Project Description

Michal Novotný

V životě zastávám zejména role otce, podnikatele, dobrodruha, vrcholového sportovce i obyčejného člověka, co se rád pohybuje.

“Přínos spolupráce s Milanem má přesah a význam i daleko mimo sportování”

Michal Novotný

V životě zastávám zejména role otce, podnikatele, dobrodruha, vrcholového sportovce i obyčejného člověka, co se rád pohybuje.

“Přínos spolupráce s Milanem má přesah a význam i daleko mimo sportování”

Je to už více jak sedm let, co jsem za Milanem přišel s otázkami, jak kontrolovat strach ve sportu, jak zvýšit vlastní motivaci a pochopit smysl vrcholového závodění. Až po čase jsem začal chápat, jak moc mě Milan může naučit. Je těžké to popisovat, ale přínos naši společné práce má přesah a význam i daleko mimo sportování. Je to pomalá a myslím, že nikdy nekončící cesta osobního rozvoje, související s vědomou kontrolou pozornosti.

Je to už více jak sedm let, co jsem za Milanem přišel s otázkami, jak kontrolovat strach ve sportu, jak zvýšit vlastní motivaci a pochopit smysl vrcholového závodění. Až po čase jsem začal chápat, jak moc mě Milan může naučit. Je těžké to popisovat, ale přínos naši společné práce má přesah a význam i daleko mimo sportování. Je to pomalá a myslím, že nikdy nekončící cesta osobního rozvoje, související s vědomou kontrolou pozornosti.

První kroky

Chvíle v životě co stojí za to.

Obvykle si pamatujeme velké události, jako prví den ve škole, narození dětí, první rande s holkou, povýšení v práci nebo velké úspěchy ve sportu atd.
Díky spolupráci s Milanem Moravecem jsem si ale začal mnohem více všímat a pamatovat na první pohled obyčejných věcí.

Jak to ale začalo?

Neběžně běžná chvíle

Prvních pár měsíců jsme si zejména povídali a já si ujasňoval, proč jsem vlastně přišel a kterým směrem by se mohla ubírat naše setkání. Po čase jsem dostal i pár úkolů na doma. Pamatuju si, jak jsem seděl v pokoji v rovné pozici na židli, snažil se dodržovat domluvená pravidla, ale vůbec jsem nevěděl, proč to dělám. Zkoušel jsem to témeř každý den asi 3 měsíce. Pak jsem se zeptal Milana, jestli je možné, že prostě nejsem na tuhle činnost vhodný a jestli to celé není ztráta času obou. Celkem bez vysvětlení jsem dostal knížku ZEN a umění lukostřelby. Je to mimochodem krásná kniha, ale to co mi pravděpodobně mělo po jejím přečtení dojít bylo, že je potřeba vydržet, nic moc nechtít a pokorně čekat. A tak jsem čekal na něco a nevěděl vlastně na co. A pak se jednou něco zvláštního přihodilo. Pamatuju si to dodnes velmi dobře.

Cvičil jsem tenkrát venku a cestou zpátky domů jsem se ještě zastavil a rozhlížel se po okolí. Všiml jsem si, jak nádherně se ve větru pohybuje takový keř s dlouhými větvemi. Chvilku jsem ho pozoroval a najednou jsem si uvědomil a procítil tu naprostou nádheru propojení větru s keřem. Jak vítr sílil a slábnul, tak se keř věrně pohyboval a já při tom cítil takový vnitřní úsměv v celém těle. Stál jsem tam dlouho 🙂

Těžce se to popisuje. Mnohem lepší je to zažít, než si o tom číst.

Napsal jsem o tom Milanovi a dostal odpověď : VÝBORNĚ, to je ono.

Vnímám to zpětně jako zlomový okamžik, kdy jsem poprvé pocítil, jak se dá na první pohled běžná chvíle vnímat velmi silně a jinak, než obvykle. Dodalo mně to vítr do plachet pro další cvičení a začal jsem maličko chápat, proč to všechno dělám.

Vnímavější smysly

Jedno z dalších setkáni s Milanem proběhlo v čajovně na Václavském náměstí. Povídali jsme si a cvičili současně. Po celou dobu jsme různým způsobem zaměstnávali svoji pozornost. Jedno ze cvičení spočívalo například v tom, že jsem bez přerušení našeho povídání neustále periferně sledoval houpající se lampu, zavěšenou nízko nad námi. Dával jsem pak vždycky vědět přesně v tom okamžiku, kdy se úplně zastavila. Zároveň jsem k tomu poslouchal hudbu, a to se stejným cílem – nesměl mi uniknout začátek ani konec každé písničky. Hráli jsme si s pozorností tak, abychom ji neustále ovládali, neztratili a plně využili.

Po setkání, které trvalo dvě hodiny, jsem se šel ještě projít po městě. Náhle jsem si uvědomil, že je něco jinak. Byl jsem mnohem vnímavější. Jinak jsem slyšel. Uvědomoval jsem si okolo sebe velké množství zvuků zároveň. Byly hlasitější a čistší než běžně. Také pohled na okolí byl úplně jiný. Všechno jsem viděl jasněji. Vidění se mi rozšířilo a prohloubilo. Viděl jsem takový velký hluboký obraz okolí, ve kterém jsem současně registroval všechny změny –  všechny pohyby, které se v něm objevovaly.

Chvilku jsem z toho byl překvapený, ale pak jsem se tomu musel začít smát,  jaká to byla paráda.

Vidění a hloubka ostrosti

Další zážitek, který jsem si zaznamenal, byl na lavičce s výhledem na Prahu. Sedím hezky vzpřímeně, pozoruju Prahu, poslouchám zvuky přírody a snažím se zastavit každou myšlenku nebo písničku, která přichází do hlavy. Asi po dvaceti minutách začínám vidět jinak okolí. Tráva přede mnou se tak zvláštně mění a vypadá jako 3d obraz. Jsou vidět více zelená místa a ta hnědá mezi, jako kdyby tam nebyla. Není to rozostřené vidění, kde bych všechno před sebou viděl nejasně, ale zelené části vystupují a jsou vidět ostře. Nejdřív se toho leknu a hned to zmizí, pak se to zase objeví. Zjišťuju, že když se nad tím jevem zamyslím nebo ho začnu zkoumat, tak zmizí. Když to celé ale jen vnímám a bezmyšlenkovitě pozoruju, tak se to zintenzivňuje. Dá se pak odhlédnout od trávy i směrem do dálky. Zjišťuju, že je možné vidět ostře jak věci daleko na obzoru, tak stromy, které jsou blízko mě, což běžně není možné. Je to jako když fotíte a nastavíte vysokou hloubku ostrosti.

Podobný jev jsem objevil v Harrachově. Brzy ráno jsem se vykoupal v super ledové vodě a šel se projít do lesa. Střídal jsem některé základní jógové pozice s pomalou chůzí a vnitřním cvičením. Za nějakou dobu se změnilo mé vidění. Uvědomoval jsem si víc prostor a předměty v něm se pohybovaly proti mně jinak, než běžně. A chata, ke který jsem přicházel, byla jako jedna ostrá pohlednice. Stála si tam v takové majestátní tichosti a já měl pocit, jako bych ji snad poprvé opravdu viděl.

Ze světa sportu

Sportování a pohyb obecně přináší často nádherné a silné zážitky. Díky práci s Milanem jsem zjistil, že se intenzita zážitků dá do určité míry ovládat.
Schopnost zintenzivnit vlastní sportovní zážitky je mimo jiné spojená s kontrolováním mysli za pomoci pozornosti. Pokud dokážeme díky různým technikám zastavit myšlenky nebo alespoň nerozvíjet dále ty co přicházejí, tělo začne po čase fungovat jinak. Dostaví se nové zážitky a pocity. Tělo začne fungovat lépe a není „brzděno“ myšlenkami. Je to taková hra s pozorností a pokud máte chuť a sílu hrát, tak vás možná čeká velká odměna 🙂

Podobné pocity a prožitky se můžou ve sportu přihodit i bezděčně, a to zejména, když jsme vystaveni nějakému nebezpečí. Po čase s Milanem jsem ale zjistil, že se můžeme do podobných stavů dostávat vědomě a bez nutnosti riskantních činností.

Zkusím nyní popsat co nejupřímněji některé silné zážitky ze světa sportu.

Kajak

První nestandartní sportovní zážitek, co jsem si zapsal, se přihodil při kajakování na Labi.

Jeli jsme od přehrady ve Špindlerově mlýně a já se od začátku soustředil na vodu. Sledoval jsem její pohyb a zároveň naslouchal všem zvukům, který ho doprovázely. Jednoduše primární nebylo jen pádlování, ale také naslouchání.

Na trase je takzvaná Labská soutěska. Je to těžší místo, které snad každý, kdo jezdí na vodě, alespoň z doslechu zná. Již dříve jsem ho sice jel, ale většinou jsem to projel, aniž bych tušil jak. Tentokrát jsem ale díky předchozímu cvičení cítil větší jistotu. Vjel sem do soutěsky v klidu, reagoval přesně na to, co přicházelo a projel to naprosto bez problémů. Vybavuju si , jak se všechno okolo lehce zpomalilo a přesto, že se kolem valila spousta vody, tak mysl zůstala klidná. Na všechno jsem měl víc času, což bylo nezvyklé a moc příjemné. Je skvělé, že díky kontrole pozornosti se dokážeme dostat do stavu, kde tělo funguje lépe.

Běhání

Jednou z nejmocnějších zbraní na ovládnuti myšlenek za pomoci těla v pohybu je běh. Běh sám o sobě je naprosto nádherný, čistý a povznášející pohyb.
Po přidáni určitých mentálních technik se stává ještě mocnějším. Já osobně jsem při běhu objevil extra příjemné pocity zejména díky vědomé práci s pozorností a kontrole myšlení. Cílem je vlastně sladit mysl a tělo do společně harmonicky fungujícího celku.
Zkusím popsat co nejlépe jeden běžecký trénink, který stál za to.

Mentální cvičení probíhají už cestou autem.
Pozoruju co se mně honí hlavou. Poslouchám všechny zvuky co přicházejí, vědomě se převlékám, přezouvám si boty, zavírám auto, slyším zaklapnutí kufru a všechny další zvuky kolem. Stále pozoruju okolí a nerozvíjím dál běžné myšlenky co přicházejí. Jdu pešky k hlavní bráně parku Hvězda. Rozhlížím se kolem a objevuju první “drobnosti” na cestě, jako je velký pohybující se list ve větru nebo odraz slunce v kaluži.
Vybíhám a rozděluju si úseky podle laviček, protože vydržet bez myšlenky od lavičky k lavičce přece musím zvládnout. Pak to natahuju na dvě lavičky, pak na celou kilometrovou rovinku. Další cvičení na udržení pozornosti správným směrem bylo v tom, že jsem soustředil pohled na jeden bod daleko před sebou, ke kterému jsem běžel. Na jedné rovince to byla koule na střeše letohrádku Hvězda a na druhé takový nádherný velký strom v dálce. Spojil jsem s kontrolou pozornosti mnohem vice energie, než při běžném běhaní a ztratil se v myšlenkách opravdu minimálně.

Tak po půl hodině jsem se dostal do stavu, ve kterém se mi rozšířilo vidění. Jasně jsem viděl před sebe, ale současně se mně prohloubilo periferní vidění. Měl jsem najednou takový široký pohled a zvláštním způsobem všechno okolo ubíhalo, jako kdyby se celý obraz okolní přírody posouval proti mně. Zvýšila se intenzita zvuků kolem – můj dech, moje kroky, ptáci, déšť, pes. Les vypadal najednou jinak. Byl nádherný, hluboký a ostrý v celé své hloubce. Stromy rovné až do nebe, hodně jich bylo vidět najednou a všechny stejně ostře. Krásně lehce pršelo, takže sem měl pocit, že běžím jako v ráji.

Běžel jsem mnohem rychleji na stejných tepech než obvykle. Únava ustoupila a běželo to úplně samo. Tělo se prostě dostalo do takového plynulého automatického stavu a najednou se běželo jak nic. Tělo a mysl byly v naprosté harmonii, nic mě nebolelo a běželo se mi krásně lehounce. Všechno bylo najednou zelenější, barevnější a nálada po běhaní famózní!
Dobrá nálada a pocit štěstí ve mně vydržely ještě dlouho po běhu.

Pokud bych nevěnoval energii kontrole svých myšlenek na začátku tréninku a šel prostě jen obyčejně běhat, sice bych asi splnil svůj plán, ale pravděpodobně bych přemýšlel celé běhaní o věcech spojených s prací nebo o věcech, co musím udělat doma. Tak po dvaceti minutách bych se poprvé podíval na hodinky, kolik toho mám ještě před sebou. Trénink bych vlastně jenom splnil, ale povznášející pocit by se určitě nedostavil. Je přece obrovský rozdíl jenom splnit, někdy i s nechutí, svůj tréninkový plán a nebo plán splnit a ještě přitom zažít nádherné pocity a energii neztratit, ale vlastně získat.

Je fascinující, jak můžeme ovlivnit intenzitu našich prožitků tímto způsobem. Bohužel přenést to vše na papír je těžké. Slova prostě nedokážou nikdy vyjádřit tu nádhernou skutečnost.

Cyklistika

Jízda na kole je nádherná a rozmanitá sportovní disciplína, kterou může dělat téměř každý.
I bez přidání mentálních technik může být jízda na kole skvělá zábava. Když ale přidáme  vnitřní práci, můžeme zážitek z jízdy ještě zesílit.

Cílem je nechat v hlavě pouze ty myšlenky, které tam musí zůstat pro zachování bezpečnosti jízdy a eliminovat nebo nerozvíjet všechny ostatní.

Na horském kole, zejména při těžších a techničtějších sjezdech ve vyšší rychlosti, se naše pozornost chtě nechtě koncentruje pouze na terén před námi a pravděpodobně nám v hlavě nic jiného neběhá. Jenže pokud jedeme po rovince nebo pomalejším tempem, dá se u jízdy celkem pohodlně přemýšlet nebo si povídat.

Tady nastává příležitost pro vnitřní práci. Zůstat v koncentrovaném stavu bez myšlenek co nejdéle, respektive v ideálním případě celý výlet, to je cíl, který podle mě stojí za to. Mně v tom pomáhájí techniky a vnitřní cvičení, které mě naučil Milan. Ideální stav je, když každou myšlenku co přijde dokážu prostě vydechnout a nerozvíjet dál. Po čase, který je pokaždé jiný, se mohu dostat do takového silného a zajímavého stavu, kdy už nepotřebuji žádné techniky a myšlenky prostě nepřicházejí.

Vzpomínám, jak se mi v takovém případě například najednou změnilo vnímání prostoru. Měl jsem pocit, že prostor je nehybný, respektive spíš se najednou stal takovým celkem a já tím celkem projížděl jako takový bod. Zajímavé je to třeba ve městě, kde se pohybují lidé a auta. Všechno se pohybuje najednou a já dokážu komplexně vnímat okolí jako jeden pohybující se celek. Je to těžké popsat, ale je to prostě jiné a stojí to za to. Plně si třeba vybavuju, jak jedu na silničním kole cestou z Pomezních bud do Polska a mám pocit, že s kolem letím jako šíp skrz tunel ze stromů. Nebo jedu na silničce a najednou přiletí velký pták, zamává křídly, aby letěl stejně rychle jako jedu já, chvilku vedle mě letí stejnou rychlostí, kouká na mě a pak odletí. Ono je to opravdu těžké popsat, ale jsou to nádherné chvíle, kdy jsem opravdu silně zasažen tím krásným okamžikem, kdy začnu vnímat takový zvláštní druh štěstí z pohybu a začnu se samovolně usmívat. Takové chvíle bych myslím v běžném stavu buď vůbec nezažil nebo nedocenil.

Další zisk je v tom, že se tělo dostane do harmoničtějšího stavu, kdy si jede tak nějak samo ve svém příjemném, ničím nerušeném tempu. No a pocit, když slezu z kola, dám si ledovou sprchu a koukám jen tak do světa, stojí taky za to. Jeden z nejsilnějších pocitů po jízdě jsem zažil ve Francii po dojetí etapy Tour de France. Po osmi hodinách v sedle jsem měl pocit, že mozek funguje úplně jinak a držení bezmyšlenkového stavu je úplně jednoduché.

Jak jsem psal na začátku, ježdění na kole je nádherné samo o sobě. Můžeme při něm ale využít příležitost a během šlapání posouvat své sebeovládání a tvořit tak něco, co trvá déle a já v tom našel velkou hodnotu.

KONTAKT

Přihlašte se ke konzultaci
pomocí e-mailové adresy:

PaedDr. Milan Moravec
e-mail: milan@conscio.cz