# Conscio – Milan Moravec – plný obsah

> Kompletní textový obsah webu conscio.cz pro AI asistenty a jazykové modely.
> Autor: Milan Moravec. Projekty: CONSCIO (metoda kultivace vůle a pozornosti) a JINÉ VIDĚNÍ.
> Zdroj: https://conscio.cz | Licence: obsah je autorský, při citaci uvádějte zdroj.

## Mozaika – cvičení pozornosti (/conscio/vhledy/mozaika)

### Setkání (/conscio/vhledy/mozaika/setkani)

Zvedl víčka, pohled se otevřel.

Podíval se na ni..

Chvíli jen tak hleděl, než mu došlo, že jsou spolu.

Její krása navenek se před ním rozprostřela.

Usmál se, uvolnil a dál už na nic nemyslel.

Lehké, světlu vystavené bytí na sebe nechal působit.

Náhle si uvědomil, jak je a dýchá s ním.

S tím tichým bytím za čistou tváří a jemným úsměvem.

Na jednom místě tak spolu v tichu byli, dívali se na sebe, aniž by promluvili.

Potom se otočil a odešel.

### Zážitek (/conscio/vhledy/mozaika/zazitek)

Ležel na louce za slunečného odpoledne a pozoroval mraky na modré obloze.

Náhle zpozorněl - spatřil dravce, jak se na okamžik v letu zastavil, aby se vzápětí spustil střemhlav z nebe dolů!

Oba se na okamžik střetli - dva paprsky pozornosti se mihly prostorem.

Jeden mířil vzhůru k nebi - druhý letěl z nebe k zemi.

Aby něco uviděli - aby z toho něco měli.

Reakce - akce - výsledek.

### Prožitek (/conscio/vhledy/mozaika/prozitek)

Vzduch se nepatrně ochladil…vánek se mu prošel po tváři.

Pozornost, co společnou měl s dravcem, už dávno v těle rozpustil.

S kouzlem letního podvečera si přestal všímat světa venku.

Opustil známá místa a neslyšně se ubíral domů.

Vracel se pozpátku a cestu viděl stále jasněji, zatímco denní světlo se s ním již dávno rozloučilo.

### Tichá (/conscio/vhledy/mozaika/ticha)

tichá v tichu

je

-

modlitbou

-

ticha

něžným symbolem

### Pravda (/conscio/vhledy/mozaika/pravda)

Pravda k nám přichází pouze skrze to, co se nachází velmi daleko od hlavy; to je skrze prožitek původního, který bytostně spojuje mysl a tělo a který přebývá v centru člověka za veškerým objektivním zkoumáním.

### Co já ví(m)? (/conscio/vhledy/mozaika/co-ja-vim)

Jak se vyznat v tom, co vlastně chci?

Jakou hodnotu má moje chtění?

Jaký smysl pak mají moje cíle?

Jsou smysluplné nebo ne?

Mohou být mé osobní cíle součástí jednoho, nad časem se klenoucího, esenciálního smyslu?

Zvažuji tyto otázky a snažím se rozlišovat mezi smyslem života a svými osobními cíli. Uvědomuji si, že pokud chci opravdu pochopit smysl života a sebe sama v něm, musím polevit ve svém chtění a dosavadním zaměření a jako vůle v pozornosti se proměnit.

Uvolňuji se do těla, uvolňuji se v něm.

Plynu v proudu svébytné jednoty, která již není moje, já ale její jsem.

V takové chvíli se vzdaluji všemu.

Moje představy nahrazuje čisté vědomí.

Vzdávám se sám sebe, abych sebe pochopil.

Je radostnou skutečností, že pochopit nadčasový smysl života a sebe sama v něm, není o cílech ani o práci, ale o návratu k vlastní bezprostřednosti.

Ještě radostnější zprávou ale je, že „dole“ i „nahoře“ jsou dvě sféry jedné bytosti, která je mi dána proto, abych ji vědomím vlastního smyslu naplnil. Vydat se do vnitřních sfér s tímto tvůrčím záměrem, je výsadou mé vůle a pozornosti, Nic víc nepotřebuji.

Vše podstatné je stále přítomné.

### Bezprostřední pozornost (/conscio/vhledy/mozaika/pozornost)

O pozornosti toho jen málo víme. Je naší subjektivní součástí a tak nám v jejím poznání objektivní věda nepomůže. Rozvíjet umění bezprostředního poznání se můžeme učit jen prakticky. Prakticky to ale necvičíme. Tak se ochuzujeme o možnost být s tím nejcennějším co máme a čím ve skutečnosti jsme. Postrádáme hluboký rozměr vlastního bytí. Tomu co uvedu v následujících slovech totiž nelze porozumět teoreticky, ale je to možné prakticky pochopit.

Jsem vůlí

Jsem vůlí s bezprostředním vztahem k pozornosti

Jsem pozorností

Jsem pozorností s bezprostředním vztahem k vědomí

Jsem tedy nerozlučná trojice, která se nemůže nikdy rozejít

A přesto se běžně rozchází.

Jak je to možné?

V tom spočívá celý paradox sebe-poznání.

Mysl nás vybízí k něčemu, čeho sama schopna není. Sebe-poznání je totiž uměním bezprostředního setkání.

### Žonglování (/conscio/vhledy/mozaika/zonglovani)

Žonglování jako psychomotorická metoda s širokým využitím

Během své trenérské praxe jsem se v určité chvíli rozhodl, že začnu se svými svěřenci žonglovat. Nakoupil jsem barevné míčky, vysvětlil nezbytná pravidla a šli jsme na věc. Vzpomínám si například na plavecká soustředění v Nymburku, kdy jsme s míčky chodili do parku nebo podél řeky, běhali štafety na trávníku, vybíhali schody v hotelu nebo stupňovali pozornost v temném šeru neosvícené chodby. Pravidelně jsme se pak žonglování věnovali každé středeční ráno.

O co mi šlo? Jednak o zpestření týdenního stereotypu, ale hlavně o cílevědomé zapojení svobodné vůle do sportovní přípravy, respektive do života. Vycházel jsem z jednoduchého principu, že nemusíme myslet na to, co jsme tělo jednou dobře naučili. Fyzický návyk funguje automaticky a od nás potřebuje jediné - abychom se mu zbytečně „nepletli“ do cesty. Toho dosáhneme rozhodným záměrem udržovat mysl stále otevřenou a klidnou, bez jediné myšlenky nebo představy. Jen tak se v ní může celý psychomotorický vzorec dále rozvíjet a svobodně se projevit. Dosáhnout takové harmonie těla a mysli je samo o sobě mimořádným výkonem, kde se snoubí vnitřní zisk s optimálním výsledkem.

Žonglování provázené svobodným záměrem je metodou, která nás dovede k pochopení výše uvedeného principu hravým a bezprostředním způsobem.

### Smír (/conscio/vhledy/mozaika/smir)

Oči jsou pro světlo otevřené

Vidění dané – nezaměřené = nepřerušené – nehybné

Pozornost se z přímky ve dvě rovnoběžky rozdělila a v souladu s nekonečným rozměrem nabízí všem směrům smír

Smysl cesty se objevil

Bytí spěje k neviděné sféře, daleko za zorným obzorem

## Mezi světy (/conscio/vhledy/mezi-svety)

### Krása (/conscio/vhledy/mezi-svety/krasa)

Jsi bytostí tří světů, kde krása má svůj nevýslovný smysl.

V prvním je nezjevená, v krásno uložená, smyslem nasycená, probuzená, připravená.

Druhým světem se pak rozlévá…stálá, laskavá…v tichu utajená.

Navenek se vydává jen do času, aby se v jedinečné formě projevila a v dobrém světu posloužila.

Vše podstatné je v nás stále přítomné a projevuje se zevnitř navenek.

### Když… (/conscio/vhledy/mezi-svety/kdyz)

Když okolní svět vstoupí do tvých očí, neviděné shlédne na tebe.

Jak mizí ten, co před chvílí se ještě díval, posvátná chvíle je tu, sama za sebe.

### Jsi (/conscio/vhledy/mezi-svety/jsi)

Bytostí tří sfér

Bytí je ti předurčeno, je ti dáno zákonem

Jsi

pevná země s mělčinami…mělké vody s hlubinami

Jsi

jedno s nebem na obzoru

Jsi

pevné s jemným a jemné s nejjemnějším, snoubící se s životem

Jsi

### Obraz (/conscio/vhledy/mezi-svety/obraz)

Jsi ve světě nebo je svět v tobě?

Jak alespoň na chvíli stanout mimo obraz, který sám život maloval, který jsem od malička za svůj vlastní přijímal a kterým jsem se dle předlohy světa Země nevědomky stal?

Snad existuje cesta, kde se pevné tvary zpátky v barvy rozplývají?

Snad čeká na mne místo, samotnému času utajené, kde mohu být a vidět při tom sebe, jak barvy na paletě a plátno bez ruky a štětce jen tak připravené?

Pokud se uvolníš z viděného do vidění a z vidění do vědomí, změníš sebe - svět se změní.

### Bytí (/conscio/vhledy/mezi-svety/byti)

Chceš být…klidnější?

Pak jen dovol bytí, aby se vnitřním tichem v tobě projevilo.

Chceš být…pokojnější?

Pak jen dovol bytí, aby se vnitřním mírem v tobě projevilo.

Chceš být…laskavější?

Pak jen dovol, aby se bytí tvou vnitřní krásou v službu proměnilo.

Podstatné se projevuje vždy zevnitř navenek.

### Zrcadlení (/conscio/vhledy/mezi-svety/zrcadleni)

Pohlédl do sebe, aby se za ním mohla vydat. Jakmile vykročila, její cesta se s ním zpátky, dovnitř obrátila. On se tak vzdával sebe pro ni, zatímco ona ho v sobě přijímala.

### Sama? (/conscio/vhledy/mezi-svety/sama)

Je tu sama, zamyšlená, v chladu zeměvody opuštěná…

nebo patří svému tělu, jak Země na nebi je sama v sobě soustředěná?

Ze srdce země je vlastním tělem k nebi povznesená…

nebo tu sedí osamělá, vzhlížející vzhůru za chladného podvečera?

## Mapa bytí (/jine-videni/mapa-byti)

### BYTÍ

Bytí je Řád.

Je svobodné a nese samo sebe.

V jeho nosnosti existuje hierarchie skutečnosti a možnost harmonie.

#### Řád

Řád je vnitřní struktura Bytí, díky které má všechno své místo a smysl.

#### Jednota

Jednota vyjadřuje, že Bytí není rozdělené – všechny jeho projevy jsou jeho součástí.

#### Zákon nosnosti

Zákon nosnosti říká, že Bytí nese samo sebe i vše, co z něj vychází.

### VĚDOMÍ

Vědomí je esence Bytí.

Umožňuje bytosti setkání s Bytím.

#### Vědomí

Vědomí je esence Bytí – bod, v němž se Bytí setkává samo se sebou.

#### Sebe-vědomí

Sebe-vědomí je přímý vztah bytosti k vlastnímu bytostnému základu.

#### Sebevědomí

Sebevědomí je osobní pocit vlastní hodnoty, který vychází z hlubšího sebe-vědomí.

### VŮLE

Vůle je síla Bytí vyjádřená v Pozornosti.

#### Bytí

Bytí je zdroj, z něhož vůle jako síla vychází a jemuž se vrací.

#### Vůle bytostná

Bytostná vůle je spojená s celkovým směřováním bytosti a jejím vztahem k Bytí.

#### Vůle osobní

Osobní vůle pracuje v každodenní realitě a směřuje k konkrétním cílům.

### POZORNOST

Pozornost je výrazem Vůle ve vztahu k Vědomí.

Tvaruje Vědomí v bytostné struktuře.

#### Vědomí

Pozornost se rodí ve Vědomí a je jeho živým výrazem.

#### Otevřená pozornost

Otevřená pozornost nechává věci být a současně je nechává přicházet do vztahu.

#### Zaměřená pozornost

Zaměřená pozornost směřuje k určitému objektu, úkolu nebo cíli.

### BYTOST

Bytost je vyjádřením potenciálu Bytí v životě člověka.

#### Třetí sféra vědomí

Třetí sféra je čisté vědomí, které spočívá samo v sobě a je otevřené Bytí.

#### Druhá sféra vědomí

Druhá sféra vnímá širší celek vztahů, do kterých je bytost zapojena.

#### První sféra vědomí

První sféra je vědomí vázané smysly a osobní identitou.

### OSOBNOST

Osobnost je vyjádřením lidského života v první sféře vědomí.

#### Identita

Identita je způsob, jakým se osobnost cítí být sama sebou.

#### Role

Role jsou masky, které osobnost přijímá v různých situacích života.

#### Příběh

Příběh je časová linie osobnosti, která dává životu smysl i napětí.

### VZTAH

Vztah určuje způsob, jakým je vědomí ve vztahu k Bytí.

#### Blízkost

Blízkost je stav, kdy se vědomí otevírá Bytí a cítí jeho přítomnost.

#### Bytostný vztah – vertikální, otevřený vůči Bytí

Vertikální vztah směřuje od osobního života k hlubší realitě Bytí.

#### Osobní vztah – horizontální, uzavřený vůči Bytí

Horizontální vztah se odehrává mezi lidmi a událostmi bez otevřenosti k Bytí.

## Příběhy lidskosti (/jine-videni/krajina-byti/pribehy-lidskosti)

### EPIDEMIE CHOLERY

Řeka byla kalná.

Na břehu stála vesnice z hlíny a dřeva.

Střechy nízké, cesty rozbahněné.

V horku se vzduch nehýbal.

Nemoc se objevila náhle.

Nejdřív jeden.

Pak další.

Bolest břicha.

Zvracení.

Slabost, která přišla během hodin.

Lidé přestávali vstávat.

Na dvoře ležely nádoby s vodou.

Nikdo nevěděl, která je čistá.

Říkalo se, že je to cholera.

Někteří odešli do polí.

Někteří zavřeli dveře.

Někteří utekli do jiných vesnic.

Nemoc šla s nimi.

Do vesnice přijel lékař.

Měl malou brašnu.

Několik lahví.

Zápisník.

Říkali mu, aby odjel.

Říkali, že tu všichni zemřou a on s nimi.

Zůstal.

Bylo třeba nosit vodu.

Vařit.

Čistit nádoby.

Učil lidi, aby si myli ruce a nepili vodu z řeky.

Jen někteří ho poslouchali.

Nemoc byla rychlejší než slova.

Ležel u lůžek.

Držel hlavy nemocných.

Podával vodu po malých doušcích.

Někdy přišel pozdě.

Na dvoře se kopaly hroby.

Dny splývaly se zemí.

Nemoc slábla pomalu.

Jednoho dne zůstal lékař sedět na prahu domu.

Dlouho se nezvedl.

Ti, které ošetřoval, ho odnesli dovnitř.

Horečka přišla rychle.

Ve vesnici zůstal až do konce.

V 19. století zasáhly epidemie cholery rozsáhlé oblasti Asie, Afriky i Evropy.

Mnoho lékařů a ošetřovatelů pracovalo v podmínkách bez hygieny, bez léků a bez ochrany.

Často zůstávali mezi nemocnými i ve chvíli, kdy ostatní odcházeli, a sami se při práci nakazili.

Podobné oběti stály na počátku moderního boje proti epidemiím.

### MARIA BONINO

Nemocnice stála na okraji města, kde začínala červená zem.

Nízké budovy, plechové střechy, prach na cestách.

Ve dne bylo dusno.

V noci se vzduch nehýbal.

Lidé přicházeli z dálky.

Někdy pěšky.

Někdy je přivezli na korbě auta.

Horečka.

Slabost.

Krvácení.

Nikdo přesně nevěděl, co se šíří.

Personálu bylo málo.

Léky docházely.

Voda se nosila v kanystrech.

Bylo třeba zůstat.

Maria Bonino přijela jako lékařka.

Pracovala v Africe už dříve.

Znala horko, znala únavu, znala strach, který se neříká nahlas.

Teď se nemoc šířila rychleji než dřív.

Oddělení se plnila.

Lidé leželi na lůžkách i na zemi.

Někteří přicházeli pozdě.

Bylo nutné rozhodovat rychle.

Koho ošetřit dřív.

Kam uložit dalšího nemocného.

Jak ochránit ty, kteří ještě pracují.

Ochranné obleky byly těžké.

Pod maskou se nedalo dlouho dýchat.

Pot stékal do očí.

Každý dotyk mohl být poslední.

Někdo odešel.

Někdo onemocněl.

Maria zůstala.

Chodila z pokoje do pokoje.

Kontrolovala teplotu.

Mluvila s pacienty, i když věděla, že mnozí nepřežijí.

Nemoc se dostala i k ní.

Nejdřív únava.

Pak horečka.

Ležela ve stejné nemocnici, kde předtím stála u lůžek druhých.

Maria Bonino (1953–2005) byla italská lékařka, která pracovala dlouhodobě v Africe v humanitárních misích.

V roce 2005 působila v Angole při epidemii virové hemoragické horečky Marburg.

Během práce se nakazila a na následky infekce zemřela.

Nemocnice, kterou pomáhala udržet v provozu, sloužila místním lidem dál.

### PÈRE DAMIEN

Ostrov uprostřed moře.

Lodě se mu vyhýbaly.

Černá láva na pobřeží.

Strmé útesy spadaly přímo do vody.

Za nimi se zvedaly zelené svahy skončily v mlze.

Na úzkém pruhu země stály chatrče.

Dřevěné, rozpadlé, postavené bez řádu.

Bylo to místo, kam se posílali nemocní.

Lidé, kteří onemocněli leprou, nesměli zůstat mezi ostatními.

Odváželi je lodí.

Bez návratu.

Na ostrově nebyla nemocnice.

Nebyl lékař.

Nebyl kněz.

Jen lidé, kteří věděli, že už se nevrátí.

Leželi v chatrčích, chodili jen tak po cestách.

Někteří přestali mluvit.

Rány se nehojily.

Obličej se měnil.

Vítr se ozval nad mořem.

Přijel muž v černém.

Jmenoval se Damien.

Přijel jako kněz.

Měl zůstat jen nějaký čas.

Viděl to, co druzí neviděli.

Rozhodl se, že zůstane.

Začal opravovat domy.

Stavěl nové.

Pomáhal nosit vodu.

Ošetřoval rány.

Jedl s nimi.

Seděl mezi nimi.

Spal ve stejné vesnici.

Dotýkal se těch, kterých se ostatní báli dotknout.

Roky plynuly.

Na ostrov připlouvaly další lodě s nemocnými a vracely se zpátky.

Damien zůstával.

Jednoho dne si všiml skvrny na kůži.

Pak další.

Rány se nehojily.

Nemoc, mezi kterou žil, přišla i k němu.

Nepřestal pracovat.

Chodil dál mezi chatrčemi.

Stál u lůžek.

Pohřbíval mrtvé.

Zůstal na ostrově.

Až do konce.

Père Damien, vlastním jménem Jozef De Veuster (1840–1889), byl belgický kněz, který odešel na havajský ostrov Molokai, kam byli izolováni lidé s leprou.

Rozhodl se mezi nimi zůstat natrvalo, pomáhal stavět domy, ošetřoval nemocné a doprovázel umírající.

Po letech služby se sám nakazil leprou a na ostrově zemřel.

Jeho práce změnila podmínky života v kolonii a stala se symbolem lidské solidarity.

### ZIMA BEZ CHLEBA

Sníh ležel na střechách už dlouho.

Cesta k vesnici zmizela pod ledem.

Pole byla prázdná.

Zem byla tvrdá jako kámen.

Ve stodole nezůstalo skoro nic.

Lidé počítali poslední pytle obilí.

Dělili mouku na malé dávky.

Chléb byl tenčí každý den.

Pak už nebyl.

Děti přestaly chodit ven.

Staří seděli u kamen a nemluvili.

Někteří odešli.

Říkalo se, že ve městě je jídlo.

Cesta byla ale dlouhá.

Ne všichni tam došli.

Ve vesnici zůstalo jen pár domů, ve kterých se ještě svítilo.

Byl tam i muž, který měl na starosti sýpku.

Klíče nosil u pasu.

Zapisoval, kolik ještě zbývá.

Věděl, že to nestačí.

Lidé chodili ke dveřím.

Tiše, beze slov.

Dával jim po hrsti.

Někdy víc, než měl.

Když přišly další mrazy, otevřel i poslední pytel.

Dny se zkrátily.

Kouř z komínů slábl.

Jednoho rána už nevstal.

Na stole ležel sešit se jmény.

U některých byla čárka.

U některých křížek.

Klíče od sýpky zůstaly na hřebíku u dveří.

V 19. a na počátku 20. století postihly Evropu i Asii opakované hladomory způsobené neúrodou, válkami a chudobou.

V mnoha vesnicích se zásoby rozdělovaly pod dohledem místních správců, učitelů nebo kněží, kteří často zůstávali s lidmi až do konce zimy.

Někteří z nich zemřeli spolu s těmi, kterým pomáhali přežít.

### GRACE DARLING

Vlny narážely do skal a tříštily se o kameny.

Pěna zůstávala ve vzduchu jako mlha.

Obloha byla nízko a těžká, vítr se zvedal od moře.

Na útesu stál maják.

Kamenná věž obrácená k vodě.

Úzká okna.

Uvnitř schody, které vedly vzhůru ke světlu.

V majáku žila rodina.

Dny bývaly tiché.

Jen vítr, moře a křik ptáků.

Když přišla bouře, nebylo slyšet nic jiného než vodu.

Jedné noci byl vítr silnější než jindy.

V dálce se objevilo světlo.

Pak zmizelo.

Rána přišla až po chvíli.

Tlumený náraz, který se rozlehl nad mořem.

Loď narazila na skály.

Ráno bylo vidět trosky mezi vlnami.

Zbytky stěžňů.

Prkna, která se zvedala a mizela v pěně.

Na kameni pod útesem stáli lidé.

Drželi se, jak mohli.

Moře kolem nich stoupalo.

Z pevniny se nedalo přiblížit.

Člun by se rozbil o skály.

Z majáku se dívali dolů.

Grace Darling stála u nehnutě u okna.

Vítr jí strhával vlasy do obličeje.

Pak se rozhodla.

Spustili malou loď.

Voda byla studená, vlny narážely do boků.

Veslovali pomalu, každý úder proti větru.

Když se dostali ke skále, museli čekat na chvíli mezi vlnami.

Jednoho po druhém přetahovali do člunu.

Loď byla těžká, voda se přelévala přes okraj.

Cesta zpátky trvala dlouho.

Když dorazili k majáku, byli promrzlí a vyčerpaní.

Bouře ještě neskončila.

Grace Darling (1815–1842) byla dcera strážce majáku na ostrovech Farne u pobřeží Anglie.

V roce 1838 se během silné bouře podílela na záchraně trosečníků z lodi Forfarshire, která narazila na skály.

Spolu se svým otcem veslovala v těžkém moři k místu ztroskotání a pomohla zachránit několik lidí, kteří by jinak zahynuli.

Její čin se stal symbolem odvahy a lidské odpovědnosti.

### DŮM NA KONCI ULICE

Ulice byla úzká a tichá.

Domy stály těsně vedle sebe.

Omítka byla oprýskaná.

Na oknech visely záclony, za nimi se skrývalo světlo.

Na konci ulice stál starý dům.

Měl dvůr zarostlý trávou.

Dřevěná vrata, která vrzala, když se otevřela.

Za nimi chodba, studená i v létě.

Ve městě se mluvilo potichu.

Lidé mizeli.

Někdy v noci, někdy ráno.

Stačilo zaklepání na dveře.

Pak už zůstalo prázdno.

V tom domě žil muž sám.

Pracoval rukama, opravoval, co bylo potřeba.

Nikdo si ho příliš nevšímal.

Jednoho večera přišli dva lidé.

Mluvili rychle.

Dívali se za sebe.

Neměli kam jít.

Muž otevřel vrata.

Zavedl je do zadní místnosti.

Malé okno, nízký strop.

Další přišli později.

Žena s dítětem, starý muž, chlapec, který nemluvil.

Dům byl plný, ale zvenku vypadal stejně.

Přes den bylo ticho.

V noci se svítilo jen málo.

Když někdo zaklepal, všichni zadrželi dech.

Ve městě zaznívaly otázky.

Kdo ještě zůstal?

Kdo zmizel?

Kdo pomáhá?

Jednou přišli i k tomu domu.

Stáli před vraty dlouho.

Muž otevřel.

Dívali se dovnitř.

Do dvora, do chodby.

Pak odešli.

Dveře se zavřely.

Lidé zůstali.

V době okupací a pronásledování v různých částech Evropy ukrývali obyčejní lidé ve svých domech ty, kteří by jinak byli odvedeni nebo zabiti.

Často šlo o jednotlivce, kteří neměli žádnou ochranu ani jistotu, že přežijí.

Riskovali vlastní život i život své rodiny, aby poskytli úkryt druhým.

Mnozí zůstali neznámí, ale právě díky nim někteří přežili.

### ZÁCHRANA V HORÁCH

Vítr se opíral do skal.

Sníh byl tvrdý a zmrzlý.

Na hřebeni nebylo nic, co by chránilo před chladem.

Jen kameny, led a prázdný prostor.

Obloha byla šedá.

Mraky se sunuly nízko nad vrcholy.

Cesta se ztrácela pod sněhem.

Dole v údolí zůstalo světlo.

Na stanici horské služby zazvonil telefon.

Někdo se nevrátil.

Dvojice turistů měla přejít sedlo.

Večer nedorazili.

Vítr zesílil.

Začalo sněžit.

Bylo jasné, že čekat do rána znamená přijít pozdě.

Vyšli hned.

Batohy, lana, nosítka.

Každý krok proti větru.

Sníh se bořil pod nohama.

Na kamenech klouzal led.

Šli pomalu.

Zastavovali se jen na chvíli.

Na hřebeni nebylo slyšet nic než vítr.

Volali do tmy.

Znovu a znovu.

Odpověď přišla až po dlouhé době.

Tichý hlas.

Někde pod skalou.

Ležel tam muž.

Druhý seděl vedle něho.

Ruce promrzlé.

Tváře bílé.

Nemohli jít dál.

Zabalili je do fólie.

Připravili nosítka.

Cesta zpátky byla pomalejší.

Vítr se opíral do nosítek, sníh oslepoval.

Každý krok bylo třeba jistit.

Nikdo nemluvil.

Jen občas krátké slovo.

Když se dostali níž, začalo svítat.

V údolí byla tráva mokrá od tání.

Sanitka čekala u cesty.

Nosítka položili na zem.

Jeden ze záchranářů si sundal rukavice.

Ruce měl rozpraskané a ztuhlé.

Záchranáři horské služby vyrážejí do terénu i v podmínkách, kdy je pohyb v horách nebezpečný i pro zkušené horolezce.

Mnohé zásahy probíhají v noci, ve vichřici nebo v lavinovém terénu, kde se každé rozhodnutí může stát posledním.

Přesto znovu a znovu vyrážejí nahoru pro lidi, které často vůbec neznají.

### VÁCLAV HAVEL

Vysoká zeď, ostnatý drát a strážní věže.

Za branou dlouhá chodba a železné dveře.

Kroky dozorců se ozývaly pravidelně.

Zámky cvakaly stejně každý den.

Do jedné z cel přivedli muže, který byl zvyklý psát.

Psával hry, články a dopisy.

Teď měl jen stůl, postel a papír, který dostával zřídka.

Jmenoval se Václav Havel.

Ve vězení se čas neměřil podle hodin.

Měřil se podle přídělů jídla.

Každý den byl podobný.

Práce, návrat, samota.

Nemohl mluvit s přáteli ani psát, kdy chtěl.

Nemohl rozhodnout o tom, co bude zítra.

Mohl jen zůstat sám se sebou.

Psával dopisy své ženě.

Psal o tom, že si člověk nemůže vybírat okolnosti.

Může ale zůstat tím, kým je.

Býval vyčerpaný, někdy nemocný.

Stačilo podepsat.

Slíbit, že už nebude vystupovat.

Čekalo se, jestli ustoupí.

On ale nechtěl ztratit sám sebe.

Vnitřní svobodu mu nemohli vzít.

Jednou se otevřely dveře.

Město vypadalo stejně.

Lidé chodili do práce.

Vlaky jezdily na čas.

Později stál na balkoně a mluvil k davu.

Náměstí bylo plné lidí.

Václav Havel (1936–2011) byl český dramatik a jeden z mluvčích Charty 77.

V roce 1979 byl odsouzen a téměř čtyři roky strávil ve věznicích v Praze, Ostravě-Heřmanicích, Valdicích a v Plzni-Borech.

V té době psal dopisy své ženě, které později vyšly pod názvem Dopisy Olze.

Po roce 1989 se stal prezidentem Československa a později České republiky.

### JAN HUS

Na břehu Rýna stál hrad.

Kamenné zdi, věže a úzká okna obrácená k řece.

Byl podzim a mlha se zvedala z vody pomalu, jako by se nechtěla rozplynout.

Do Kostnice přijížděli lidé z celé Evropy.

Biskupové, učenci, poslové králů.

Ve městě se mluvilo latinsky i německy.

Na náměstí stáli vojáci a u bran hlídky.

V koncilních síních se četly listiny a vedly dlouhé rozpravy.

Řešilo se učení, které se mělo opravit.

Řešila se jednota církve.

Mezi těmi, kdo byli povoláni, byl i mistr z Prahy.

Přijel s listinou, která mu slibovala bezpečnou cestu.

Věřil, že bude moci mluvit.

Brzy po příjezdu ho zavřeli.

Dny plynuly za kamennou zdí.

Bez knih, bez žáků, bez katedry.

Zůstalo jen slovo, které kdysi vyslovil.

A to slovo se už nedalo vzít zpět.

Ve věži bylo chladno.

Okno bylo vysoko a světlo se dovnitř dostávalo jen krátce.

Stráže přicházely nepravidelně.

Zvenku doléhal hluk města, ale uvnitř bylo ticho.

Ptali se ho znovu a znovu, aby své učení odvolal.

Stačilo několik slov.

Stačilo říct, že se mýlil.

Mohl odejít.

Mohl se vrátit domů.

On odpovídal, že nemůže.

Říkal, že nemůže mluvit jinak, než jak poznal.

Psával listy přátelům.

Psával, že pravda není jeho, aby ji mohl změnit podle potřeby.

Někdy byl nemocný.

Povětšinou mlčel.

Čas se vlekl a nikdo nevěděl, co se bude dít.

Venku pokračoval koncil.

V červenci ho vyvedli z věže.

Na nádvoří stáli vojáci.

Na náměstí se shromáždili lidé.

Četli rozsudek dlouho.

Slova se ztrácela ve větru.

Znovu se ho ptali, zda odvolá.

Stačilo jediné.

On řekl, že nemůže.

Řekl, že by jednal proti svědomí.

Nikdo nekřičel.

Nikdo se nehádal.

Jen bylo slyšet čtení a kroky.

Vedli ho za město.

Na místě už bylo připravené dřevo.

Provazy, kůl, svazky větví.

Když ho přivazovali, ještě se ho ptali.

Odpověděl stejně.

Oheň se rozhořel pomalu.

Kouř stoupal vzhůru a vítr ho nesl nad pole.

Lidé stáli opodál.

Někteří se dívali, jiní odvraceli oči.

Plameny zakryly postavu.

Zůstal jen oheň a prázdné místo.

Koncil pokračoval dál.

Řeka tekla stejně jako předtím.

Jan Hus (asi 1370–1415) byl kazatel a mistr Karlovy univerzity.

Do Kostnice přijel roku 1414, aby obhájil své učení před církevním koncilem, který měl vyřešit rozdělení církve a spory o její podobu.

Místo slyšení byl uvězněn a po několikaměsíčním věznění odsouzen jako kacíř.

Dne 6. července 1415 byl na okraji Kostnice upálen.

Jeho smrt vyvolala v českých zemích události, které na dlouhou dobu změnily dějiny celé Evropy.

### ROBBEN ISLAND

Vítr je slaný.

Moře naráží do kamene a vrací se zpět.

Ostrov je nízký.

Tvrdý.

Oddělený od pevniny úzkým pruhem vody.

Vápencový lom oslepuje světlem.

Bílý prach se zvedá při každém úderu krumpáče.

Oči pálí.

Ruce si zvykají na kámen.

Dny mají stejný tvar.

Cela je úzká.

Rohož na zemi.

Složená přikrývka u stěny.

Kovová miska.

Dveře se zavřou.

Zvuk klíče dozní a rozpustí se ve větru.

V noci je slyšet moře.

Roky plynou v pomalém rytmu.

Kámen zůstává kamenem.

Vítr větrem.

Někde mezi údery srdce a tichem cely

se ustálí něco, co nemá tvar.

Prostor, který přesahuje stěny.

Když se po letech otevřou dveře,

ostrov je stále stejný.

Moře se vrací k břehu.

Robben Island je ostrov u pobřeží Jižní Afriky, kde byli během apartheidu vězněni političtí odpůrci režimu.

Nelson Mandela zde strávil osmnáct let z celkových sedmadvaceti let vězení.

Po propuštění se stal prezidentem Jihoafrické republiky.

### VIKTOR FRANKL

Vlak zastavil v noci.

Lidé vystupovali na rampu mezi světly reflektorů.

Byla zima.

Nikdo nevěděl, kde je.

Stráže křičely rozkazy.

Jedni šli vlevo, druzí vpravo.

Kufry zůstaly na zemi.

Jména přestala mít význam.

Muž, který vystoupil z vlaku, byl lékař.

V kapse měl rukopis knihy, na které pracoval dlouhé roky.

Když ho vedli k řadě vězňů, rukopis mu vzali.

Zůstal jen život.

Hlad.

Zima.

Nemoc.

Strach.

Každý byl vystaven tomu, co nemohl ovlivnit.

Někteří se zlomili rychle.

Jiní vydrželi déle.

Frankl si začal všímat, že člověk může přijít o všechno.

O domov, o jméno, o blízké, o budoucnost.

A přesto si dokáže ponechat něco, co mu nikdo vzít nemůže.

Vztah k sobě, k druhým a snad i k tomu, co ho přesahuje.

Někdo se uzavřel do sebe.

Jiný propadal zoufalství.

Zachovat si klid bylo nejtěžší.

Viktor Frankl se nevzdal vnitřního postoje.

V nejhorších chvílích si představoval, že znovu stojí před posluchači

a mluví o tom, co člověk dokáže vydržet.

To mu dávalo smysl, který přesahoval děsivý čas.

V táboře nebylo možné změnit okolnosti.

Bylo možné změnit jen to, jak se k nim člověk vztahuje.

Frankl později napsal,

že poslední svoboda člověka spočívá v tom,

že si může zvolit svůj postoj.

Někteří vězni dokázali rozdělit poslední kousek chleba.

Někteří pomáhali druhým, i když sami neměli sílu.

Někteří zůstali lidmi tam, kde se lidskost zdála nemožná.

Po válce se Viktor Frankl vrátil do Vídně.

Neměl téměř nic.

Rodina zahynula.

Domov zmizel.

Začal znovu psát.

Psal o tom, že člověk nemusí mít kontrolu nad tím, co se děje,

ale může si udržet vztah k sobě a k tomu, co se děje.

Život se podle něj neptá na to, co si od něj člověk žádá.

Život se ho ptá na to, jak odpoví v mezních situacích.

Nakolik zůstane lidský i v těch nejhorších podmínkách.

Viktor Frankl (1905–1997) byl rakouský neurolog a psychiatr.

V roce 1942 byl deportován do koncentračního tábora a prošel několika tábory, mimo jiné Osvětimí, Kauferingem a Dachau.

Jeho rodiče, bratr i manželka zahynuli během války.

Po válce napsal knihu „A přesto říci životu ano", která se stala jedním z nejznámějších svědectví o lidské schopnosti zachovat vnitřní svobodu i v krajním utrpení.

### ALBERT COOK

Cesta vedla mezi stromy, které rostly příliš blízko u sebe.

Hlína se lepila na boty.

Všude byl hmyz.

Na okraji osady stála nízká budova z nepálených cihel.

Střecha z vlnitého plechu.

Uvnitř několik lůžek a stůl, na kterém ležely nástroje.

Lidé přicházeli z vesnic v okolí.

Někdy celé dny pěšky.

Horečka.

Rány.

Porody.

Nemoci, pro které neměli jméno.

Nebyl tu žádný lékař.

Nebyla tu nemocnice.

Albert Cook přijel z Evropy jako mladý lékař.

Měl s sebou několik beden s nástroji a knihami.

A rozhodnutí zůstat.

Začínalo se od začátku.

Bylo třeba postavit další místnost.

Sehnat vodu.

Naučit místní, jak se starat o nemocné.

Pracovalo se od rána do noci.

V horku.

V dešti.

Ve dne i po setmění.

Světlo dávala petrolejová lampa.

Někdy bylo plno.

Někdy přišli lidé pozdě.

Malárie se vracela.

Infekce se šířily rychle.

Dětí přibývalo víc, než kolik jich bylo možné zachránit.

Bylo třeba zůstat.

Roky plynuly.

Z malé budovy se stala nemocnice.

Přibyly další domy.

Další lůžka.

Další lidé, kteří se učili pomáhat.

Albert Cook zůstával.

Chodil mezi lůžky.

Psával záznamy.

Učil mladé lékaře, kteří přijížděli po něm.

Nemocnice stála dál na stejném místě.

Mezi stromy.

V horku.

V prachu červené země.

Práce pokračovala každý den.

Albert Ruskin Cook (1870–1951) byl britský lékař, který na konci 19. století odešel do Ugandy.

V Kampale založil jednu z prvních moderních nemocnic ve východní Africe a celý život zde pracoval jako lékař a učitel.

Nemocnice Mengo Hospital, kterou pomáhal vybudovat, funguje dodnes.

### ANNE MERRIMAN

Vzduch byl teplý a nehybný.

Na okraji města stál nízký dům se širokou verandou.

Zdi byly popraskané.

Dveře zůstávaly otevřené, aby dovnitř mohl proudit vzduch.

Uvnitř bylo ticho.

Na lůžkách leželi lidé, kteří už neměli kam jít.

Nemoc byla silnější než léky.

Bolest silnější než slova.

Někteří přicházeli z nemocnic.

Někteří z vesnic.

Někteří zůstali sami.

Nebyla to nemocnice, kde se uzdravuje.

Bylo to místo, kde se zůstává.

Anne Merriman přijela do Afriky jako lékařka.

Pracovala v nemocnicích, kde bylo stále plno.

Viděla, kolik lidí odchází bez pomoci, když už není možné je vyléčit.

Chybělo místo, kde by člověk nemusel bojovat.

Jen být.

Začala hledat způsob, jak takové místo vytvořit.

Nebyly peníze.

Nebyl personál.

Nebyl systém, který by takovou práci znal.

Bylo třeba začít od začátku.

Sehnat dům.

Postele.

Léky proti bolesti.

Učit sestry, jak zůstat u člověka, který umírá.

Učit rodiny, že poslední chvíle nemusí být jen strach.

Někdy seděla u lůžka dlouho.

Bez slov.

Venku bylo slyšet hlasy z ulice.

Děti si hrály.

Psi štěkali za plotem.

Uvnitř někdo odcházel.

Další den přišli jiní.

Dům zůstával otevřený.

Přibývala další místa.

Další lidé, kteří se učili pečovat.

Anne Merriman (1935–2023) byla britská lékařka, která zasvětila život paliativní péči v Africe.

V Ugandě založila organizaci Hospice Africa a pomohla zavést léčbu bolesti a péči o umírající v zemích, kde dříve téměř neexistovala.

Její práce umožnila tisícům lidí prožít poslední část života bez utrpení a bez opuštění.

### JANUSZ KORCZAK

Ulice byla úzká a plná lidí.

Domy stály těsně vedle sebe.

Okna byla otevřená, ale vzduch se nehýbal.

Na dlažbě ležel prach a papír.

Za zdí začínalo ghetto.

Do dvora vedly těžké dveře.

Za nimi stál dům, ve kterém žily děti.

Postele byly blízko u sebe.

Stůl uprostřed místnosti.

Na policích několik knih.

Byl to sirotčinec.

Děti neměly rodiče.

Některé si je ještě pamatovaly.

Některé už ne.

Venku se mluvilo o transportech.

Lidé mizeli.

Byty zůstávaly prázdné.

Na dveřích se objevovaly nové značky.

V domě se snažili držet řád.

Ráno vstát.

Uklidit.

Najíst se, když bylo co.

Janusz Korczak chodil mezi postelemi.

Mluvil s dětmi.

Naslouchal jim.

Byl jejich lékařem a učitelem.

Říkali mu pane doktore.

Věděl, co se děje venku.

Věděl, že sirotčinec nezůstane stranou.

Přišla zpráva o transportu.

Bylo možné odejít.

Měl přátele na druhé straně zdi.

Nabízeli mu pomoc.

Stačilo říct ano.

Zůstal.

Děti se seřadily na dvoře.

Některé držely malé tašky.

Některé neměly nic.

Šli ulicí mezi lidmi.

Mezi jejich pohledy.

Korczak držel jedno z dětí za ruku.

Došli k nádraží.

Dveře vagónu byly otevřené.

Děti nastupovaly.

On nastoupil s nimi.

Janusz Korczak (1878–1942) byl polský lékař, pedagog a ředitel sirotčince ve varšavském ghettu.

V roce 1942 dostal možnost odejít do bezpečí, ale rozhodl se zůstat se sirotky, o které pečoval.

Dobrovolně s nimi nastoupil do transportu do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynul spolu s dětmi.

Jeho život se stal symbolem odpovědnosti a věrnosti až do konce.

### ŠKOLA NA KONCI CESTY

Cesta končila za posledním kopcem.

Dál už vedla jen pěšina.

V zimě byla pod sněhem.

Na jaře se šlo blátem k vesnici.

Několik domů.

Dřevěné ploty.

Kouř z komínů, když bylo čím topit.

Na kraji stála malá škola.

Jedna třída.

Kamna uprostřed.

Lavice z hrubých prken.

Děti přicházely pěšky.

Někdy z dálky.

Někdy bez bot.

V zimě si sedaly blízko kamen.

V létě se okna nechávala otevřená.

U tabule stál učitel.

Přišel před lety.

Zůstával s dětmi.

Učil je číst, psát, počítat.

Psával úkoly na tabuli.

Opravoval sešity.

Některé děti nechodily dlouho.

Musely zůstat doma.

Na poli, u dobytka.

Každý rok přicházely jiné.

Učitel zůstával.

Ráno odemykal dveře.

Přikládal do kamen.

Zapisoval jména.

Když někdo nepřišel, šel se zeptat.

Cesta byla dlouhá.

V zimě tichá.

Roky plynuly.

Děti vyrostly.

Odešly do města.

Některé se nevrátily.

Škola zůstala.

Jednoho podzimu se dveře neotevřely.

Na klice visel klíč.

Na stole ležela třídní kniha.

Poslední řádek nebyl dopsaný.

V odlehlých venkovských oblastech Evropy i dalších částí světa působili učitelé, kteří zůstávali ve školách daleko od měst po celý život.

Učili v podmínkách bez vybavení, často sami, a jejich práce nebyla téměř vidět.

Pro mnoho dětí byli jediným člověkem, který je naučil číst, psát a rozumět světu za hranicí vesnice.

### LAZARET

Noc byla studená.

Za kopcem bylo slyšet dělostřelectvo.

Rány přicházely v nepravidelných vlnách.

Záblesky na obzoru na okamžik osvětlily stromy.

V opuštěném statku svítilo slabé světlo.

Okna byla zakrytá dekami.

Dveře se otevíraly a zavíraly bez přestání.

Uvnitř leželi ranění.

Na podlaze, na stolech, na nosítkách opřených o zeď.

Nebylo dost lůžek.

Vzduch byl těžký.

Krev, kouř, pot a vlhká hlína.

Někdo volal, někdo mlčel.

Mnozí už nevnímali.

Lékař stál u stolu, na kterém ležel další voják.

Ruce měl unavené.

Košile byla nasáklá potem.

Sestra držela lampu.

Světlo se třáslo při každém výbuchu venku.

Další nosítka přinesli do dveří.

Nebylo kam je položit.

Museli rozhodnout hned.

Kdo počká.

Kdo půjde první.

Koho už zachránit nelze.

Venku bylo slyšet motor.

Pak výstřely blíž než předtím.

Někdo řekl, že je čas odejít.

Sanitky už odjely.

Cesta nebyla jistá.

Lékař se podíval na místnost.

Na muže, kteří leželi na zemi.

Na ty, kteří čekali, až na ně přijde řada.

Řekl, že zůstane.

Sestra zůstala také.

Dělali dál to, co bylo nutné.

Ruce se pohybovaly mechanicky.

Nůž, obvazy, voda.

Noc trvala dlouho, ale k ránu bylo ticho.

Dělostřelectvo se posunulo dál.

Polní lazarety byly během válek často zřizovány v provizorních podmínkách, blízko fronty, kde nebylo dost léků ani personálu.

Lékaři a zdravotníci pracovali celé hodiny bez odpočinku a často zůstávali s raněnými i ve chvílích, kdy se ostatní museli stáhnout.

Mnozí z nich zahynuli spolu s těmi, které se snažili zachránit.

Podobné situace se opakovaly ve všech velkých válkách 20. století.

### ERNEST SHACKLETON

Moře bylo tiché a bílé.

Led se zavíral pomalu.

Desky se sunuly přes sebe a skřípaly.

Voda mezi nimi mizela.

Loď zůstala stát.

Dřevěný trup sevřený ze všech stran.

Plachty visely bez pohybu.

Komín byl studený.

Kolem nebylo nic než led a nízká obloha.

Jmenovala se Endurance.

Měli doplout k pevnině.

Místo toho zůstali uvěznění v ledu, který se nehýbal.

Dny plynuly pomalu.

Muži chodili po palubě.

Sekali led kolem trupu.

Poslouchali praskání, které přicházelo z hloubky.

V noci bylo slyšet, jak se desky tlačí na boky lodi.

Jednoho dne se ozvala rána.

Trup se prohnul, pak znovu.

Led byl silnější než dřevo.

Shackleton stál na palubě dlouho.

Díval se na loď, která se nakláněla.

Rozkázal loď opustit.

Vynesli zásoby na led.

Stany, bedny, čluny.

Loď zůstala mezi krami.

Pomalu se lámala a potom zmizela.

Zůstali na ledě.

Vítr se zvedal, sníh zakrýval stopy.

Nebyla cesta.

Nebyla pořádná mapa, která by ukazovala, kudy jít.

Shackleton chodil mezi muži každý den.

Počítal zásoby, rozděloval práci.

Hlídal, aby nikdo nezůstal sám.

Čekali dlouhé týdny.

Pak spustili čluny na vodu mezi krami.

Vlny narážely do ledu, člun se zvedal a padal.

Pluli k ostrovu, který byl jen skvrnou na mapě.

Když vystoupili na břeh, neměli nic jisté.

Shackleton vybral několik mužů a s nimi nastoupil do malého člunu.

Ostatní zůstali na břehu.

Člun se vydal na otevřené moře.

Vítr, déšť.

Studená voda se dostávala dovnitř.

Pluli mnoho dní mezi vlnami, které byly vyšší, než člun.

Když dorazili k pevnině, nebyli ještě v bezpečí.

Před nimi stály hory pokryté sněhem.

Nikdo tudy nikdy nešel.

Boty měli roztrhané, oblečení promrzlé.

Šli přes led a skály, dokud se na druhé straně neobjevila stanice velrybářů.

Shackleton požádal o loď.

Vrátil se pro ostatní.

Na ostrově čekali dlouhé měsíce.

Když se loď objevila na obzoru, stáli na břehu.

Ernest Shackleton (1874–1922) byl britský polárník, který vedl expedici k Antarktidě v letech 1914–1917.

Jeho loď Endurance byla uvězněna a rozdrcena ledem v Weddellově moři.

Posádka zůstala dlouhé měsíce na ledu a později na opuštěném ostrově v Jižním oceánu.

Shackleton se vydal na otevřeném moři v malém člunu pro pomoc a nakonec se vrátil pro všechny své muže.

Z celé expedice nikdo nezahynul.

### DIAN FOSSEY

Mlha se držela nízko nad horami.

Svahy byly strmé a mokré.

Tráva sahala vysoko nad kolena.

Mezi kameny stály tmavé stromy porostlé mechem.

Cesta nebyla vidět.

Jen úzká stezka, kterou vyšlapali lidé a zvířata.

V horách bylo ticho.

Jen kapky vody padaly z listů.

Tady žily gorily.

Velké, silné, skryté v mlze.

Lidé o nich věděli málo.

Lovci věděli dost.

Do hor přišla žena z daleka.

Jmenovala se Dian Fossey.

Postavila malý tábor mezi svahy.

Stan, dřevěná chata, oheň.

Zůstala.

Chodila každý den stejnou cestou.

Sedávala v mokré trávě.

Čekala, až se z mlhy objeví pohyb.

Gorily ji dlouho pozorovaly z dálky.

Nepřibližovaly se.

Musela se učit být potichu.

Pohybovat se pomalu.

Dívat se jinak než lovci.

Roky plynuly.

Začala rozeznávat jednotlivé tlupy.

Poznávala mláďata.

Poznávala staré samce.

Viděla, jak se rodí.

Viděla, jak umírají.

Do hor ale přicházeli i jiní.

Pasti, dráty, výstřely.

Někdy našla zvíře zraněné, jindy už jen tělo.

Začala hlídat, rozstřihávala dráty, hledala pytláky.

Zůstávala v horách i v noci.

Byla sama.

V dešti a v zimě.

Jednoho dne ji našli v chatě.

Dian Fossey (1932–1985) byla americká primatoložka, která dlouhá léta žila v horách Rwandy mezi horskými gorilami.

Založila výzkumnou stanici Karisoke a zasvětila život jejich ochraně před pytláky.

Kvůli své práci čelila neustálým hrozbám a konfliktům s lovci.

V roce 1985 byla ve své chatě v horách zavražděna.

Její výzkum a ochrana goril přispěly k tomu, že tento druh přežil do současnosti.

### GETSEMANE

Noc je chladná.

Olivovníky vrhají nepravidelné stíny.

Město za hradbami pomalu umlká.

Učedníci jsou unavení.

Seděli u stolu, naslouchali slovům, která plně nechápali.

Teď je přemáhá spánek.

Opakovaně usínají.

Tělo podléhá únavě, mysl se uzavírá.

Noc je silnější než jejich odhodlání.

On zůstává vzhůru.

Zahrada Getsemane.

Místo samoty.

„Má duše je smutná až k smrti."

Prosba zaznívá tiše:

„Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich…"

Hned nato:

„…ne má vůle, ale Tvá se staň."

Zatímco druzí podléhají přirozené mechanice spánku,

on zůstává bdělý.

Vidí, co přichází.

Vidí lidskou slabost.

Vidí zradu, smutek, bolest.

A přesto necítí hořkost.

Objevuje se pochopení.

A odpuštění.

Vůle je klidná

Pozornost otevřená

Vědomí přítomné

Noc pokračuje.

Kroky se blíží.

Pochodně se rozsvěcují mezi stromy.

Události se dávají do pohybu.

Zahrada zůstává v tichu

### OTA PAVEL

Řeka tekla pomalu.

Na hladině se odráželo světlo.

Rákosí se pohybovalo ve větru.

Na břehu seděl chlapec a pozoroval vodu.

Vedle něj stál otec.

Mluvili málo.

Někdy nebylo třeba říkat vůbec nic.

Stačilo být spolu.

Voda plynula stejně, jako čas.

Dětství ubíhalo mezi řekou, rybami, rodinou a krajinou.

Pak přišla válka.

Zmizela bezstarostnost.

Ota Pavel dospěl.

Pracoval jako sportovní novinář.

Cestoval, poznával svět.

Přesto se stále vracel k tomu, co mu bylo nejblíže.

K otci.

K řece.

K domovu.

Život mu ale nepřinesl jenom radost.

Těžce onemocněl.

Prožíval období, kdy bylo obtížné nacházet vnitřní rovnováhu.

Nemoc mu komplikovala vztah ke skutečnosti, ale jeho mimořádná citlivost byla stále přítomná.

Vracíval se k obyčejným okamžikům, které prožil jako zázračné.

Ota Pavel vnímal ve všem krásu i smutek zároveň.

Psal.

A zároveň miloval.

Ota Pavel (1930–1973) byl český spisovatel a sportovní novinář.

Ve svých knihách často čerpal ze vzpomínek na dětství, rodinu a krajinu kolem řeky Berounky.

Navzdory těžké duševní nemoci vytvořil dílo, které patří k nejcitlivějším svědectvím o lidskosti, domově a obyčejné kráse života.

### JOSEF ČAPEK

Za oknem se rozednívalo.

Na stole ležel papír, tužka, několik poznámek a rozpracovaná kresba.

Josef Čapek měl rád obyčejné věci.

Rád chodil krajinou.

Pozoroval stromy, pole, zahrady, zvířata i lidi při každodenní práci.

Všímal si toho, co ostatní často míjeli bez povšimnutí.

Dítěte na cestě.

Psa na dvoře.

Staré židle u stolu.

Ticha letního odpoledne.

V jednoduchých věcech nacházel něco důležitého.

Něco, co se nedalo změřit ani vlastnit.

Něco lidského.

Maloval.

Psal.

Přemýšlel.

Jeho obrazy i texty vyrůstaly z blízkosti ke světu, který znal a který měl rád.

Roky plynuly.

Evropa se měnila.

Přibývalo strachu a hněvu.

Slova začínala rozdělovat lidi.

Josef Čapek však zůstával věrný tomu, co považoval za podstatné.

Svobodě.

Člověku.

Životu.

Pak přišlo zatčení.

Dům zůstal prázdný.

Dveře se zavřely.

Začala dlouhá cesta koncentračními tábory.

Dny se měnily v měsíce.

Měsíce v roky.

Přicházela zima.

Hlad.

Nemoc.

Nejistota.

Lidé mizeli, jména se ztrácela.

Síly ubývaly.

Tam, kde bylo snadné propadnout zoufalství nebo nenávisti, zůstával věrný životu.

I v prostředí, které lidskost systematicky ničilo, vznikaly jeho verše, úvahy a kresby.

Jako by si jeho lidskost hledala cestu i tam, kde pro ni již nezbýval téměř žádný prostor.

Válka se blížila ke konci.

Lidé se vraceli domů.

Josef Čapek se nevrátil.

Zmizel někde v posledních týdnech války.

Josef Čapek (1887–1945) byl český malíř, spisovatel, novinář a myslitel.

Ve svých knihách Povídání o pejskovi a kočičce, Kulhavý poutník nebo v později vydaných Básních z koncentračního tábora se opakovaně vracel k obyčejnému člověku, krajině, domovu a hodnotám, které neztrácejí význam ani v nejtěžších dobách.

Po okupaci Československa byl zatčen nacisty a postupně vězněn v několika koncentračních táborech, kde pravděpodobně zahynul na jaře roku 1945.

Byl to člověk nevšední pozornosti a citlivosti, věrný člověku, krajině a obyčejnému životu.

### KAREL ČAPEK

V pracovně svítila lampa.

Na stole ležely rukopisy, noviny a dopisy.

Za oknem se měnil svět.

Evropa procházela neklidným obdobím.

Ve společnosti sílil strach.

Přibývalo napětí.

Lidé začínali věřit jednoduchým odpovědím na složité otázky.

Karel Čapek seděl u stolu a psal.

Přemýšlel o souvislostech, které nebyly na první pohled vidět.

Zajímalo ho nejen to, co se děje, ale kam to ve svých důsledcích může vést.

Ve svých knihách, hrách a novinových článcích se opakovaně vracel k odpovědnosti a schopnosti rozlišovat mezi pravdou a klamem.

Mnohé z toho, co později otřáslo Evropou, dokázal rozpoznat dříve, než se to plně projevilo.

Ve Válce s mloky, Bílé nemoci i dalších dílech zachycoval mechanismy strachu, moci a lidské zaslepenosti způsobem, který zůstává živý dodnes.

Za svými slovy si stál.

Veřejně hájil svobodu, demokracii a odpovědnost jednotlivce i ve chvíli, kdy to bylo stále obtížnější.

Mohl odejít do zahraničí.

Byl zván do bezpečí.

Zůstal doma.

Cítil odpovědnost za to, co viděl.

Pokoušel se pojmenovat nebezpečí, která většina lidí ještě neviděla.

Mnichovský rok otřásl světem, ve který věřil.

Únava byla stále větší.

Stejně jako tlak a zklamání.

Na konci roku 1938 onemocněl.

Krátce nato zemřel.

Bylo mu čtyřicet osm let.

Karel Čapek (1890–1938) byl český spisovatel, dramatik, novinář a myslitel.

Ve svém rozsáhlém díle spojoval literární talent s mimořádnou schopností vidět souvislosti a předvídat důsledky společenského vývoje.

Patřil k nejvýraznějším osobnostem české kultury první poloviny 20. století.

Byl to člověk mimořádného rozhledu, intelektuální poctivosti a osobní odvahy.

## Příběhy škol poznání (/jine-videni/krajina-byti/pribehy-skol-poznani)

### INDIE – UPANIŠADY – vnitřní poznání

#### Počátek

Na severu Indie, v době kdy se podél Gangy rozšiřovala první království, žili lidé, kteří opouštěli vesnice a odcházeli do lesů.

Hledali místo, kde by mohli žít stranou od hluku tržišť, obětí a sporů mezi rody.

V hájích a na březích řek vznikala malá útočiště.

Žili v nich asketové, kteří se vzdávali majetku a věnovali se rozjímání, tichu a rozhovorům o smyslu života.

Nepovažovali za nejdůležitější obřady ani dary bohům.

Ptali se, co zůstává, když se všechno pomíjivé změní.

K večeru sedávali kolem ohně učitelé a žáci.

Mluvili málo.

Otázky byly krátké a odpovědi ještě kratší.

Ptali se, kdo je ten, kdo vidí.

Ptali se, co je podstatou světa.

Ptali se, zda je možné poznat to, co se nemění.

Rozhovory se předávaly ústně.

Později je začali zapisovat.

Tak vznikly texty, které dostaly jméno Upanišady.

Upanišady vznikaly v Indii přibližně mezi 8.–4. stoletím př. n. l. jako součást védské tradice.

Zachycují rozhovory učitelů a žáků o podstatě člověka, světa a nejvyšší skutečnosti, označované jako átman a brahman.

#### Škola

Slova, která se původně předávala v malém okruhu, se postupně rozšířila.

K asketům v lesích začali přicházet lidé z různých částí země.

Někteří byli synové bráhmanů, jiní pocházeli z královských rodů.

Chtěli porozumět tomu, o čem se mluvilo v rozhovorech, které se nedaly naučit zpaměti jako obřadní formule.

Vznikala místa, kde se žilo společně a kde se učilo naslouchat a klást otázky.

Učitel seděl se žáky na zemi a vedl rozhovor, který neměl pevný začátek ani konec.

Postupně se začalo rozlišovat mezi učením pro obřad a učením pro poznání.

Vedle starých textů vznikaly nové výklady, které se snažily vyjádřit, co znamená poznat vlastní nitro a to, co ho přesahuje.

Z těchto rozhovorů se zrodila tradice, která později dostala jméno védánta.

Stala se jedním ze základů indického myšlení a ovlivnila mnoho dalších škol.

Učení se předávalo po staletí.

Nebyla to jedna škola, ale způsob hledání, který se znovu objevoval na různých místech.

Učení Upanišad se stalo základem pozdější filozofie védánty, která rozvíjela myšlenku jednoty átmanu (vnitřního já) a brahmanu (nejvyšší skutečnosti).

Tato tradice ovlivnila většinu indických duchovních a filozofických směrů.

#### Vrchol a proměna

S postupem času se rozhovory, které vznikaly v tichu lesů, začaly vykládat ve školách.

Učení se zapisovalo, komentovalo a uspořádávalo do soustav.

Vznikaly různé směry, které se lišily ve výkladu, ale všechny se odvolávaly na staré texty.

Učitelé vysvětlovali jejich smysl a žáci se učili správné formulace.

Poznání, které bylo původně spojeno s osobní zkušeností, se postupně měnilo v nauku.

Důležité bylo porozumět slovům, zapamatovat si výklady a předat je dál.

Vznikaly kláštery a školy, kde se studovalo podle pravidel.

Rozhovor se měnil ve výklad a hledání se měnilo ve studium.

Tradice se tím neztratila.

Zůstala zachována v textech i v učení, které se předávalo po generace.

Ale to, co na začátku vznikalo v tichu mezi učitelem a žákem, bylo stále vzácnější.

Místo osobního poznání se objevovalo správné vysvětlení.

Staré texty zůstaly, ale způsob, jakým se k nim lidé vztahovali, se změnil.

Védántské školy se postupně rozvinuly do rozsáhlých filozofických systémů, které měly své učitele, kláštery i komentáře k posvátným textům.

Učení Upanišad zůstalo jejich základem, ale předávalo se už převážně prostřednictvím studia a výkladu, nikoli jen osobní zkušeností.

### ŘECKO – FILOZOFICKÉ ŠKOLY – logos

#### Počátek

Na pobřeží Egejského moře ležela města, kde se setkávali obchodníci, námořníci i poutníci z různých částí světa.

V přístavech Malé Asie, v Athénách i na ostrovech se lidé ptali na řád světa, na vůli bohů a na smysl lidského života.

V horách nad Korintským zálivem stál chrám v Delfách.

Přicházeli sem lidé z celého řeckého světa.

Ptali se na radu, na budoucnost, na správné rozhodnutí.

Nad vstupem byl vytesán nápis:

gnóthi seauton – poznej sám sebe.

Kněžka seděla nad puklinou ve skále a pronášela slova, kterým nebylo vždy snadné rozumět.

Řekové věřili, že skrze ni mluví Apollón.

Vedle věštíren existovala i tajemství, která se nepředávala veřejně.

V Eleusíně a na dalších místech procházeli lidé obřady, které měly člověka přivést k hlubšímu poznání života a smrti.

Říkalo se jim mystéria.

Z této půdy začalo postupně vyrůstat hledání, které už nechtělo slyšet odpověď jen od bohů, ale chtělo ji najít vlastním poznáním.

V Milétu, Efesu a dalších městech se objevili muži, kteří se ptali, z čeho je svět složen a podle jakého zákona se proměňuje.

Nemluvili už jen o bozích, ale o řádu, který je možné pochopit rozumem.

Později v Athénách chodil po tržišti muž, který zastavoval lidi a ptal se jich, co je spravedlnost a co je dobrý život.

Jmenoval se Sókratés.

Kolem něj se začali scházet mladí lidé, kteří chtěli slyšet víc než běžné řeči na shromážděních.

Rozhovory neměly pevný konec.

Otázky vedly k dalším otázkám.

Po jeho smrti pokračovali jeho žáci v rozhovorech na jiných místech.

Začali se scházet v zahradách, v hájích a ve školách, které vznikaly na okraji města.

Tak vznikl způsob hledání, kterému začali říkat filosofie – láska k moudrosti.

Řecké hledání pravdy vyrůstalo z náboženských center, jako byly Delfy, z mysterijních obřadů i z veřejných rozhovorů ve městech.

Postavy jako Sókratés, Platón a Aristotelés položily základy filosofie, která se snažila poznat řád světa pomocí rozumu i vnitřního zkoumání.

#### Škola

Po Sókratově smrti založil Platón v Athénách školu, která dostala jméno Akademie.

Nedaleko od ní vzniklo Lykeion, kde učil Aristotelés, a později další místa, kde se scházeli žáci a učitelé.

V těchto školách se už nevedly jen rozhovory na ulici.

Studovala se matematika, příroda, řeč i zákony obce.

Učitelé přednášeli a žáci zapisovali.

Každá škola měla svůj způsob výkladu.

Některé zdůrazňovaly logiku, jiné etiku, jiné řád vesmíru.

Filozofové cestovali mezi městy a jejich žáci zakládali nové školy v dalších částech řeckého světa.

Učení se šířilo do Alexandrie, do Malé Asie i do Říma.

Postupně vznikla tradice, v níž bylo důležité znát názory předchůdců a umět je vyložit.

Rozhovor se měnil ve výuku a výuka ve studium.

Filosofie se stala součástí vzdělání a způsobem, jakým se lidé učili přemýšlet o světě i o sobě.

Platónova Akademie a Aristotelovo Lykeion patřily k nejvýznamnějším školám starověkého Řecka.

Vedle nich vznikly další směry, například stoická a epikurejská škola.

Řecká filosofie ovlivnila vzdělání v celém Středomoří a později i v Evropě.

#### Vrchol a proměna

S postupem času se filosofie stala součástí vzdělaného života v řeckém i římském světě.

Ve velkých městech působili učitelé, kteří přednášeli podle ustálených výkladů a opírali se o texty starších mistrů.

Školy měly své posluchače, své spisy i své spory.

Vedly se dlouhé rozpravy o tom, jak správně chápat slova Platóna nebo Aristotela.

Učení, které začalo jako živý rozhovor na ulici, se měnilo v soustavu názorů, které bylo třeba znát a obhájit.

Důležité bylo umět správně argumentovat a navázat na tradici školy.

V pozdější době se filosofie stále více spojovala s učením o kosmu, o duši a o nejvyšším principu světa.

Vznikaly složité výklady, které se snažily spojit rozum s tím, co přesahuje běžnou zkušenost.

Školy zůstaly, ale způsob hledání se změnil.

Místo otázky, která vzniká v rozhovoru, přicházel výklad, který se učil z knih.

Přesto se i v této době objevovali lidé, kteří se vraceli k původnímu smyslu filosofie jako k hledání pravdy, ne jen k učení o ní.

V helénistické a římské době se filosofie stala součástí vzdělání a měla podobu škol s ustáleným učením.

Pozdější směry, zejména novoplatonismus a alexandrijská tradice, se snažily navázat na původní hledání jednoty, ale předávaly je už především prostřednictvím výkladu a studia textů.

### ALEXANDRIE – ŠKOLA POZNÁNÍ – svět jako celek

#### Počátek

Na pobřeží Středozemního moře vzniklo město, které nemělo být jen přístavem, ale místem setkání světa.

Založil ho Alexandr, když jeho vojska prošla Egyptem a pokračovala dál na východ.

Na místě mezi mořem a deltou Nilu vyrostla Alexandrie.

Široké ulice, přístavy plné lodí, trhy, kde se mluvilo řecky, egyptsky i jazyky vzdálených zemí.

Do města přicházeli obchodníci, vojáci i učenci.

Přinášeli svitky, příběhy, mapy a znalosti, které vznikaly v různých částech světa.

Po Alexandrově smrti převzal vládu nad Egyptem Ptolemaios.

Chtěl, aby se Alexandrie stala místem, kde bude shromážděno všechno poznání, které lidé vytvořili.

Vznikla knihovna.

Velký dům plný svitků.

Vedle ní museion – místo, kde žili a pracovali učenci.

Studovali hvězdy, čísla, tělo člověka i staré texty.

Poprvé se objevila myšlenka, že svět lze poznávat jako celek.

Ne jen skrze tradici nebo víru, ale skrze zkoumání všeho, co existuje.

Alexandrii založil Alexandr Makedonský ve 4. století př. n. l.

Za vlády Ptolemaiovců zde vznikla slavná knihovna a museion, kde působili učenci z celého helénistického světa.

Město se stalo centrem vědy, filosofie i překladu starých textů.

#### Škola

Do Alexandrie připlouvaly lodě z Řecka, z Egypta, z Persie i z dalších zemí.

Každý svitek, který se objevil v přístavu, byl opsán a uložen v knihovně.

Sbírky rostly.

Tisíce svitků.

Pak desetitisíce.

Učenci seděli v sálech a porovnávali texty.

Měřili zemi, počítali pohyb hvězd, zkoumali lidské tělo.

V Alexandrii učil Eukleidés, který uspořádal základy geometrie.

Eratosthenés měřil velikost Země a kreslil mapy světa.

Setkávalo se zde řecké myšlení s egyptskou tradicí, s babylonskou astronomií i se starými posvátnými texty.

Poznání se přestalo vázat na jedno místo a jednu školu.

Stalo se prací, kterou bylo možné předávat, zapisovat a rozšiřovat.

Vedle filosofů zde působili lékaři, matematici, hvězdáři i překladatelé.

Staré texty se přepisovaly, vykládaly a ukládaly vedle sebe.

Poprvé v dějinách vzniklo místo, kde se člověk pokusil shromáždit všechno, co ví.

Alexandrijská knihovna a museion byly největším centrem vzdělanosti starověku.

Působili zde matematici, astronomové, lékaři i filosofové.

Byly zde překládány staré texty, mimo jiné i hebrejské spisy, které později ovlivnily židovskou i křesťanskou tradici.

#### Vrchol a proměna

S růstem moci římské říše se měnil i svět kolem Alexandrie.

Město zůstávalo velké, ale klid, který byl potřeba pro práci učenců, se začal vytrácet.

V ulicích se střídali vojáci, úředníci a davy lidí z různých částí říše.

Staré školy se dostávaly do sporů.

Filosofové se přeli o výklad, kněží o pravou víru.

Knihovna byla několikrát poškozena při bojích.

Část svitků shořela při požárech v přístavu, další zmizely při nepokojích ve městě.

V pozdější době učila v Alexandrii filosofka Hypatia.

Byla jednou z posledních, kdo ještě navazovali na starou tradici svobodného poznání.

Když byla zabita při nepokojích ve městě, skončila i doba, kdy zde bylo možné hledat pravdu bez strachu.

Učení se postupně přesouvalo do škol, které měly pevná pravidla.

Staré texty se vykládaly, ale méně se hledalo nové.

Knihovna, která měla uchovat poznání celého světa, postupně zmizela.

Zůstala jen vzpomínka na dobu, kdy se lidé pokusili pochopit svět jako jeden celek.

Alexandrijská knihovna byla opakovaně poškozena mezi 1. stoletím př. n. l. a 4. stoletím n. l.

Smrt filosofky Hypatie v roce 415 n. l. bývá považována za symbolický konec antické učenosti v Alexandrii.

S proměnou římské říše zaniklo prostředí, ve kterém mohla existovat jako centrum svobodného bádání.

### JERUZALÉM – ŠKOLA ZÁKONA – slovo a výklad

#### Počátek

Na pahorku nad Jeruzalémem stál chrám.

Kamenné zdi, nádvoří, schody, po kterých vystupovali kněží.

Lidé přicházeli zdaleka.

Přinášeli oběti, modlili se, naslouchali slovům, která se četla ze svitků.

Tradice říkala, že zákon byl dán Mojžíšovi na hoře.

Od té doby se předával z generace na generaci.

Vedle kněží stáli učitelé, kteří zákon vysvětlovali.

Říkalo se jim rabíni.

Seděli ve stínu sloupů a mluvili se svými žáky.

Ptali se, co znamenají slova, která byla zapsána dávno před nimi.

Chrám byl středem.

Slovo bylo důležitější než chrám.

Když se město dostalo pod vládu Říma, začalo být zřejmé, že starý řád se mění.

Pak přišla válka.

Chrám byl zbořen.

Oheň strávil dřevo i svitky.

Město zůstalo prázdné.

A tehdy začalo nové období.

Po zničení jeruzalémského chrámu Římany roku 70 n. l. zaniklo staré centrum židovského náboženského života.

Tradice zákona se začala předávat mimo chrám, v okruhu učenců, kteří navazovali na starší rabínské učení.

#### Škola

Rabín Jochanan ben Zakkaj odešel z obleženého Jeruzaléma a usadil se v městě Javne.

Tam začal učit.

Kolem něj se scházeli žáci.

Neměli chrám.

Neměli oltář.

Měli svitky.

Seděli a četli.

Ptali se, co znamená každé slovo.

Hledali, jak má člověk žít, když už nestojí chrám.

Vznikla škola.

Učení se předávalo ústně.

Pak se začalo zapisovat.

Rozhovory rabínů se měnily v text.

Text se měnil v zákon.

V různých městech vznikaly další školy.

V Palestině.

V Babylónii.

Žáci se učili zpaměti celé svitky.

Učitelé vedli dlouhé rozpravy o jediném verši.

Tak vznikl Talmud.

Poznání se už nepředávalo z chrámu.

Předávalo se ze školy.

Rabín Jochanan ben Zakkaj patřil k zakladatelům rabínské tradice po zničení chrámu.

V Javne vzniklo centrum studia zákona, z něhož se vyvinula talmudická škola.

Talmud se stal základem židovského náboženského a právního myšlení.

#### Vrchol a proměna

V dalších stoletích vznikaly školy v Palestině i v Babylónii.

Učenci seděli nad svitky a zapisovali výklady svých předchůdců.

Slovo bylo zkoumáno ze všech stran.

Každá věta měla mnoho významů.

Zákon se stal cestou, jak uchovat tradici bez chrámu a bez země.

Školy držely národ pohromadě.

Text spojoval ty, kteří žili daleko od sebe.

Ale s růstem výkladu rostla i složitost.

To, co bylo na počátku přímým vztahem k Bohu, se postupně vzdalovalo zkušenosti, ze které kdysi vzniklo.

Učení bylo přesné.

Pevné.

Silné.

Poznání se zachovalo.

Ale bylo neseno školou, ne prorokem.

Rabínské školy vytvořily rozsáhlou tradici výkladu zákona, která umožnila přežití židovského národa bez chrámu a bez vlastního státu.

Současně se však poznání stále více předávalo prostřednictvím textu, výkladu a studia, nikoli přímé prorocké zkušenosti.

### BAGDÁD – DŮM MOUDROSTI – poznání a překlad

#### Počátek

Na břehu řeky Tigris vyrostlo město, které se během jedné generace stalo středem říše.

Bagdád měl kruhové hradby, široké ulice a tržiště plná lidí z dalekých zemí.

Karavany přivážely hedvábí z východu, koření z Indie i svitky z řeckých a syrských měst.

V palácích se mluvilo arabsky, persky i řecky.

Chalífa al-Ma'mún chtěl, aby se v jeho městě shromáždilo všechno vědění, které lidé vytvořili.

Dal vybudovat dům, kde se přepisovaly a překládaly staré texty.

Říkalo se mu Dům moudrosti.

Učenci seděli nad svitky Aristotela, Platóna i starých lékařů z Alexandrie.

Překládali slova z řečtiny do arabštiny, aby jim rozuměli i ti, kdo přišli z pouště.

V Bagdádu se znovu setkaly tradice, které byly kdysi rozptýleny po celém světě.

Řecká filosofie, perská věda i staré hvězdářství z Babylónu.

Město se stalo místem, kde se poznání zapisovalo, porovnávalo a znovu vykládalo.

V 9. století vznikl v Bagdádu za vlády chalífy al-Ma'múna Bayt al-Hikma – Dům moudrosti.

Bylo to centrum překladu a studia řeckých, perských i indických textů.

Arabští učenci zde rozvíjeli matematiku, medicínu, astronomii i filosofii.

#### Škola

Do Bagdádu přicházeli učenci z celého islámského světa.

Někteří byli lékaři, jiní filosofové, jiní počítali pohyb hvězd.

Seděli nad texty a psali nové komentáře.

Staré myšlenky se znovu četly a znovu vykládaly.

Ibn Sína, kterému později říkali Avicenna, psal o duši a o řádu světa.

Ibn Rušd, známý jako Averroes, se vracel k Aristotelovi a snažil se pochopit jeho slova přesně tak, jak byla napsána.

V městech vznikaly školy, kde se učila logika, lékařství i zákon.

Studenti seděli na podlahách a zapisovali slova učitelů.

Poznání se šířilo z Bagdádu do Damašku, do Káhiry i do Cordóby.

Knihy putovaly spolu s karavanami.

Učení mělo pevný řád.

Text, výklad, komentář.

Každá generace přidávala další vrstvu.

Svět se zdál být uspořádaný a pochopitelný.

Islámská civilizace 9.–12. století navázala na řeckou a alexandrijskou tradici.

Učenci jako Avicenna a Averroes ovlivnili nejen islám, ale i pozdější evropskou filosofii a vědu.

Školy v Bagdádu, Damašku a Cordóbě patřily k největším centrům vzdělanosti své doby.

#### Vrchol a proměna

S růstem říše rostla i moc škol.

Učení se předávalo podle pravidel, která byla přesně určena.

Filosofové se dostávali do sporů s učenci zákona.

Jedni hledali řád světa rozumem, druzí chránili tradici víry.

Některé knihy se opisovaly, jiné přestaly být vítány.

Města, která byla plná učenců, se postupně měnila.

Války, spory i změny vlády přerušily práci, která trvala po generace.

Když byl Bagdád dobyt, knihovny se rozpadly a svitky se ztratily.

To, co se po staletí zapisovalo, se rozptýlilo mezi různé země.

Učení zůstalo, ale jeho střed se posunul.

Školy pokračovaly, jen měly jinou podobu.

Poznání se uchovalo v textech, které putovaly dál.

Islámská vzdělanost dosáhla vrcholu mezi 9. a 12. stoletím.

Pozdější politické konflikty a zánik Bagdádu roku 1258 ukončily období, kdy byl islámský svět hlavním centrem vědy a filosofie.

Přeložené texty však přešly do Evropy a ovlivnily vznik středověkých univerzit.

### TIBET – KLÁŠTERNÍ ŠKOLY – meditace a učení

#### Počátek

Na vysoké náhorní plošině mezi horami leží země, kam se dalo dojít jen přes průsmyky.

Vítr vane přes kamenné pláně a modlitební praporky se třepotají nad stezkami.

Do Tibetu přišli učitelé z Indie.

Přinesli svitky a způsoby meditace, které se předávaly z mistra na žáka.

Říkalo se, že Padmasambhava přišel přes hory a učil, jak zkrotit síly, které člověka svazují.

Později přišel Atíša a znovu uspořádal učení, které se mezi lidmi rozptýlilo.

Kolem učitelů se začali shromažďovat žáci.

Seděli v kamenných síních.

Četli texty.

Dlouho mlčeli.

Na svazích hor vznikaly kláštery.

Zdi z hlíny a kamene, uvnitř lampy z másla, řady svitků a nízké lavice.

Učení se předávalo pomalu.

Slovo, rozjímání, mlčení.

Tak vznikla tradice, která spojovala meditaci a studium.

Buddhismus přišel do Tibetu v 7.–8. století z Indie.

Učitelé jako Padmasambhava a Atíša položili základy tradice, která spojovala meditaci, rituál i studium.

Postupně vznikly klášterní školy, které určovaly duchovní život celé země.

#### Škola

V Tibetu vyrostly velké kláštery, kde žily stovky mnichů.

V Lhase stály školy, do kterých přicházeli žáci z celé země.

Seděli v dlouhých sálech a nahlas opakovali texty.

Pak vedli spory o význam každé věty.

Tsongkhapa uspořádal učení do přesného řádu.

Vznikla škola, kde se studium spojovalo s meditací a přísnou kázní.

V klášterech Ganden, Sera a Drepung se učilo podle stejných knih.

Každý krok měl své místo.

Každý obřad svůj čas.

Učitelé předávali linii, která měla sahat zpět k prvním mistrům v Indii.

Žáci se učili celé roky.

Text, komentář, rozprava.

Poznání bylo spojeno se životem v klášteře.

Od 11. století vznikly v Tibetu velké klášterní univerzity.

Učitel Tsongkhapa založil školu Gelug, která vytvořila přísný systém studia a meditace.

Kláštery se staly centrem vzdělání i duchovní autority v celé zemi.

#### Vrchol a proměna

Po staletí určovaly kláštery rytmus života celé země.

Mniši studovali, modlili se a vedli obřady.

Lidé přicházeli pro radu.

Vládci hledali oporu v učitelích.

Učení bylo silné a přesné.

Tradice se předávala bez přerušení.

S časem rostla i váha pravidel.

Textů přibývalo.

Obřady se prodlužovaly.

To, co vzniklo jako cesta k probuzení, se stále více opíralo o řád, který bylo třeba zachovat.

Kláštery zůstaly.

Svět kolem se změnil.

Staré školy přežily tam, kde bylo možné držet se toho, co bylo zapsáno a naučeno.

Ticho hor zůstalo stejné.

Ale cesta, která k němu vedla, byla už jiná než na začátku.

Tibetské klášterní školy určovaly podobu vzdělání i duchovního života až do 20. století.

Politické změny a rozpad starého řádu přerušily jejich vývoj, ale tradice se zachovala v exilech a v nových centrech mimo Tibet.

### ČÍNA – ŠKOLA ŘÁDU – tradice a kázeň

#### Počátek

Na cestách mezi čínskými státy chodil muž, který učil své žáky, jak má člověk žít mezi lidmi.

Jmenoval se Kchung-fu-c', kterému později začali říkat Konfucius.

Putoval od dvora ke dvoru.

Mluvil s vládci, s úředníky i s mladými žáky, kteří ho doprovázeli.

Nepsal nové zákony.

Vracíval se ke starým knihám.

Mluvil o řádu, který drží rodinu, obec i stát.

O úctě k rodičům.

O správném jednání.

O slovu, které má odpovídat činu.

Žáci si jeho slova zapisovali.

Seděli kolem něj a ptali se na věci, které se zdály být samozřejmé.

Po jeho smrti zůstaly svitky.

Krátké věty.

Rozhovory.

Učení se šířilo pomalu.

Ne jako víra, ale jako způsob života.

Konfucius žil v 6.–5. století př. n. l. v období, kdy byla Čína rozdělena mezi soupeřící státy.

Jeho učení vycházelo ze starších tradic a zdůrazňovalo řád, úctu a odpovědnost člověka ve společnosti.

Později bylo zapsáno v klasických knihách, které se staly základem vzdělání.

#### Škola

Po staletích se učení Konfucia stalo základem vzdělání v celé říši.

Kdo chtěl sloužit u dvora, musel znát klasické texty.

Vznikly školy, kde se žáci učili zpaměti staré knihy.

Učitel četl pomalu.

Žáci opakovali.

V hlavních městech vznikly akademie, kde se připravovali budoucí úředníci.

Zkoušky byly přísné.

Každé slovo muselo být napsáno přesně.

Mencius a další učenci rozvíjeli staré učení a vysvětlovali, jak má vládnout ten, kdo chce zachovat řád.

Poznání mělo podobu tradice, kterou bylo třeba uchovat.

Staré texty se opisovaly znovu a znovu.

Říše se měnila, dynastie přicházely a odcházely, ale školy zůstávaly.

Učení spojovalo lidi, kteří se nikdy neviděli.

Konfuciánská tradice se stala základem čínského vzdělání na více než dva tisíce let.

Císařské zkoušky určovaly, kdo se může stát úředníkem.

Klasické knihy byly povinnou součástí studia a ovlivnily podobu čínské společnosti až do novověku.

#### Vrchol a proměna

S růstem říše rostla i síla škol.

Učení mělo pevný řád.

Text, výklad, zkouška.

Každý, kdo chtěl uspět, se musel podřídit stejným pravidlům.

Staré knihy se staly měřítkem správného jednání.

Nové myšlenky se přijímaly pomalu.

Školy držely říši pohromadě.

Ale zároveň ji svazovaly.

To, co vzniklo jako snaha porozumět lidskému životu, se měnilo v systém, který bylo třeba zachovat.

Učenci seděli nad svitky stejně jako před staletími.

Svět kolem se měnil rychleji než slova v knihách.

Tradice zůstala silná.

Ale její střed se postupně vzdaloval zkušenosti, ze které kdysi vyšla.

Konfuciánské školy určovaly podobu čínského vzdělání až do 19. století.

Císařské zkoušky a klasické texty udržovaly jednotu říše, ale zároveň zpomalovaly změny, které přicházely zvenčí.

Poznání se předávalo především studiem tradice, nikoli novým hledáním.

### ČÍNA – TAOISTICKÁ ŠKOLA – ticho a cesta

#### Počátek

V horách na západě staré Číny vedly úzké stezky mezi skalami a borovicemi.

Mlhy se zvedaly z údolí a zakrývaly cesty, po kterých chodili poutníci a samotáři.

Vyprávělo se o starém učenci, který opustil dvůr a odešel z říše.

Jmenoval se Lao-c'.

Na hranici ho zastavil strážce a požádal ho, aby zanechal své slovo.

Stařec se posadil a napsal krátký text.

Mluvil o Tao.

O cestě, která se nedá uchopit.

O prázdném středu, bez něhož se nic nepohybuje.

Později žil muž jménem Čuang-c'.

Smál se sporům učenců a chodil krajinou bez úřadu a bez školy.

Vyprávěl příběhy o lidech, kteří zapomněli na slávu i na jméno.

O rybáři, který nechce sloužit u dvora.

O motýlu, který neví, zda je snem člověka, nebo člověk snem motýla.

Slova se zapisovala, ale cesta se měla hledat v tichu.

Taoismus vznikl v Číně kolem 6.–4. století př. n. l.

Text Tao-te-ťing je spojován s Lao-c', spisy Čuang-c' s pozdější tradicí poustevníků a učenců, kteří hledali přirozenou cestu života mimo dvorské školy.

#### Škola

V horách vznikala místa, kam přicházeli ti, kdo chtěli žít jinak než ve městech.

Chýše ze dřeva, malé kláštery, jeskyně ve skalách.

Mistři učili několik žáků.

Seděli spolu v tichu, četli staré texty a dlouho chodili krajinou.

Později vznikly taoistické školy, které zapisovaly učení a předávaly je dál.

Objevily se knihy o dechu, o pohybu těla, o tom, jak zachovat klid uprostřed změn.

Někteří sloužili u císařského dvora, jiní zůstávali v horách.

Vedle konfuciánských škol, kde se studoval řád společnosti, existovala místa, kde se hledala cesta, která nemá jméno.

Texty se opisovaly, obřady se ustalovaly, vznikaly linie učitelů.

Přesto zůstávalo důležité to, co se nedalo zapsat.

Taoismus se postupně rozvinul v soustavu škol a klášterů, které spojovaly meditaci, práci s dechem, rituál i studium textů.

Vedle konfuciánské tradice tvořil druhý pilíř čínského myšlení a ovlivnil filozofii, medicínu i umění.

#### Vrchol a proměna

S časem se i taoistické školy proměnily.

Vznikaly chrámy, obřady a přesná pravidla, která měla uchovat staré učení.

Mistři zapisovali komentáře k textům, které byly kdysi krátké a jednoduché.

Přibývalo knih, přibývalo výkladů.

Císařský dvůr někdy školy podporoval, jindy je odsunul stranou.

Učenci se vraceli do hor, když bylo ve městech příliš hluku.

To, co vzniklo jako tichá cesta jednotlivce, se stalo tradicí, kterou bylo třeba udržovat.

Slova zůstala.

Stezky zůstaly.

Hory zůstaly stejné.

Jen těch, kdo hledali cestu bez jména, bylo vždy málo.

Taoismus se vyvíjel po staletí jako živá tradice vedle oficiální konfuciánské školy.

Postupně vytvořil vlastní kláštery, rituály i texty, ale jeho původní směřování k jednoduchosti a přirozenosti zůstalo spojeno spíše s jednotlivci než s institucí.

### DÁLNÝ VÝCHOD – CESTA TICHA – tao, zen

#### Hora a klášter

Na severu Číny stojí horské kláštery.

Cesty k nim vedou mezi borovicemi a skalami.

Mlhy se zvedají z údolí a zase se vracejí.

V těchto místech se setkávají dvě staré cesty.

Jedna mluví o Tao.

O cestě, která se nedá uchopit, ale může se žít.

Druhá přichází z Indie.

Učí ticho mysli a bdělost, která neulpívá na věcech.

Tradice vypráví o mnichovi, který přišel ze západu.

Jmenoval se Bódhidharma.

Přišel do Číny a zůstal sedět v klášteře v horách.

Dlouhé roky mlčel.

Ptali se ho na učení.

Ukázal na mysl.

Ptali se ho na cestu.

Řekl, že ji nelze vysvětlit.

Mniši seděli proti zdi.

Dívali se do prázdna.

Nic se nedělo.

A přesto se něco měnilo.

Z této praxe vznikla škola, které se v Číně začalo říkat Chan.

Byla to cesta přímého vidění, bez opory v textech.

Navazovala na taoistické hledání jednoduchosti a na buddhistickou zkušenost probuzení.

V tichu klášterů se rodila tradice, která neměla být naukou, ale způsobem bytí.

Chanový buddhismus vznikl v Číně spojením indického buddhismu s taoistickým myšlením.

Tradice jej spojuje s postavou Bódhidharmy (6. stol.), který měl zdůrazňovat přímé poznání mimo texty a výklad.

#### Škola bdělosti

Z Číny se tato cesta rozšířila do Koreje a do Japonska.

Tam dostala jméno Zen.

Vznikaly kláštery v horách.

Mniši vstávali před svítáním.

Seděli v tichu.

Pracovali.

Chodili.

Mlčeli.

Učení se nepředávalo dlouhými výklady.

Důležitější byla přítomnost učitele a způsob života.

Ptali se na smysl.

Odpovědí bylo mlčení.

Ptali se na pravdu.

Odpovědí byla otázka.

Postupně vznikla přísná škola.

Měla řád.

Měla pravidla.

Měla mistry i žáky.

Zen se neomezil na kláštery.

Pronikal do každodenního života.

Vznikla cesta čaje.

Cesta meče.

Cesta štětce.

Cesta květin.

Jednoduchý pohyb měl být úplný.

Jedno nadechnutí mělo být celé.

Samuraj, mnich i malíř hledali totéž.

Být přítomen.

V Japonsku se tato kázeň spojila s původní úctou k přírodě, kterou nesl šintoismus.

Hora, strom i kámen měly své místo.

Zen dal této citlivosti ticho a soustředění.

Škola bdělosti se stala jedním z pilířů japonské kultury.

Zen vznikl z čínské školy Chan a rozvinul se zejména v Japonsku (od 12. stol.).

S tradicí jsou spojena jména Eisai, Dógen, Hakuin a další mistři.

Zen ovlivnil nejen náboženský život, ale i umění, etiku samurajů, čajový obřad, kaligrafii a estetiku japonské kultury.

#### Forma a ticho

S růstem klášterů se zen stal institucí.

Vznikly linie předávání.

Vznikly školy.

Vznikla pravidla.

Učení se zapisovalo.

Rozhovory mistrů se sbíraly.

Vznikaly knihy.

To, co bylo původně prosté sezení v tichu, dostávalo podobu tradice.

Přesto se v klášterech dál sedělo.

Mnich seděl proti zdi.

Dech přicházel a odcházel.

Myšlenky se zvedaly a mizely.

Nic nového se nepřidávalo.

V moderní době se staré řády oslabily.

Kláštery se vyprázdnily.

Učení se dostalo do knih.

Zen se rozšířil do světa.

Dostal se na univerzity.

Do psychoterapie.

Do umění.

Mnohé se změnilo.

Ale praxe zůstala stejná.

Sedět.

Dýchat.

Být.

Tam, kde se člověk opravdu zastaví, se stará cesta znovu otevírá.

Bez slov.

Bez nauky.

Jen v přítomném Bytí.

Zenové školy prošly v dějinách obdobím rozkvětu i úpadku.

Od klášterní disciplíny ve středověkém Japonsku až po moderní šíření na Západ se jejich podoba měnila, ale základní praxe tiché meditace zůstala jejich středem.

### UNIVERZITY – řád a učení

#### Počátek

V úzkých ulicích středověké Paříže se mezi domy z kamene a dřeva pohybovali studenti v dlouhých pláštích.

Přicházeli z různých zemí, aby slyšeli učitele, o kterých se mluvilo po celé Evropě.

Školy vznikaly nejprve u katedrál a klášterů.

Učitel seděl na lavici, kolem něj stáli žáci a zapisovali slova na voskové tabulky.

V knihovnách ležely svitky, které přišly z jihu.

Přeložené spisy Aristotela, texty arabských učenců i staré knihy církevních otců.

Slova se četla nahlas.

Každá věta se vysvětlovala.

Každý pojem měl své místo.

Postupně se školy spojily.

Vzniklo společenství učitelů a studentů, které dostalo jméno universitas.

Město se změnilo.

Vedle tržišť a dílen vznikla místa, kde se celý den mluvilo o tom, jak je uspořádán svět.

Ve 12. a 13. století vznikly v Evropě první univerzity, zejména v Paříži, Boloni a Oxfordu.

Navazovaly na klášterní a katedrální školy a využívaly texty, které se do Evropy dostaly z arabského světa.

Základem studia byla teologie, filosofie a právo.

#### Škola

V Paříži přednášeli učitelé, jejichž jména znali studenti v celé Evropě.

Petr Abelard vedl dlouhé spory o význam slov.

Tomáš Akvinský seděl nad texty Aristotela a snažil se ukázat, jak může rozum a víra mluvit jedním jazykem.

V aulách se četlo pomalu.

Učitel předčítal větu, pak ji rozebíral, pak odpovídal na námitky.

Žáci zapisovali.

Text se měnil v komentář.

Komentář v další text.

Každá otázka měla své místo.

Každý pojem měl přesnou definici.

Univerzity rostly.

V Boloni se studovalo právo.

V Paříži teologie.

V Oxfordu filosofie a přírodní vědy.

Studenti přicházeli z Anglie, z Německa i z Itálie.

Latina byla společným jazykem.

Učení mělo řád.

Přednáška, spor, závěr.

Poznání se předávalo podle pravidel, která byla stejná v celé Evropě.

Ve 13. století dosáhla scholastická univerzitní tradice vrcholu.

Tomáš Akvinský, Albert Veliký a další učenci spojili aristotelskou filosofii s křesťanskou teologií.

Univerzity se staly hlavním centrem vzdělanosti západního světa.

#### Vrchol a proměna

S růstem univerzit rostlo i množství knih.

Texty se opisovaly, komentovaly a znovu vykládaly.

Učení bylo pevné a přesné.

Každá otázka měla odpověď, která vycházela z autority starších mistrů.

Ale svět se měnil.

Města byla větší.

Obchodníci cestovali dál než dřív.

Někteří začali zkoumat přírodu jinak než z knih.

Dívali se na oblohu, na tělo, na pohyb věcí.

Starý způsob výuky zůstával, ale vedle něj vznikaly nové cesty.

Učenci, kteří četli Aristotela, začali zároveň měřit, počítat a zkoušet.

Poznání se pomalu vzdalovalo od aul a přecházelo do dílen, observatoří a laboratoří.

Univerzity zůstaly.

Ale svět, který chtěly vysvětlit, se začal pohybovat jiným směrem.

Ve 14.–15. století začala scholastická tradice slábnout.

Rozvoj přírodních věd a nových metod poznání postupně změnil způsob, jakým se na univerzitách studovalo.

Univerzity však zůstaly institucí, která určovala podobu vzdělání v Evropě i v dalších stoletích.

### RENESANCE – NÁVRAT K IDEÁLU – člověk a harmonie světa

#### Renesance

Ráno ve Florencii.

Úzké ulice se otevírají do náměstí.

Na kamenných zdech se láme světlo.

V dílnách je slyšet klepání dlát.

Malíři míchají barvy.

Učedníci natahují plátno na rám.

Město roste.

Kupci přivážejí látky z Východu.

Bankéři počítají mince.

Učenci opisují staré rukopisy.

Na stole leží knihy, které se dlouho nečetly:

Platón.

Aristotelés.

Vitruvius.

Lidé je čtou znovu.

Jako by v nich bylo něco, co se neztratilo.

Architekt kreslí chrám podle starých proporcí.

Sochař měří lidské tělo, aby našel správný poměr.

Malíř se snaží zachytit prostor tak, jak ho vidí oko.

Říkají, že svět má řád, který lze ve světě rozpoznat.

Mluví o ideálu.

O kráse, která není ozdobou, ale zákonem.

O člověku, který není jen hříšník, ale obraz řádu světa.

Ve Florencii se rodí nové vidění.

Návrat k tomu, co bylo kdysi známo.

Renesance se vrací k ideálu.

Renesance vznikla v italských městech 14. a 15. století, zejména ve Florencii.

Humanisté a umělci se vraceli k řeckým a římským textům a znovu hledali ideál harmonie, proporce a poznání, který byl vlastní antické kultuře.

#### Člověk a svět

Nové vidění se šíří dál.

V dílnách vznikají obrazy, jaké tu ještě nebyly.

Postavy mají váhu.

Těla mají pohyb.

Krajina má hloubku.

Leonardo kreslí lidské tělo podle měření.

Michelangelo tesá postavu z kamene, jako by už byla uvnitř.

Brunelleschi staví kopuli, která stojí na přesném výpočtu.

Učenci mluví o důstojnosti člověka.

Pico della Mirandola píše, že člověk nemá pevné místo, ale může se stát tím, čím chce.

Tisk rozšiřuje knihy po celé Evropě.

Myšlenky putují rychleji než dřív.

V Padově se studuje anatomie.

V Krakově hvězdy.

V Norimberku matematika.

Člověk se dívá na svět jinak.

Příroda už není jen dílem Boha.

Je také řádem, který lze poznat.

Umění, věda i filozofie hledají totéž.

Ideál.

Harmonii mezi člověkem a světem.

Na chvíli se zdá, že se starý obraz kosmu vrací.

Ale v novém čase.

A s novým středem.

Renesanční humanismus zdůrazňoval důstojnost člověka a možnost poznání světa rozumem i zkušeností.

S tímto obdobím jsou spojena jména Leonardo da Vinci, Michelangelo, Brunelleschi, Erasmus Rotterdamský nebo Pico della Mirandola.

Renesance ovlivnila umění, vědu i vzdělání v celé Evropě.

#### Proměna ideálu

Postupně se něco mění.

Ideál zůstává, ale svět se pohybuje dál.

Učenci chtějí vědět přesně.

Malíři chtějí vidět přesně.

Astronomové chtějí měřit přesně.

Galileo obrací dalekohled k nebi.

Planety se pohybují jinak, než se věřilo.

Starý kosmos se rozpadá.

Člověk už nestojí uprostřed řádu, ale začíná stát sám.

Rozum sílí.

Víra slábne.

Ideál se mění v projekt.

Z harmonie se stává úkol.

To, co bylo návratem k antice, se pomalu mění v začátek nového věku.

Vzniká věda.

Vzniká technika.

Vzniká moderní svět.

Renesance končí, ale její pohled zůstává.

Člověk se dívá na svět jako na něco, co může poznat.

A také změnit.

Renesance postupně přešla v novověk, v němž se důraz přesunul od harmonie k přesnému poznání přírody.

S nástupem novověké vědy v 16.–17. století se změnil obraz světa i postavení člověka v něm, což otevřelo cestu moderní civilizaci.

### NOVOVĚK – SVĚT JAKO OBJEKT – rozum a měření

#### Dalekohled

Noc v severní Itálii.

Na střeše domu stojí muž.

V rukou drží trubici z kovu a skla.

Dívá se k nebi.

Hvězdy jsou jiné, než se učilo ve školách.

Na Měsíci jsou stíny.

Na Jupiteru se pohybují malé body.

Jmenuje se Galileo.

Píše, co vidí.

Měří.

Porovnává.

Neptá se, co říkají staří.

Dívá se sám.

Ve stejném čase sedí ve Francii jiný muž.

René Descartes.

Pochybuje o všem, co se tradovalo.

Hledá jistotu, kterou nelze zpochybnit.

Nachází ji v myšlení.

Myslím, tedy jsem.

Svět před ním se rozděluje.

Na to, co myslí, a na to, co je rozprostraněné.

Na subjekt a objekt.

Příroda už není živý kosmos.

Je něco, co lze zkoumat.

Něco, co lze změřit.

Něco, co se dá popsat číslem.

V 16. a 17. století vzniká novověká věda.

Galileo Galilei, René Descartes a další myslitelé mění způsob poznání světa.

Důraz se přesouvá od autority a tradice k pozorování, měření a rozumu.

#### Zákony

V Anglii sedí muž nad papírem.

Na stole leží skleněný hranol.

Vedle něj kresby kruhů a čar.

Jmenuje se Isaac Newton.

Zkoumá pohyb těles.

Světlo.

Pád kamene.

Dráhu planet.

Hledá zákon, který platí vždy.

Stejný na zemi i na nebi.

Příroda se začíná jevit jako velký stroj.

Každá věc má příčinu.

Každý pohyb má pravidlo.

To, co se dříve vysvětlovalo vůlí Boha, se teď vysvětluje zákonem.

V Evropě vznikají akademie.

Laboratoře.

Observatoře.

Učení se opírá o pokus.

O výpočet.

O důkaz.

Svět se stává objektem poznání.

Člověk stojí proti němu.

Dívá se.

Měří.

Popisuje.

Zdá se, že všechno lze pochopit.

Novověká věda spojila matematiku, experiment a pozorování.

Newton, Kepler, Galileo a další položili základy fyziky, astronomie a moderního přírodovědného myšlení.

Příroda začala být chápána jako systém zákonů, které lze objevit rozumem.

#### Oddělení

S novým poznáním přichází změna.

Svět je přesnější.

Jasnější.

Vysvětlitelný.

Ale také vzdálenější.

Člověk už nestojí uvnitř kosmu.

Stojí proti němu.

Pozoruje ho.

Zkoumá ho.

Ovládá ho.

Rozum sílí.

Víra slábne.

Tradice ustupuje.

Jistotu má dát věda.

To, co bylo kdysi jedním celkem, se rozděluje.

Tělo a mysl.

Příroda a člověk.

Subjekt a objekt.

Novověk přináší obrovské poznání.

A zároveň začíná pocit, že něco chybí.

Svět je pochopený, ale není blízký.

Tato změna otevře cestu moderní době.

Době, ve které člověk ví mnoho, ale znovu hledá smysl.

Novověké myšlení vedlo k rozvoji vědy a techniky, ale zároveň změnilo vztah člověka ke světu.

Oddělení subjektu a objektu, typické pro filozofii Descarta a novověkou vědu, se stalo základem moderní civilizace i jejího vnitřního napětí.

### EVROPA – NOVOVĚKÁ VĚDA – pokus a důkaz

#### Počátek

Na věžích evropských měst se začaly objevovat nové přístroje.

Kovové kruhy, čočky, dlouhé trubice namířené k obloze.

Učenci stáli v noci na střechách a zapisovali pohyb hvězd.

Listovali v knihách, které znali z univerzit, ale chtěli vidět víc než slova.

V Polsku seděl kanovník Mikuláš Koperník nad tabulkami pohybu planet.

Po dlouhém počítání napsal, že Země není středem.

Planety se pohybují kolem Slunce.

V Itálii obrátil Galileo Galilei dalekohled k nebi.

Viděl hory na Měsíci a měsíce kolem Jupitera.

To, co bylo napsáno v knihách, přestalo stačit.

Na univerzitách v Padově, v Boloni i v Paříži se četly staré texty, ale stále častěji se mluvilo o tom, že svět je třeba pozorovat přímo.

Učenci začali věřit, že pravdu je možné poznat z pohybu věcí, z měření a z pokusu.

Obloha, země i lidské tělo se staly předmětem zkoumání.

V 16. a 17. století vznikl v Evropě nový způsob poznání založený na pozorování a výpočtu.

Koperník a Galileo změnili pohled na vesmír, který byl po staletí spojen s učením univerzit a církve.

Nové myšlení se šířilo mezi učenci v Itálii, Francii, Německu i Anglii.

#### Škola

V Anglii psal Francis Bacon, že poznání musí vycházet ze zkušenosti.

Ve Francii René Descartes hledal jistotu v myšlení, které lze dokázat krok za krokem.

Učenci si začali posílat dopisy a sdílet výsledky svých pokusů.

Vznikala společenství, která se scházela pravidelně.

V Londýně vznikla Královská společnost.

V Paříži byla založena Akademie věd.

Isaac Newton počítal pohyb těles a psal rovnice, které měly platit pro celý vesmír.

To, co se dříve učilo z knih, se začalo ověřovat měřením.

Univerzity zůstaly, ale vedle nich vznikala nová místa poznání.

Observatoře, dílny, laboratoře.

Učení mělo nový řád.

Otázka, pokus, důkaz.

Knihy se tiskly ve velkém množství.

Myšlenky se šířily rychleji než dřív.

Poznání se stalo společnou prací mnoha lidí, kteří se řídili stejnými pravidly.

V 17. století vznikly vědecké společnosti a akademie, které podporovaly nový způsob poznání.

Královská společnost v Londýně a Akademie věd v Paříži patřily k nejvýznamnějším.

Newton, Descartes a Bacon utvářeli metodu, která se stala základem moderní vědy.

#### Vrchol a proměna

S každým stoletím přibývalo objevů.

Nové přístroje, nové zákony, nové způsoby měření.

Příroda se otevírala jako kniha, kterou bylo možné číst znak po znaku.

Na univerzitách vznikaly nové obory.

Fyzika, chemie, biologie.

Každý zkoumal svou část světa.

Laboratoře nahradily skriptoria.

Observatoře nahradily věže klášterů.

Poznání bylo přesné a silné.

Dokázalo měnit krajinu, města i způsob života.

Ale s rostoucí přesností se svět rozděloval na stále menší části.

To, co dříve spojovalo poznání s otázkou po smyslu, ustupovalo do pozadí.

Školy pokračovaly.

Přibývalo knih, přibývalo výpočtů, přibývalo objevů.

Ticho, ve kterém se kdysi hledala pravda, se ztrácelo v hluku slov a čísel.

Od 17. století se věda stala hlavním způsobem poznání v Evropě a později i v celém světě.

Univerzity, akademie a vědecké společnosti vytvořily systém, který umožnil rychlý rozvoj poznání.

Současně se tím poznání postupně oddělilo od náboženské a mystické tradice, která s ním byla dříve spojena.

### MODERNÍ ŠKOLY – výzkum a obor

#### Počátek

V evropských městech stály staré univerzity, jejichž zdi pamatovaly časy teologů a filosofů.

V posluchárnách se stále četly latinské texty, ale vedle nich se objevovaly nové knihy plné čísel, nákresů a vzorců.

Učenci už nehledali jen smysl světa.

Zkoumali, jak věci fungují.

V Německu, ve Francii i v Anglii vznikaly nové katedry.

Fyzika, chemie, přírodopis, lékařství.

Studenti seděli nad přístroji a zapisovali výsledky měření.

Na stolech ležely kovové nástroje, skleněné nádoby, váhy a čočky.

Poznání se opíralo o pokus.

To, co nebylo možné změřit, ztrácelo váhu.

Na konci osmnáctého století se vedle starých univerzit objevily nové školy.

Technické akademie, vojenské školy, polytechniky.

Učily, jak stavět mosty, jak počítat dráhy střel, jak vyrábět stroje.

Učení mělo sloužit světu, který se rychle měnil.

Od 18. století vznikaly v Evropě vedle tradičních univerzit nové typy škol zaměřené na vědu a techniku.

Polytechniky ve Francii a Německu, vojenské akademie i přírodovědecké fakulty připravovaly odborníky pro rychle se proměňující společnost.

#### Škola

V devatenáctém století se univerzity proměnily.

Každý obor měl svou katedru, svůj jazyk a své knihy.

V Berlíně, v Göttingenu, v Paříži i v Oxfordu vznikaly ústavy, kde se učilo podle přesně stanovených pravidel.

Student se měl stát odborníkem.

V laboratořích se pracovalo celé dny.

Měřilo se, vážilo, počítalo.

Učitelé vedli výzkum a žáci se učili jejich metodě.

Poznání se předávalo jako postup, který bylo možné zopakovat.

Vznikaly vědecké časopisy.

Články četli lidé, kteří se zabývali stejným oborem, i když žili na druhém konci Evropy.

Filosofie se oddělila od přírodních věd.

Každý obor se uzavřel do svého prostoru.

Na univerzitách se už nehledal celek.

Učilo se to, co bylo možné přesně vymezit.

Poznání mělo být jisté, ověřené, prokazatelné.

V 19. století vznikl moderní systém univerzitního vzdělání založený na specializaci a výzkumu.

Německý model univerzity spojil výuku s vědeckou prací a stal se vzorem pro Evropu i Ameriku.

Obory se postupně oddělovaly a vytvářely vlastní metody a vlastní jazyk.

### SOUČASNÉ ŠKOLY – vzdělání v globálním světě

#### Školy ve světě

Univerzity dnes stojí ve všech částech světa.

V Evropě, v Americe i v Asii mají podobnou podobu.

Velké budovy, posluchárny, laboratoře, knihovny.

Studenti přicházejí z různých zemí a učí se podle stejných programů.

Studium je rozděleno na stupně, obory a zkoušky.

Poznání se zapisuje do knih, článků a databází.

To, co se učí na jedné univerzitě, se může učit i na druhém konci světa.

Školy tvoří jeden velký systém, který propojuje téměř celý svět.

#### Mnohost oborů

Univerzity mají desítky fakult a stovky oborů.

Každý obor má své předměty, své učitele a své knihy.

Student si vybírá specializaci a postupně se učí jen to, co k ní patří.

To, co leží mimo obor, zůstává stranou.

Fyzika, chemie, medicína, právo, psychologie, pedagogika, informatika.

Každý obor zkoumá svou část skutečnosti.

Poznání se rozšiřuje do šířky.

Celek se ztrácí z dohledu.

#### Univerzity a fakulty

Staré univerzity vznikaly jako místa, kde se hledal řád světa i řád člověka.

Teologie, filosofie a právo tvořily jeden celek.

Postupně přibývaly další obory.

Přírodní vědy, technika, medicína.

Na Karlově univerzitě v Praze, stejně jako v Paříži, v Oxfordu nebo v Berlíně, vznikaly nové fakulty a nové ústavy.

Každá měla svůj program a své zkoušky.

Univerzita se rozrostla v soustavu oddělených částí.

Každá část funguje podle vlastních pravidel.

Student prochází studiem jako cestou mezi obory.

Získává znalosti, které patří k jeho zaměření.

#### Pedagogické školy

Na pedagogických fakultách se připravují budoucí učitelé.

Studují psychologii, didaktiku, metodiku a organizaci výuky.

Učí se, jak předávat informace, jak vést hodinu a jak hodnotit výsledky.

Poznání se chápe jako soubor vědomostí, které je možné předat dál.

Budoucí učitel se učí pracovat se třídou, s učebnicí a se systémem.

Jen zřídka se mluví o tom, jaký má být vztah člověka k poznání samotnému.

To, co se učitel naučí, pak předává dalším.

Způsob vzdělávání se opakuje z generace na generaci.

#### Filosofické fakulty

Na filosofických fakultách se čtou texty starých i nových myslitelů.

Rozebírají se pojmy, směry a výklady.

Student se učí psát odborné práce, citovat a porovnávat názory.

Poznání se předává jako výklad toho, co napsali druzí.

Filosofie se studuje jako obor mezi jinými obory.

Má své předměty, své semináře a své zkoušky.

Jen výjimečně se setká s otázkou, která by se týkala vlastního vidění.

Hledání pravdy se mění v práci s textem.

#### Učitel a student

Ve školách se setkávají učitelé a studenti.

Vztah mezi nimi je dán pravidly studia, zkouškami a hodnocením.

Učitel přednáší, student zapisuje.

Student se učí látku a u zkoušky ji opakuje.

Autor učebnice vysvětluje, jak věci chápat.

Student se učí jeho výklad.

Známka potvrzuje, jak přesně dokázal látku zopakovat.

Vztah mezi učitelem a studentem stojí vedle sebe.

Jeden předává, druhý přijímá.

To, co by člověka vedlo k hlubšímu porozumění sobě samému, zůstává mimo výuku.

#### Systém a výkon

Studium je dnes součástí velkého systému.

Body, kredity, zkoušky, tituly.

Výsledky se zapisují do tabulek.

Práce se hodnotí podle pravidel, která platí pro všechny.

Učitelé píší články, vedou projekty a žádají o granty.

Studenti se připravují na další stupeň studia nebo na zaměstnání.

Školy fungují přesně a spolehlivě.

Každý ví, co má dělat.

Systém se opakuje rok za rokem.

Mění se lidé, pravidla zůstávají.

#### Co se neučí

Na univerzitách se učí mnoho věcí.

Jak funguje svět, jak pracuje tělo, jak se staví stroje, jak se vykládají texty.

Jen málo se mluví o tom, odkud člověk vidí.

Kde stojí jeho vlastní vědomí.

Neučí se, jak se vztahovat k tomu, co nás přesahuje.

Neučí se, jak hledat řád, který není jen v knihách.

O bytosti se nemluví.

O vnitřním vedení se nemluví.

Pozornost zůstává obrácená k věcem, které je možné popsat a změřit.

#### Konec jedné cesty

Školy jsou dnes větší než kdykoli dřív.

Poznání je přesnější a rozsáhlejší než v minulosti.

Člověk může studovat mnoho let a naučit se téměř cokoli.

A přesto se může stát, že nikdy nepřijde k otázce, která by se týkala celku jeho vlastního života.

Cesta, která začala u učitelů hledajících pravdu, vedla přes školy, univerzity a vědecké ústavy až k systému, v němž je poznání rozděleno na mnoho částí.

Každá část je přesná.

Celek zůstává skrytý.

Tam, kde se ztrácí celek, začíná být nutné vidět jinak.

## Změna paradigmatu (/jine-videni/krajina-byti/zmena-paradigmatu)

### KONEC CELKU

Po dlouhou dobu dějin žil člověk s vědomím toho, že existuje vyšší řád.

Starověké kultury viděly svět jako jednotu.

Řečtí myslitelé hledali soulad mezi člověkem a kosmem.

Středověk chápal život jako součást vyššího řádu, který přesahuje jednotlivce.

I tam, kde se lidé lišili v názorech, zůstávala samozřejmost, že pravda je jedna a že k ní lze vztáhnout celý život.

S nástupem novověku se tento obraz začal měnit.

Rozum se stal hlavním nástrojem poznání a svět se začal jevit jako něco, co lze zkoumat, měřit a vysvětlovat.

Člověk se postupně vydělil z celku a ztratil vůči němu respekt.

Tento posun přinesl velké objevy i nové možnosti, ale zároveň oslabil vědomí vyššího řádu a hierarchie hodnot uvnitř něj.

Poznání se začalo rozdělovat na jednotlivé oblasti a každá z nich sledovala vlastní pravidla.

To, co dříve tvořilo jednotu, se rozpadalo na části.

V průběhu 18. a 19. století se tento proces ještě zrychlil.

Společnost, věda i způsob života se měnily rychleji, než se člověk dokázal orientovat.

Autorita tradice slábla, ale žádná jiná ji nedokázala nahradit.

Svět se měnil.

Poznání stále více směřovalo k jednotlivostem, bez respektu k celku.

Člověk získával moc nad přírodou, ale ztrácel vědomí toho, že je její součástí.

Tím začíná období, které zásadně promění podobu civilizace.

Období revolucí, průmyslu, nových věd, ideologií i válek, v němž se starý obraz světa rozpadá a nový se teprve hledá.

V následujících textech se pokusím tento proces sledovat krok za krokem, jako proměnu vztahu člověka k pravdě, ke světu i k sobě samému.

### REVOLUCE

Na konci 18. století se změna, která dlouho zrála v myšlení i ve společnosti, projevila otevřeně.

Starý řád, který byl po staletí považován za samozřejmý, se začal rozpadat.

Ve Francii se poprvé objevila myšlenka, že společnost nemusí stát na tradici, na náboženství ani na dědičné autoritě.

Člověk může vytvořit nový řád sám, podle rozumu a podle vůle.

Hesla revoluce mluvila o svobodě, rovnosti a bratrství.

Poprvé se zdálo, že je možné uspořádat svět jen podle osobního vidění.

Král byl sesazen.

Církev ztratila své postavení.

Zákony se začaly tvořit jinak, než dříve.

To, co bylo po dlouhou dobu považováno za dané, se přestalo respektovat.

Změnil se způsob, jakým se člověk díval na svět.

K autoritě přestal vzhlížet zdola.

Pravdu už netoužil hledat v něčem, co ho nekonečně přesahuje.

Chtěl se chopit vlastní pravdy, tu hájit a prosazovat.

Tato změna perspektivy přinesla novou energii na horizontále života.

Ukázalo se, že člověk dokáže starý svět zbourat, ale nový nedokáže vytvořit tak, jak očekával.

Násilí, které revoluci provázelo, bylo bojem o vlastní pravdy a moc je začít prosazovat.

Bylo důsledkem toho, že se rozpadl společný obraz světa, podle něhož se lidé dříve orientovali.

Od této chvíle se dějiny začínají pohybovat jiným způsobem.

Události se zrychlují, změny jsou radikálnější a jistot ubývá.

Myšlenka, že svět se může měnit podle osobní vůle, se stává jednou z nejsilnějších sil novověku.

Pozdější revoluce, ideologie i války z ní budou znovu vycházet.

### ZTRÁTA VERTIKÁLY

Revoluce přinesly změnu politického uspořádání.

Ale nejen to.

Po dlouhou dobu byl řád společnosti i života spojen s představou hierarchie.

Vědomí lidí bylo více uspořádané.

Nesli v sobě vědomí toho, že něco je zákonitě výš a něco níž.

Že něco vede to, co se mu přizpůsobuje a dává to smysl.

Člověk se vztahoval k něčemu, co cítil, že ho přesahuje.

Tento vztah nebyl jen součástí náboženství nebo tradice, ale tvořil základ orientace v životě.

Revoluční myšlení tento vztah zpochybnilo.

Na jeho místo postavilo rovnost a svobodu jednotlivce.

Člověk už neměl přijímat řád, který je dán, ale vlastní vůlí měl tvořit nové zákony.

Tím se postupně změnil i jeho vnitřní vztah k sobě samému.

Místo aby hledal oporu v tom, co ho přesahuje, začal se opírat především o vlastní rozhodnutí a osobní sílu.

Osobní vůle se v dějinách stále více prosazuje.

Jednání se řídí tím, co chce jednotlivec, skupina nebo národ.

Vyšší smysl se vytrácí.

S tímto posunem se ztrácí vědomí vertikály, která dříve spojovala lidský život s něčím vyšším, jistějším a moudřejším.

Vědomí ztrácí vyšší perspektivu.

Pozornost se obrací k tomu, co má před sebou - k situacím a událostem na horizontále času.

Dějiny se začínají podobat proudu, který se stále zrychluje.

Mechanické síly přebírají vládu nad člověkem.

Síla setrvačnosti se nedá zastavit.

Člověk je stále aktivnější, ale zároveň méně jistý tím, kam jeho jednání vede.

Ztráta hierarchie znamenala především oslabení schopnosti rozlišovat mezi tím, co člověka přesahuje a tím, co vzniká jen z jeho vlastní vůle.

Od této chvíle se svět stále více pohybuje v jednom směru.

Vertikální orientace, která dříve dávala životu směr a smysl, zůstává přítomná už jen skrytě.

### PRŮMYSL

Na přelomu 18. a 19. století se proměna světa začala projevovat v každodenním životě.

To, co dříve probíhalo pomalu a v rytmu přírody, se začalo zrychlovat.

Vznikají stroje, které dokážou pracovat rychleji než člověk.

Továrny soustřeďují velké množství lidí na jednom místě.

Města rostou a mění svou podobu.

Práce se postupně odděluje od přirozeného prostředí, ve kterém člověk žil po staletí.

Místo pole, dílny nebo domu přichází prostor, kde se pohyb řídí podle hodin a podle výkonu.

Život se začíná organizovat jinak, než dřív.

Důležitým měřítkem se stává účinnost, rychlost a užitek.

To, co nelze změřit nebo spočítat, ztrácí svou hodnotu.

Technický pokrok přináší nové možnosti a zároveň mění způsob, jakým člověk vidí svět.

Příroda se přestává jevit jako řád, jehož je člověk součástí, ale stále více jako prostředí, které lze ovládat a využívat.

S tím se mění i vztah člověka k vlastnímu životu.

Místo aby se přizpůsoboval celku, snaží se celek rozdělit a přizpůsobit sobě.

Změny se dějí stále rychleji.

To, co dříve trvalo generace, se nyní proměňuje během jednoho života.

Zkušenost předků přestává být jistotou.

Svět, do kterého se dítě rodí, je totiž jiný než ten, ve kterém žili jeho rodiče.

Společnost získává stále větší moc nad přírodou, ale zároveň ztrácí jednoduchou orientaci, která byla spojena s tradicí a s přirozeným řádem.

### VĚDA

S postupující proměnou novověku začalo poznání získávat jiný charakter.

Stále větší důvěru získával přístup, který se opíral o rozum, pozorování, myšlení a důkaz.

Člověk se učil dívat na svět jako na něco, co lze zkoumat z odstupu.

To, co bylo dříve prožíváno jako součást řádu, se začalo jevit jako předmět, který je možné popsat, rozložit a vysvětlit.

Tento způsob poznání přinesl mimořádnou přesnost.

Zákony přírody bylo možné vyjádřit čísly, pohyb se dal vypočítat a výsledek bylo možné ověřit.

Svět se začal ukazovat jako soustava vztahů, které se řídí pravidly, jež může lidský rozum odhalit.

Současně se však měnil i vztah člověka k tomu, co ho přesahuje.

Místo hledání smyslu se pozornost obracela k tomu, jak věci fungují.

Respekt k vyššímu řádu ustupoval důvěře ve schopnost člověka tento řád poznat a využít.

Rozum se spojil s vůlí.

To, čemu bylo možné porozumět, bylo možné také změnit.

To, co bylo možné změnit, bylo možné ovládnout a využít.

Poznání se postupně oddělilo od zkušenosti celku.

Jednotlivé obory sledovaly vlastní zákony.

Celek přestával být nahlížen a ztrácel se v pozadí.

Člověk se stále více utvrzoval ve svých vlastních schopnostech a silách svět podle sebe rozdělovat.

Svět začal být viděn jako nespočet objektů, které je možné zkoumat, porozumět jim a prakticky využít.

Tento pohled otevřel cestu k dalšímu vývoji, který proměnil nejen vědu, ale i způsob myšlení.

Filozofie, která dříve hledala celek, se postupně začala zabývat především samotným poznáním,

a vztah k pravdě se začal oddělovat od přímé zkušenosti života.

Nový způsob poznání se utvářel od 17. století.

Francis Bacon zdůraznil význam experimentu a zkušenosti, René Descartes postavil poznání na jistotě rozumu a Isaac Newton ukázal, že pohyb světa lze popsat matematickými zákony.

Později se tento přístup rozšířil do všech oblastí vědy a stal se základem moderní civilizace.

Technický pokrok pak změnil podobu společnosti i každodenního života.

### SPECIALIZACE – rozpad celku

S rozvojem vědy a techniky začalo poznání pronikat stále hlouběji do jednotlivých oblastí světa.

To, co bylo dříve chápáno jako součást jednoho řádu, se postupně rozdělovalo na samostatné obory.

Každý z nich usiloval o co největší přesnost ve své vlastní oblasti.

Pozornost se soustředila na detail, zatímco souvislosti s celkem ustupovaly do pozadí.

Tento způsob práce přinesl své výsledky.

Poznání se rozšířilo do šířky i do hloubky a člověk získal schopnosti, které dříve neměl.

Současně se však proměnila i perspektiva, z níž je svět viděn.

Místo snahy nahlížet celek a v něm hierarchické uspořádání částí se prosazovalo množství různých pohledů, existujících vedle sebe.

Každý obor má svůj význam, svůj jazyk, své metody i své cíle.

Celek, který dává jednotlivostem smysl, není samozřejmou skutečností, kterou by bylo možné poznat z běžné perspektivy.

Vztah k němu byl vždy vzácný a nesnadný, a s postupující orientací na objektovou skutečnost světa se ještě více ztrácí.

Pozornost se stále více obrací k tomu, co je možné pozorovat, měřit a popisovat.

Svět se začíná jevit především jako soubor objektů, k nimž se člověk vztahuje z vnějšího postavení.

Tím se postupně mění i vztah člověka k sobě samému.

Přestává se vnímat jako součást vyššího řádu a stále více se chápe jako samostatný pozorovatel, který stojí proti světu.

Celek, který byl dříve prožíván jako živý a vědomý řád, se ztrácí z bezprostřední zkušenosti.

Zůstává jen to, co je možné uchopit myšlením, pojmenovat a použít.

Moderní vědomí se tak stále více pohybuje v referenční soustavě vlastního já.

Z této perspektivy je svět viděn jako objektová skutečnost, zatímco vztah k tomu, co člověka přesahuje, zůstává skrytý.

Tento posun se stal jedním ze základních znaků novověku.

Svět je stále přesněji pozorován a popisován, ale zároveň se vytrácí přímý vztah k celku, který není objektem, nýbrž řádem, v němž má lidský život své místo.

V 19. a 20. století se věda rozdělila na velké množství specializovaných oborů.

Každý z nich dosáhl vysoké přesnosti, ale zároveň se zmenšovala schopnost vidět svět jako jednotný celek.

Tento proces ovlivnil nejen vědu, ale i způsob myšlení, vzdělávání i organizaci společnosti.

Čím více rostla specializace, tím obtížnější bylo udržet vědomí souvislosti, která jednotlivým částem dává smysl.

### IDEOLOGIE – rozum bez celku

Když se ztrácí vztah k celku, vzniká potřeba vytvořit nový řád.

To, co dříve dávalo jednotlivým částem smysl, přestává být zřejmé a člověk se snaží svět uspořádat vlastními silami.

Hledá princip, podle kterého by bylo možné určit, co je správné a jak má být společnost uspořádána.

Tak vznikají ideologie.

Systémy myšlenek, které chtějí vysvětlit svět a dát mu směr.

Vycházejí z rozumu a z přesvědčení, že správné uspořádání lze vytvořit lidským rozhodnutím.

Člověk se stává tím, kdo má určit, co je pravda a jak má být uskutečněna.

Každá ideologie se snaží vytvořit celek, ale vychází jen z části skutečnosti.

To, co nelze zahrnout do jejího pohledu, zůstává stranou nebo je považováno za omyl.

Tam, kde se celek nevnímá přímo, vzniká snaha nahradit ho konstrukcí.

Řád se nevychází z toho, co člověka přesahuje, ale z toho, co je schopen myslet, pojmenovat a prosadit.

Takový řád však nemůže být trvalý.

Jednotlivé představy se střetávají a každá z nich se snaží prosadit svou vlastní pravdu.

Napětí, které vzniká, není jen sporem o jednotlivé věci.

Je to spor o samotný způsob, jak má být svět uspořádán.

Rozum, který měl přinést jistotu, se stává nástrojem zápasu.

Vůle, která měla tvořit řád, začíná bojovat o svou podobu.

Ideologie dávají lidem pocit smyslu, ale zároveň mohou vést k tomu, že se vztah k celku ztrácí ještě víc.

To, co mělo nahradit ztracený řád, se může stát další příčinou rozdělení.

Tím se připravuje půda pro události, v nichž se střet různých představ o světě promění v otevřený konflikt.

Od konce 18. století vznikaly ideologie, které se snažily uspořádat společnost podle rozumu.

Liberalismus, nacionalismus, socialismus i komunismus chtěly vytvořit nový řád, ale jejich střet vedl k hlubokým konfliktům.

### VÁLKY – střet sil bez celku

Napětí, které vzniklo rozpadem společného řádu a vznikem ideologií, se postupně proměnilo v otevřené konflikty.

Když se ztratí vztah k celku, jednotlivé části začnou jednat samostatně.

Každá chce prosadit svou představu o tom, jak má být svět uspořádán.

Tam, kde není viděn celek, rozhoduje síla.

Rozvoj vědy a techniky dal člověku prostředky, jaké dříve neměl.

To, co vzniklo z touhy poznat svět, se spojilo s vůlí prosadit vlastní představu.

Války moderní doby nejsou jen střetem o území.

Jsou střetem obrazů světa, které vznikly bez společného vztahu k tomu, co je přesahuje.

Každá strana vidí svou část jako celek.

Události se začnou řetězit a pohyb se zrychluje.

Svět se dostává do stavu, kdy se dějiny odvíjejí především na horizontále sil.

Zkušenost válek ukazuje, jak nebezpečné je uspořádání světa, ve kterém chybí vztah k celku.

První a druhá světová válka změnily podobu světa.

Technický pokrok umožnil ničení v rozsahu, jaký dříve nebyl možný.

Ukázalo se, jak křehký je svět, ve kterém rozhoduje především síla.

### JAPONSKO – tradice v pohybu moderního světa

Proměna, která začala v Evropě, postupně zasáhla i země s hlubokou tradicí.

Japonsko bylo po staletí společností pevného řádu.

Každý měl své místo a život byl spojen s celkem, který člověka přesahoval.

V 19. století se země otevřela světu.

Moderní věda, technika a organizace přinesly rychlou změnu.

Během krátké doby vznikl moderní stát.

Staré formy zůstaly, ale jejich význam se změnil.

Společnost začala fungovat podle pravidel moderního světa.

Tato proměna ukazuje, jak silný byl směr, kterým se civilizace vydala.

Ani hluboká tradice nedokázala zůstat beze změny.

Svět se sjednocoval nejen technicky, ale i způsobem myšlení.

Reformy Meidži ukázaly, že změna, která začala v Evropě, zasáhla celý svět.

### MODERNÍ ČLOVĚK – život bez opory v celku

Svět je rychlejší a složitější než kdykoli dříve.

Člověk se musí rozhodovat sám.

To, co bylo dříve dáno, dnes závisí na osobní volbě.

Tento způsob života dává svobodu, ale i nejistotu.

Pozornost se soustředí na úkoly, výkon a řešení situací.

V takovém pohybu není snadné vidět celek.

Možností je mnoho, ale směr není vždy jasný.

Moderní člověk žije ve světě, který dokáže ovládat, ale obtížně v něm nachází jednotu.

To je jeden z hlavních znaků dnešní doby.

Technika a proměna společnosti přinesly relativní svobodu v osobním životě člověka.

Zároveň však ztížily jeho orientaci v rámci Celku.

### HLEDÁNÍ SMYSLU – reakce na ztrátu celku

Ve světě, který se rychle proměnil, se postupně objevuje nový druh neklidu.

Člověk má k dispozici prostředky, jaké dřívější generace neměly, ale stále častěji cítí, že samotné možnosti nestačí.

Rozvoj vědy, techniky i společnosti přinesl pohodlí a sílu, ale neodpověděl na otázku, podle čeho má být život veden.

To, co dříve určovalo směr, přestalo být samozřejmé a člověk zůstává odkázán sám na sebe.

S touto změnou se znovu objevuje potřeba hledat smysl.

Ne jako návrat k minulosti, ale jako snaha najít oporu v době, kdy se společný celek přestal zjevovat jako samozřejmý.

Stále více lidí si uvědomuje, že rozum a výkon nedokážou odpovědět na všechny otázky.

Pozornost se obrací k vnitřní zkušenosti, k psychologii, k filozofii i k tradicím, které se dříve zdály vzdálené.

Učení Východu, meditace, práce s tělem i různé duchovní směry se objevují v prostředí, které dlouho věřilo především vědě a technice.

Mnozí hledají způsob, jak znovu spojit poznání s životem a najít vztah k tomu, co přesahuje jednotlivý okamžik.

Toto hledání probíhá v jiných podmínkách než v minulosti.

Chybí společný řád, který by určoval směr, a každý si musí svou cestu hledat sám.

Vedle sebe existuje mnoho přístupů a není snadné rozlišit, co vede k hlubšímu pochopení a co je jen další možností mezi mnoha.

Svoboda, která vznikla rozpadem starých jistot, dává prostor hledání, ale zároveň ho činí nejistým.

Člověk se tak ocitá v situaci, kdy může hledat víc než kdykoli dříve,

ale zároveň nemá pevné místo, odkud by mohl vidět celek.

Ve druhé polovině 20. století se v západním světě rozšířil zájem o psychologii, meditaci a východní filozofie.

Mnozí lidé hledali alternativu k čistě technickému pohledu na svět.

Vzniklo mnoho směrů osobního rozvoje, které se snažily spojit poznání se zkušeností, ale zároveň ukázaly, jak obtížné je najít pevný základ v době bez společného obrazu světa.

### GLOBÁLNÍ SVĚT – propojená civilizace bez středu

Na konci 20. století se svět spojil do jednoho systému.

Události, které se dříve odehrávaly odděleně, se začaly navzájem ovlivňovat.

Rozvoj dopravy, techniky a komunikace způsobil, že vzdálenosti ztratily svůj dřívější význam.

Informace se šíří okamžitě a rozhodnutí učiněná na jednom místě zasahují celý svět.

Postupně vzniká civilizace, která se řídí podobnými pravidly bez ohledu na původní kulturu.

Způsob práce, vzdělání i organizace společnosti se sjednocuje.

Tento vývoj přináší velkou propojenost, ale zároveň i novou závislost.

Jednotlivé části světa jsou na sobě navzájem vázány a porucha na jednom místě zasahuje celek.

Společnost se stává složitým systémem, který nikdo nevidí celý.

Každý se podílí na jeho chodu, ale málokdo dokáže obsáhnout jeho smysl.

Staré formy života zůstávají navenek zachovány, ale rozhodování se řídí jinými silami.

Ekonomika, technika a moc určují směr více než tradice.

Člověk žije ve světě, který vytvořil, ale který už nedokáže držet jako celek.

Možnosti rostou, ale roste i nejistota.

Na přelomu 20. a 21. století vznikl globální systém propojený technikou, ekonomikou a komunikací.

Internet a mezinárodní obchod spojily jednotlivé části světa do jedné civilizace.

Současně se oslabily tradiční struktury a rozhodování se stále více řídí technickými a ekonomickými pravidly.

### SOUČASNÝ ČLOVĚK – život bez pevného středu

Člověk dnešní doby žije ve světě, který nabízí mnoho možností.

Může cestovat, studovat, měnit práci i způsob života.

Svoboda, která vznikla rozpadem starých řádů, se stala samozřejmou součástí života.

Současně však zmizely jistoty, o které se člověk dříve opíral.

Tradice, náboženství i společenské hierarchie ztratily svou dřívější sílu.

Každý se musí rozhodovat sám.

Rozhodování se opírá především o rozum a osobní vůli.

Člověk se snaží najít směr podle vlastního úsudku.

Tento způsob života dává velký prostor jednotlivci, ale zároveň ho staví do situace, kdy musí nést odpovědnost bez opory v celku.

To, co bylo dříve určováno řádem, musí nyní určovat sám.

Pozornost se soustředí na to, co je právě nutné.

Na práci, výkon, úspěch a řešení každodenních úkolů.

Vědomí se pohybuje mezi mnoha podněty a jen zřídka se zastaví.

Člověk ví mnoho o světě, ale obtížně nachází směr, který by spojoval jednotlivé části života v jeden celek.

Ztráta vztahu k tomu, co ho přesahuje, se neprojevuje vždy navenek.

Život může být plný činností, a přesto v něm chybí orientace.

Současná společnost je založena na svobodě jednotlivce, vědě a technice.

Tradiční autority mají menší vliv než dříve.

Tento vývoj přinesl velké možnosti, ale také pocit nejistoty, protože společný obraz světa už není samozřejmý.

### ZTRÁTA STŘEDU – svět v pohybu

Když pozornost vychází z osobní identity, vědomí se orientuje jen v první vztažné soustavě.

Člověk hájí především své osobní potřeby.

Život je nepřetržitým pohybem.

Probíhá v interakci mezi vnějším a vnitřním světem první sféry vědomí.

Podléhá času a fyzikálním zákonům.

Děje se tak u jednotlivce, skupiny i celé společnosti.

Jednotlivé kroky na sebe automaticky navazují a vytvářejí sílu, kterou už není možné jen tak zastavit.

Události navazují jedna na druhou.

Nabízejí se řešení a pohyb k nim vede.

Základní způsob vidění ale zůstává stejný.

Proto se nic podstatného nemění, i když se mění okolnosti.

Tam, kde chybí vztah k celku, zůstává jen sled událostí.

Rozhodování se řídí tlakem situace a okamžitým prospěchem.

Svět se pohybuje rychleji, než ho člověk dokáže pochopit.

Možnosti rostou, ale jistota se zmenšuje.

V tomto způsobu života se může měnit mnoho, ale nic nemá trvání.

Každé řešení se časem stává součástí dalšího pohybu.

Tento stav není výjimkou, ale zákonitostí.

Tam, kde se ztratí vztah k celku, zůstává jen mechanika vztahů.

Moderní společnost se opírá především o rozum, techniku a osobní rozhodování.

Bez hlubšího vztahu k celku se však jednání řídí silami, které mají vlastní setrvačnost.

To vede k neustálým změnám, konfliktům i nejistotě, která je pro dnešní dobu typická.

### NUTNOST ZMĚNY PERSPEKTIVY – hranice horizontálního světa

Dějiny posledních staletí ukazují proměnu vztahů, ze kterých člověk jedná.

Pozornost se postupně přesunula k tomu, co je možné ovládnout, a osobní vůle se stala hlavní silou, která určuje směr.

Tam, kde se střed přesune do osobního pohledu, začíná se život řídit zákony horizontálních vztahů.

Jednání vychází z potřeby prosadit se, ubránit se nebo získat jistotu.

Tento způsob pohybu má svou setrvačnost.

Události na sebe navazují, zrychlují se a vytvářejí tlak, který není možné zastavit pouhým rozhodnutím.

Revoluce, ideologie i války patří k tomuto vývoji.

Vznikají tam, kde se vědomí opírá o rovinu, v níž se jednotlivé síly střetávají bez společného středu.

V takovém uspořádání se může měnit mnoho, ale nic se nemůže trvale ustálit.

Každé řešení se časem stává součástí dalšího pohybu.

Moderní svět přinesl svobodu i velké možnosti, ale zároveň ukázal hranice způsobu života, který stojí jen na rozumu, vůli a technice.

Čím více roste moc člověka nad světem, tím obtížnější je najít směr, který by dával jednání smysl jako celku.

Proto se stále zřetelněji ukazuje, že změna nemůže spočívat jen v nových myšlenkách, systémech nebo rozhodnutích.

Dokud zůstává stejný způsob vidění, opakují se stejné zákonitosti.

Možnost hlubší proměny neleží v událostech, ale ve vztahu, ze kterého člověk svět vidí.

Dokud se pohled opírá jen o osobní střed, zůstává uzavřený v téže rovině.

Dějiny ukazují, že vedle tohoto pohybu vždy existovala i jiná možnost.

Objevovala se u jednotlivců, kteří dokázali vidět z jiného místa, než z jakého jedná běžná vůle.

Moderní svět se nemůže vrátit zpět.

Pohyb, který vznikl v horizontále, pokračuje dál.

Otázka proto nestojí, jak změnit svět,

ale odkud se na něj díváme.

Teprve změna perspektivy může otevřít možnost jiného uspořádání,

které nevzniká z boje sil, ale z porozumění celku.

Vývoj posledních staletí ukazuje, že technický pokrok sám o sobě nevytváří řád.

Bez vztahu k celku se jednání řídí silami, které mají vlastní setrvačnost.

Možnost skutečné změny vzniká teprve tehdy, když se změní způsob vidění, ze kterého člověk jedná.

## Výchozí perspektiva (/jine-videni/vychozi-perspektiva)

### MAPA BYTÍ – PROČ JE POTŘEBA – struktura – osobnost – integrační úroveň – regulace – stabilita

Současná doba je charakterizována vysokou mírou specializace.

Poznání člověka je rozpracováno v mnoha oborech – anatomii, fyziologii, neurologii, psychologii i psychiatrii.

Aktivita nervové soustavy je měřitelná, hormonální procesy sledovatelné, tělesné struktury viditelné.

To, co je objektivně zachytitelné, je podrobně popsáno.

Zdravotní, vzdělávací i sociální systémy vycházejí z těchto poznatků.

Model člověka je zde postaven převážně na pozorovatelných funkcích a měřitelných parametrech.

Většina každodenní zkušenosti probíhá na úrovni osobnosti.

Osobnost je funkční organizační vrstvou.

Umožňuje orientaci, rozhodování a jednání.

Je spojena s činností smyslů, centrální nervové soustavy a naučených vzorců chování.

Je přístupná pozorování, hodnocení a měření.

Jazyk běžné komunikace vychází převážně z této roviny.

„Já", „ty", „my" označují především sociální a psychologickou identitu.

Vedle této funkční vrstvy lze rozlišit integrační úroveň regulace.

Tato úroveň souvisí s koherencí systému jako celku.

S dlouhodobou stabilitou.

Se vztahem mezi jednotlivými vrstvami organizace.

Osobnost může být s integrační úrovní v souladu nebo od ní může být funkčně oddělena.

Je-li regulace dlouhodobě soustředěna převážně na výkon, orientaci a řešení vnějších podnětů, dochází k jednostrannému zatížení regulačních okruhů.

Autonomní nervový systém může setrvávat ve zvýšené aktivační poloze, zatímco regenerační procesy ustupují.

Takový stav se může stabilizovat jako nový provozní režim.

Diagnostické postupy obvykle popisují lokální projevy této nerovnováhy.

Vztah k integrační úrovni regulace zůstává mimo jejich rámec.

Zdraví lze popsat jako míru koordinace mezi jednotlivými vrstvami regulace v rámci integrační úrovně.

Historické i filosofické tradice různými jazyky vyjadřovaly vztah mezi částí a širší organizační úrovní.

Moderní věda tento vztah popisuje pojmy integrace, koherence a víceúrovňové organizace.

Mapa Bytí tento vztah naznačuje jiným způsobem.

Ukazuje člověka jako bytost, jejíž jednotlivé sféry vědomí mohou být harmonicky uspořádány prostřednictvím vůle a pozornosti.

V tomto uspořádání se otevírá prostor vnitřní svobody.

### HIERARCHIE REGULACE – struktura – úrovně – organizace – integrace – stabilita

Komplexní systémy mají víceúrovňovou organizaci.

Nejsou tvořeny pouze souborem částí, ale uspořádáním, v němž jednotlivé úrovně regulace koordinují úrovně nižší.

Hierarchie označuje vztah mezi úrovněmi organizace, v němž vyšší úroveň vytváří regulační rámec pro úroveň nižší.

Tento princip se objevuje napříč oblastmi poznání.

V klasické filosofii byl vyjadřován pojmem formy organizující látku.

Konfuciánské myšlení zdůrazňovalo řád vztahů mezi částí a širší organizační úrovní.

Východní tradice pracovaly s pojmem principu předcházejícího jednání.

Západní metafyzika rozvíjela pojem přirozeného řádu.

Moderní věda používá odlišnou terminologii, struktura však zůstává víceúrovňová.

Ve fyzice jsou lokální pohyby určovány širšími poli sil.

Gravitační pole vytváří rámec, v němž se tělesa pohybují.

Stabilita dráhy je výsledkem vztahu mezi tělesem a širší organizační úrovní pole.

V biologii je hierarchická regulace zřetelná.

Molekuly jsou organizovány do buněk, buňky do tkání, tkáně do orgánů a orgány do organismu.

Každá vyšší úroveň integruje procesy úrovně nižší.

Teorie komplexních systémů popisuje stabilitu jako výsledek integrace subsystémů do vyšší organizační úrovně.

Neurověda ukazuje modulaci lokálních neuronálních okruhů prostřednictvím vyšších regulačních center.

U člověka lze rozlišit několik vrstev regulace.

Na základní úrovni probíhají reflexní a automatické procesy.

Vyšší úroveň zahrnuje autonomní a hormonální koordinaci.

Další úroveň zahrnuje vědomé plánování a řízení chování.

Osobnost je funkční organizační vrstvou umožňující orientaci a výkon.

Nad jednotlivými vrstvami regulace lze rozlišit integrační úroveň, která souvisí s dlouhodobou stabilitou a koherencí mezi procesy.

Dlouhodobá jednostranná aktivace může vést k dominanci určité regulační vrstvy a k oslabení vazby na integrační úroveň.

Stabilita systému pak závisí na tom, zda se jednotlivé vrstvy regulace znovu dostanou do vzájemné koordinace.

### DOMINANTNÍ AKTIVAČNÍ REŽIM – aktivace – výkon – zátěž – adaptace – stabilizace

Lidský organismus disponuje mechanismy rychlé mobilizace energie. Umožňují reagovat na náročné podmínky, řešit problémy a podávat výkon.

Aktivační regulace zahrnuje zvýšenou činnost sympatické části autonomního nervového systému, hormonální mobilizaci, zvýšenou pozornost a orientaci na úkol.

V prostředí dlouhodobé odpovědnosti a trvalých nároků může být tento režim aktivován opakovaně a po delší časové úseky.

Organismus se zátěži přizpůsobuje. Dochází k posunu regulační rovnováhy. Zvýšená aktivace se může stabilizovat jako převládající provozní nastavení.

V tomto režimu zůstává pozornost převážně orientována na výkon, myšlení je kontinuálně aktivní a energie je mobilizována směrem k akci. Regenerační procesy současně ustupují do pozadí.

Integrační úroveň regulace zůstává součástí systému, její vyvážená funkce je však dlouhodobě zatížena převahou aktivační složky.

Systém může fungovat efektivně a výkon může být stabilní.

Současně se snižuje variabilita regulační odpovědi. Organismus zůstává připraven i tehdy, když bezprostřední podnět nepřetrvává.

Spánek může být lehčí, svalový tonus vyšší a mentální aktivita může přetrvávat i mimo aktuální úkol.

Může se objevit zkušenost vnitřního přetížení bez jednoznačného strukturálního nálezu.

Vyšetření mohou zachytit dílčí odchylky. Stabilizované aktivační nastavení však není samostatnou diagnózou.

Dominantní aktivační režim je automatickou adaptací systému na prostředí dlouhodobé zátěže.

### PŘECHOD MEZI REGULAČNÍMI REŽIMY – variabilita – reorganizace – integrace – stabilita

Regulační režimy podléhají proměně.

Organismus je schopen přechodu mezi různými úrovněmi aktivačního nastavení.

Přechod může být náhlý i postupný.

Změna režimu souvisí s reorganizací vztahu mezi vrstvami regulace.

Při dlouhodobé stabilizaci aktivační složky může tato složka převládnout v základním nastavení.

Obnovení vyváženější dynamiky se projevuje zvýšením variability.

Variabilita se odráží v rytmu srdeční frekvence, dechu, svalového tonu i v dynamice pozornosti.

Integrační úroveň regulace koordinuje tyto procesy a ovlivňuje celkový tonus systému.

Posun v regulačním nastavení se může projevit nenápadně.

Může se objevit prodloužení výdechu, uvolnění posturálního napětí, zpomalení mentální aktivity nebo změna kvality pozornosti.

Aktivační kapacita zůstává součástí systému.

Rozsah mezi mobilizací a obnovou se může rozšířit.

Proces přechodu probíhá v rámci integrační úrovně regulace.

### OBNOVENÁ REGULAČNÍ DYNAMIKA – regulace – rovnováha – variabilita – obnova – integrace

Lidský organismus disponuje mechanismy mobilizace i mechanismy obnovy.

Regulační systém umožňuje střídání aktivační a regenerační složky.

Sympatická a parasympatická regulace tvoří dynamický celek.

V podmínkách bez trvalé zátěže dochází k návratu k nižší aktivační úrovni.

Variabilita srdeční frekvence, kvalita spánku, svalový tonus i mentální aktivita odpovídají aktuální situaci.

Pozornost není trvale fixována na výkon.

Myšlení má přirozené pauzy.

Tělesná energie se mobilizuje podle potřeby.

Integrační úroveň regulace koordinuje vztah mezi mobilizací a obnovou.

Regenerační procesy probíhají paralelně s aktivitou.

Spánek může dosahovat hlubších fází a autonomní nervový systém vykazuje vyšší flexibilitu.

Organismus si zachovává schopnost mobilizace bez trvale zvýšeného napětí.

Regulační dynamika zůstává variabilní.

## Hlubší perspektiva (/jine-videni/hlubsi-perspektiva)

### STRUKTURA REALITY – nosnost – vztah – hierarchie – harmonie

Ve všech oblastech skutečnosti lze pozorovat jednoduchý vztah.

To, co spočívá v nosné struktuře, je stabilní.

To, co se snaží nést samo sebe, postupně ztrácí rovnováhu.

Lidský život není výjimkou.

Když se vědomí opírá o hlubší strukturu Bytí, objevuje se přirozená stabilita.

Když se opírá pouze o proměnlivé formy, vzniká napětí.

Tento vztah lze pozorovat i v základních zákonitostech přírody.

Ve fyzice existují principy, které vypovídají o nosné struktuře reality.

Jedním z klasických příkladů je princip formulovaný Archimédem.

Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou odpovídající váze vytlačené tekutiny.

Je zde vyjádřen zákonitý vztah mezi tím, co je neseno, a tím, co nese.

To, co je ponořeno, je nadlehčováno silou, která jej přesahuje.

Ve všech stabilních systémech platí podobný princip.

V biologii existuje hierarchie regulace.

Vyšší úrovně koordinují nižší procesy.

Stabilita vzniká ze správného uspořádání vztahů mezi úrovněmi.

Podobně působí gravitace.

Tělesa se pohybují podle vztahů, které neurčují svou vůlí.

Isaac Newton tyto vztahy matematicky popsal.

Albert Einstein ukázal, že gravitace je vyjádřením samotného uspořádání prostoru.

Einstein zároveň formuloval obecnější princip:

„Zásadní problémy, kterým čelíme, nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na jaké jsme je vytvořili."

"We cannot solve our problems with the same thinking we used when we created them."

Tuto větu lze chápat jako hlubší zákonitost.

Uspořádání vztahů, které jsou na jedné úrovni nefunkční, je možné proměnit pouze na úrovni vědomí, která je nosnější.

Tato úroveň vědomí je inteligencí, která přesahuje formální myšlení.

Lze říci, že inteligence nezatížená intelektem nese myšlení.

Pokud část nese celek, vzniká napětí.

Pokud jsou části smysluplně uspořádány v hierarchii celku, vzniká harmonie.

Struktura reality je založena na vztazích.

### ZÁKON NAD ZÁKONY – Bytí – řád – zákon

V předchozím textu jsem se dotkl jednoduché skutečnosti:

To, co spočívá v nosné struktuře, je stabilní.

To, co se snaží nést samo sebe, postupně ztrácí rovnováhu.

Tento vztah lze pozorovat v jednotlivých zákonitostech přírody –

ve fyzice, v biologii i v organizaci živých systémů.

Za těmito zákonitostmi však lze zahlédnout ještě hlubší existenci.

Bytí, z něhož jednotlivé zákony pramení.

Zákon nad zákony je označením řádu Bytí, v němž jsou všechny nižší zákonitosti ukotveny.

Řád Bytí není závislý na lidském myšlení.

Intelekt může rozpoznat pouze způsob, jakým se Bytí projevuje v jednotlivých zákonitostech.

V dějinách byl tento princip Jednoty vyjadřován různými jazyky.

Herakleitos mluvil o Logu jako o řádu, který je společný všem, i když jej mnozí nechápou.

Aristoteles hledal první princip pohybu a mluvil o nehybném hybateli.

Tomáš Akvinský formuloval pojem zákona, který má svůj původ v samotném Bytí.

Východní tradice hovoří o Tao jako o prameni všech forem.

V židovsko-křesťanské tradici stojí na počátku Slovo.

V různých jazycích tak zaznívá stejný motiv:

Existuje princip Jednoty, který nese vztahy mezi částmi.

Moderní fyzika ukazuje, že zdánlivě oddělené jevy jsou propojeny hlubšími poli a symetriemi.

Albert Einstein věnoval poslední léta života hledání sjednocujícího principu reality.

Úsilí pochopit Jednotu naznačuje, že rozmanitost jevů má společný základ.

Celek obsahuje všechny části.

Nemůže tomu být naopak.

Gravitace působí jako součást hlubší struktury prostoru a času.

Biologický život se organizuje v rámci zákonitostí, které jej přesahují.

Lidské vědomí hledá smysl, protože samo patří k širšímu řádu Bytí.

Tento princip je přítomen jako základ vztahů.

Zákon nad zákony je řád Bytí.

### PEVNÝ BOD – Bytí – opora – vůle – pozornost – vědomí

V předchozím textu jsem se dotkl základní skutečnosti Bytí.

Bytí je řád, ze kterého pramení hierarchie zákonů a jejich zákonitostí.

Jak se může lidský život k této nosné skutečnosti vztahovat?

Existuje pevný bod, který by jej s Bytím propojoval?

Starověký matematik Archimédés formuloval jednoduchý princip:

„Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí."

Archimédés hledal oporu.

Malá síla může pohnout velkým tělesem tehdy, když se opírá o pevný bod.

Bez opory zůstává síla rozptýlená.

Podobný princip platí i v lidském životě.

Když se vůle opírá pouze o proměnlivé okolnosti, zůstává nestabilní.

Když se opírá o hlubší základ Bytí, získává nosnou sílu.

Pevný bod se objevuje tam, kde se vůle sjednocuje s pozorností v klidném vědomí.

Vůle.

Pozornost.

Vědomí.

Pevný bod lidského života.

### PRINCIP VĚDOMÉHO BYTÍ – referenční soustava – pozorovatel – vědomé bytí

V předchozím textu jsem se dotkl možnosti Bytí v nejčistší podobě.

Sebe-vědomí vůle v pozornosti.

Nehybný bod průniku vůle, pozornosti a vědomí.

Když se takový bod objeví, dochází k podstatné změně.

Aby bylo možné tuto změnu přiblížit, pomůže jednoduchý obraz.

Představ si dvě souběžné koleje.

Na jedné stojí vlak, ve kterém sedíš.

Na vedlejší koleji stojí jiný vlak.

Najednou se jeden z vlaků dá do pohybu.

Pokud nevidíš nástupiště ani pevný bod mimo oba vlaky, můžeš mít pocit, že se rozjíždí tvůj vlak, i když se ve skutečnosti pohybuje ten druhý.

Pohyb je zde vnímán vzhledem k referenční soustavě.

Bez pevného bodu mimo systém, který je zastoupen pozorovatelem, nelze jednoznačně určit, který z vlaků se skutečně pohybuje.

Tento příklad používal Albert Einstein při vysvětlování principu relativity.

Ukazoval, že pohyb i klid jsou vždy vztaženy k místu, odkud jsou pozorovány.

Já se ale dotýkám principu, ve kterém není zastoupen pozorovatel.

Pozornost se nepohybuje v referenční soustavě obsahu vědomí na základě kinetického principu osobní vůle.

Pozornost a vůle zůstávají v jednotě, vědomy si pouze samy sebe.

Režim první sféry vědomí je přirozený.

Funguje v něm osobnost.

Vědomí je automaticky spojené s fyzickými smysly a mozkovou aktivitou.

Pozornost je zaměřena na formu, která určuje její směr.

Síla se rozptyluje, energie se ztrácí ve světě forem.

V režimu druhé sféry vědomí není zastoupena osobnost.

Pro osobnost je tedy neznámý.

Princip, kterého se dotýkám, je Bytí bez pozorovatele.

Dotýká se druhé a třetí sféry vědomí.

Krátce se pokusím vystihnout:

Když se pozornost stáhne k sobě samé, opouští první sféru vědomí, která je dána obsahem.

Vědomí se vzdává referenčních bodů.

Objevuje se vědomé bytí samo o sobě.

Vědomí spočívá samo v sobě.

Energie se nesoustředí na obsah.

Mění se referenční soustava.

Pohyb a klid není vztažen k místu, odkud je pozorován, jak popisoval Einstein.

Bytí bez pozorovatele je klidným prostorem, který nemůže být ovlivněn pohybem.

Pohyb se v něm děje na úrovni vědomí spojené s formou.

Bytí je klidným potenciálem pohybu.

Sebe-vědomí.

A nic víc.

### VĚDOMÍ – jednota

Když se probudíš ze spánku, svět se objeví.

Barvy, zvuky, tělo, myšlenky.

Objeví se „já", objeví se svět.

To, co se objevuje, se proměňuje.

To, v čem se to objevuje, je neměnné.

Tato skutečnost je pozorována napříč dějinami.

Platon rozlišoval mezi proměnlivým světem jevů a tím, co umožňuje jejich poznání.

Aristoteles mluvil o „nous" jako o schopnosti přesahující jednotlivé smyslové dojmy.

Descartes hledal nepochybné východisko a dospěl k vědomému „já jsem".

Východní tradice hovoří o čistém vědomí jako o základu zkušenosti.

Buddhistická filozofie rozlišuje mezi obsahem mysli a vědomím, které jej osvětluje.

Moderní výzkum přistupuje k vědomí z hlediska mozkových procesů.

Neurověda popisuje neuronální souvislosti prožívání.

Kognitivní věda zkoumá pozornost, paměť a sebeuvědomění.

Vznikají integrační modely a teorie koherence.

Myšlenky, emoce i smyslové vjemy se objevují v poli vědomí.

Proud zkušenosti se mění, vědomí zůstává přítomné.

V běžném životě splývá vědomí s obsahem.

Identifikujeme se s obsahem vědomí, ať je jakýkoliv.

V tom spatřuji podstatu problémů, které vznikají v první sféře vědomí.

Identifikace.

Jak se vzdát identifikace?

Osobnost si to neumí ani nechce představit.

Identifikace je pro ni jistota.

Jiné vidění.

Se změnou vidění se identifikace rozpouští a svět se objevuje jinak - v jednotě.

Vědomí je touto jednotou.

Se změnou vidění je možné být nahlížen a nesen Bytím.

Se změnou vidění je možné opustit i tu nejpřirozenější identifikaci s pozorovatelem.

Být viděn.

Být zohledněn.

### IDENTITA – jméno – role – příběh – kontinuita – hranice – ztotožnění

Když se vědomí obrací k tomu, co prožívá, začíná se postupně utvářet obraz sebe sama.

Objevuje se osobní „já".

Na přelomu 19. a 20. století se tímto tématem zabýval americký filozof a psycholog William James.

Zajímal se o to, co je v lidské zkušenosti skutečné a co je obraz, který si o sobě vytváříme.

Ve svém zkoumání rozlišil dvě roviny.

Prožívající „já".

A obraz „já", který se postupně utváří.

Prožívající „já" je přímé vědomí existence.

Obraz „já" vzniká z toho, co o sobě říkáme.

Když odpovídáme na otázku „kdo jsem", vyslovujeme jméno, povolání, vztahy, zkušenosti, minulost.

Tím se postupně vytváří obraz sebe sama.

V raném dětství se objevuje první rozpoznání sebe sama.

Vědomí se začíná vztahovat k obrazu „já".

Vymezuje hranice mezi sebou a druhými.

Z tohoto bodu se postupně skládá osobní příběh.

Role, očekávání i hodnocení jej dále upevňují.

Vědomí se s tímto obrazem ztotožňuje.

„Já jsem matka."

„Já jsem učitel."

„Já jsem úspěšný."

„Já jsem neúspěšný."

Identita vytváří zdání kontinuity.

Identita je forma, kterou vědomí přijalo za vlastní.

Míra ztotožnění vědomí s formou určuje způsob, jakým člověk myslí, jedná a prožívá svůj život.

### OBRANA IDENTITY – ohrožení – reakce – identita – ochrana formy

V předchozím textu jsem se dotkl způsobu, jakým se ve vědomí utváří identita.

Identita vzniká tehdy, když se vědomí ztotožní s určitým obrazem sebe sama.

Obraz může mít podobu jména, role, přesvědčení, vztahu nebo příběhu, který o sobě vyprávíme.

Identita vytváří osobní orientaci.

Umožňuje kontinuitu života.

Zároveň však přináší i něco dalšího.

Potřebu tento obraz chránit.

Když je identita dotčena, objevuje se obranná reakce.

Jakýkoli zásah do formy je prožíván jako zásah do samotného „já".

Pozornost se stáhne k ohroženému obrazu.

Vůle se soustředí na jeho udržení.

Vědomí se uzavírá kolem formy.

Tomuto pohybu lze říkat obrana identity.

Tento mechanismus je přirozený.

Objevuje se tam, kde vědomí ztratí odstup od formy a ztotožní se s ní.

Stejný princip lze vidět i v širším horizontu.

Společnosti, instituce i celé kultury vytvářejí své obrazy světa.

Tyto obrazy dávají lidem orientaci.

Vytvářejí stabilitu společného prostoru.

Když se obraz světa začne měnit, dotýká se to identity těch, kteří v něm žijí.

Dějiny tento pohyb opakovaně ukazují.

Když Galileo Galilei popsal pohyb nebeských těles, dotkl se obrazu světa, ve kterém Země stála v jeho středu.

Pohyb v kosmologickém obrazu se dotkl identity institucí, které tento obraz nesly.

O několik století později si ve vídeňské porodnici všiml lékař Ignác Semmelweis jednoduché skutečnosti.

Mytí rukou před porodem výrazně snižovalo úmrtnost rodiček.

Pozorování bylo zřejmé.

Výsledek byl měřitelný.

Přesto se jeho závěry setkaly s odporem.

Připustit jeho tvrzení by znamenalo přijmout, že lékaři sami přenášejí smrt.

Dotčen nebyl pouze hygienický postup.

Dotčen byl obraz lékaře.

Objevila se kolektivní obrana.

Stejný mechanismus lze sledovat v náboženských, politických i kulturních dějinách.

Čím silnější je ztotožnění s určitou formou, tím silnější je její obrana.

Napětí se může šířit mezi jednotlivci i celými skupinami.

Život individuální i kolektivní se uzavírá v začarovaném kruhu identity a její obrany.

### ZAČAROVANÝ KRUH – automatický režim vědomí – identifikace s formou – obrana – kinetika vůle – ztráta středu

Achilleus je nejsilnější bojovník řeckého vojska.

Je ale také člověkem.

Když mu Agamemnón vezme Bríseovnu, nejde pouze o ženu.

Dotýká se to jeho cti.

Jeho postavení.

Toho, kým se cítí být.

Achilleus se stáhne z boje.

Tělo zůstává ve stanu.

Zraněná identita se uzavírá.

Válka pokračuje.

Jeho přítel Patroklos umírá.

Bolest se mění v prudký pohyb.

Achilleus se vrací.

Hektor umírá.

Tělo je vláčeno kolem hradeb.

Pohyb se otáčí v kruhu.

Jedno zranění identity uvedlo do chodu celý řetěz událostí.

Rozhodnutí už nejsou vedena klidem, ale reakcí.

Vůle se spojila s obrazem sebe sama.

Pozornost se soustředí jedním směrem.

Vědomí s ním splývá.

Taková je síla začarovaného kruhu.

### NEPROZKOUMANÝ ŽIVOT – zvyk – reakce – identifikace – odstup

V athénských ulicích se pohyboval muž zvláštním způsobem přítomný.

Zastavoval se.

Ptal se.

Rozhovor s ním často zpomalil čas.

Mezi otázkou a odpovědí zůstával klid a prostor.

Sókratés žil v bdělém vztahu k vědomí.

Slovo, které zaznělo, se v něm nestávalo jistotou.

Jeho způsob bytí byl prostý.

Odpověď vycházela z odstupu.

Právě tento odstup zneklidňoval ty, jejichž myšlení splývalo s tím, co považovali za samozřejmé.

Rozhovor s ním často ukázal, že jistoty stojí na neprozkoumaném předpokladu.

Postupně začal být pro mnohé nepohodlný.

Jeho otázky se dotýkaly míst, která lidé raději nechávali bez povšimnutí.

Nakonec stanul před soudem.

Při obhajobě pronesl větu, která přežila staletí:

„Neprozkoumaný život nestojí za to žít."

Lidský život se může odehrávat v nepřetržitém sledu činností.

Takový život se opírá o automatickou reakci.

Sókratův život naznačuje jinou možnost.

Bdělost v Bytí.

### STŘED BYTOSTI – pohyb – klid – střed – Bytí

Jan Amos Komenský (1592–1670) je připomínán jako „učitel národů".

Jeho život byl ale dlouhým vyhnanstvím.

Po porážce stavovského povstání opustil vlast.

Ztratil domov.

Zemřela mu žena i děti.

Přišel o rukopisy, na nichž roky pracoval.

Města, která jej přijala, byla ničena válkou.

Jeho knihy byly páleny.

Putoval Evropou desítky let.

V Labyrintu světa a ráji srdce popisuje svět jako bludiště rolí, masek a ambicí.

Poutník prochází trhem lidských povolání, učenosti, moci i náboženských sporů.

Pohyb je nepřetržitý.

Klid se objevuje až v „ráji srdce".

V pozdním spise Jednoho jest potřebí (1668) píše jako starý muž na konci života.

Shrnuje své utrpení, exil i zklamání.

Dochází k jednoduchému poznání.

Člověk se ztrácí v rozptýlenosti světa a „jedno potřebné" spočívá v obrácení srdce k Bohu.

K tomu, co stojí nad proměnlivostí věcí.

Jeho zrání směřuje k jednomu.

Pozornost se obrací k tomu, co přesahuje proměnlivý svět.

V široké a otevřené pozornosti se přirozeně objevuje střed.

Střed bytosti a s ním blízkost Bytí.

### KLID ZA POHYBEM – pohyb – klid – osa – střed

Je druhé století po Kristu.

Na severních hranicích římské říše probíhají vleklé války s germánskými kmeny.

Legie táhnou zimou a bahnem.

Do měst se vrací morová epidemie.

Napětí roste.

V čele říše stojí Marcus Aurelius.

Velkou část svého panování tráví v polních táborech na hranicích říše.

Spí ve stanech, cestuje s armádou, rozhoduje o životě a smrti.

Je nemocný, unavený, obklopený nejistotou.

V noci si zapisuje krátké věty do osobního deníku.

Píše si poznámky sám pro sebe.

„Máš moc odejmout se od svých představ — a tím ihned nalézt klid.“

„Nikde nemůže člověk najít tišší a nerušenější útočiště než ve své vlastní duši.“

„Stůj pevně jako skála, o kterou se láme vlna.“

Takové myšlenky se rodí uprostřed války, odpovědnosti i nemoci.

On je v pohybu.

Celé impérium je v pohybu.

Dějiny jsou v pohybu.

Uvnitř něj však existuje místo, které se nepohybuje.

Marcus Aurelius se k němu pravidelně vrací.

To, co prožíval on, bylo mimořádné.

Nikoli však výjimečné.

Život osobnosti se odehrává v nepřetržitém pohybu rolí, situací a událostí.

Současně však existuje hlubší Bytí, které je vertikálou za tímto pohybem.

Osa zemského globu zůstává nehybná, zatímco globus se kolem ní otáčí.

Stejně tak lidský život může být pohybem na své vlastní klidné ose.

### NOC V SRDCI BDĚLOSTI – vůle – otevřená pozornost – vědomí

Noc je chladná.

Olivovníky vrhají nepravidelné stíny.

Město za hradbami pomalu umlká.

Učedníci jsou unavení.

Seděli u stolu, naslouchali slovům, která plně nechápali.

Teď je přemáhá spánek.

Opakovaně usínají.

Tělo podléhá únavě, mysl se uzavírá.

Noc je silnější než jejich odhodlání.

On zůstává vzhůru.

Zahrada Getsemane.

Místo samoty.

„Má duše je smutná až k smrti.“

Prosba zaznívá tiše:

„Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich…“

Hned nato:

„…ne má vůle, ale Tvá se staň.“

Zatímco druzí podléhají přirozené mechanice spánku, on zůstává bdělý.

Vidí, co přichází.

Vidí lidskou slabost.

Vidí zradu, smutek, bolest.

A přesto necítí hořkost.

Objevuje se pochopení.

A odpuštění.

Vůle je klidná

Pozornost otevřená

Vědomí přítomné

Noc pokračuje.

Kroky se blíží.

Pochodně se rozsvěcují mezi stromy.

Události se dávají do pohybu.

Zahrada zůstává v tichu

## Reference (/reference)

### Zuzana Bičíková (/reference/zuzana-bicikova)

zakladatelka pohybového programu Vnímej své tělo

Zakladatelka pohybového programu Vnímej své tělo

„Conscio je pro mne svobodná cesta za bezprostředním duchovním poznáním.“

Jsem především žena, bytost na cestě za poznáním, maminka a zakladatelka pohybového programu a klubu Vnímej své tělo.

Conscio je pro mne svobodná cesta za bezprostředním duchovním poznáním. Toto poznání vnáší do mého života hluboký vnitřní klid, smysluplnost a naplněnost, pocit bezpečí, stále přítomnou podporu a bezpodmínečný zdroj čisté energie. A to ve všem a všude, jsem-li bdělá, v mysli a egu ztišená.

#### Poděkování Milanovi

Ze srdce vychází mé poděkování Milanovi, který je mým průvodcem na této cestě již 15 let. Naplnil mou touhu po něčem čistém a podporuje ve mně to, co mělo být skryté a potlačené. Tato nevědomá touha ve mně byla již od dětství, hledala jsem ji snad všude. Ve vztazích s rodiči, kamarády, partnery, v dobrém prospěchu ve škole, v tom být nejlepší ve sportu (poté ve vrcholovém sportu), v cestování, v zábavě, v úspěchu v práci, v mediálním prostoru… i v koučovacích programech. Nenalézala jsem nikde.

Když mě něco sužovalo, často mi mé blízké okolí říkalo, že jsem moc hodná a měla bych to změnit. Nelichotilo mi to, neuměla jsem si s tím poradit, ani jsem neuměla „přitvrdit“, přišlo mi totiž přirozené být hodná, protože to byla má podstata.

Až u Milana jsem nalezla pochopení a absolutně jiný pohled. Poprvé v životě začal někdo tuto mou stránku osvětlovat a podporovat. Ucítila jsem naději a svobodu a spojila jsem se s oním pramenem, po kterém jsem žíznila celý život.

#### Stesk po domově

K Milanovi mě v roce 2012 přivedl hluboký vnitřní pocit, že mi něco chybí, i když mám zdánlivě vše. „Stesk po domově.“ Celoživotní stesk po něčem, čeho se mi stále nedostávalo. Neměla jsem ponětí, že to, co hledám budu jednou vnímat jako podstatu a smysl lidského bytí a ona ryzí čistota si mě jednou nalezne sama.

Aby se to stalo, musela jsem se vydat na cestu. Od té doby, co jsem začala pravidelně navštěvovat Milana, nabral můj život jiný směr. Nejprve každodenní praktická cvičení vedoucí ke „zkrocení“ mysli a myšlenek tak, aby mysl poslouchala mě a ne já, mysl. To bylo nejtěžší období. Paradox toho, že od mala jsme učeni svou mysl používat na 100 %, až vznikne absolutní ztotožnění s ní. Díky hlasitosti svých myšlenek potom nevidíme a neslyšíme.

Když se po letech mysl podvolila, začalo se mi pomalu otevírat zcela jiné vnímání sama sebe a jiné sféry bytí. Sféry, která se objeví až s uvědoměním nejjemnějšího, pomalu a postupně, nikoli a nikdy jednorázovým zázrakem. Vše vyžaduje trpělivost, systematičnost, aktivní vůli a hlavně stálou TOUHU.

#### Když jsem začala vidět

Když jsem začala „vidět“, vstoupil mi do života můj muž, přišla rodina a dva skvělí kluci, sportovci. S novou inspirací jsem také začala opět malovat, probudila se kreativita a radost z tvorby, která byla zapomenuta v dětství.

Založila jsem pohybový program a klub Vnímej své tělo a má práce je mi stálou radostí, kde mohu být naprosto sama sebou, v čisté energii. Mohu zde být užitečná, a zároveň cítím smysluplnost, přičemž čerpám ryze z vlastního pramene.

#### Sebe-vědomí

Milanova cvičení mě postupně přivedla k jinému vnímání sama sebe. K pravému sebe-vědomí, neboli vědomí sama sebe, které není zatížené myslí, egem, emocemi. Tento stav jsem si začala uvědomovat skrze práci s bdělou pozorností do svého těla, práci se svým vnitřním tělem. Je to pro mne zdroj čisté energie, svobody, vnitřního klidu, síly a odvahy, ale především si s hlubokou pokorou uvědomuji neustálou podporu vyššího vedení.

#### Pravidelnost a promítnutí do života

Díky systematickému cvičení jsem se začala s touto energií pravidelně potkávat a díky tomu se začne vše kolem vás proměňovat. Respektive vše zůstává tak, jak bylo, ale zásadně se mění vaše vnímání okolí a reakce na něj. Jste ve svém středu a jednáte z podstaty vnitřního klidu. Vaše konání a reakce jsou čisté, bez ega, emocí, v pravdě.

Postupem času jsem také došla k uvědomění, že tento stav se stává vstupní branou k něčemu dalšímu. Nedá se to však urychlit, musí uzrát správný čas, jako by se muselo něco dovršit, aby se mohlo otevřít další. A to se objeví až ve chvíli, kdy jste schopni si to ze svého nového vědomí sama sebe (nového já) uvědomit.

#### Jednoduchost

Přirozeně mě vše vede k jednoduchosti. Čím jednodušší a prostší život je, tím může být naplněnější a hlubší, vědomější a opravdovější. Neznamená to vyhýbat se povinnostem, radostem ani starostem, to nejde, ale lze vše vnímat z jiné úrovně bytí, která vás emočně a mentálně nevyčerpává. Z úrovně bytí, ve které jste stabilní, klidní, přijímající, chápající, souznící, ale také pevní zároveň.

Dobře si uvědomujete, co podstatné je a co není. Kde být máte a kde být nemusíte, byť to vaše okolí nemusí chápat. Jednoduchost není pasivitou a nic neděláním, naopak, je bdělostí a vystoupením z naší mechaničnosti.

To, že jdu životem touto cestou, neznamená, že je vše růžové. V mém životě jsou i těžší období a někdy i větší starosti, které na mě dolehnou. Nyní už ale vím, kam se mohu i v těchto chvílích s důvěrou obrátit, kde najdu klid, stálou tichou podporu a vědomí toho, že nikdy nejsem sama.

#### Učím lidi vnímat své tělo

Skrze pohyb a tělesná cvičení učím lidi vnímat své tělo, naslouchat mu a reagovat na jeho potřeby vhodným cvičením. Spousta lidí si své tělo vůbec neuvědomuje, jsou od něj odpojeni a nemusí to být pouze lidé, kteří se nehýbou, ale mohou sem patřit i ti, kteří jsou zaměřeni pouze na výkon či pouhou vizáž. A tak s lidmi v základu pracuji na tom:

• aby oživili svá chodidla, rozproudili v nich energii a získali stabilní oporu v zem, do které se můžeme opřít.

• Pracujeme s dechem a zejména s bráničním dechem, který je pro hodně lidí zcela neznámou oblastí.

• Na funkčnosti tělesného jádra a pánevního dna; rovněž učím lidi znát jeho anatomii a funkci.

• Na přirozeném vzpřímeném držení těla. Být v ose těla a vnímat své těžiště.

• Na uvolnění stažených částí těla a naopak posílení oslabených částí.

A to je jen začátek, který však nejde přeskočit a někdy trvá dlouho, než se zarytý pohybový stereotyp/vzorec podaří přepsat. Je to o trpělivosti a systematické práci. Vědomé práci, s plnou pozorností namířenou do dané části těla. Vědomé cvičení, které začne dávat dotyčnému smysl a při pravidelném tréninku se objeví pozitivní výsledky, na které můžeme navazovat dále.

Nemyslím si, že mé cvičení je nějaké unikátní, kombinuji různé směry a techniky, se kterými jsem se za život ve své praxi setkala a jsem přesvědčena o jejich účinku a pozitivním vlivu na tělesné zdraví, sílu a vitalitu. A i přes obyčejnost tohoto cvičení jsou tyto tréninky, lekce, kurzy, workshopy a pobytové víkendy lidem nevšední a jsou pro ně něčím více, než jen pouhým cvičením. Z úst klientů často slýchám, že nazývají mé cvičení a lekce jako cvičení s přesahem. Ale to se jenom patnáctiletá systematická duchovní praxe, pod Milanovým vedením, stává mou přirozeností a jemně se propisuje do konání mé bytosti, práce a života.

Prostor, ve kterém potom cvičíme, se stává klidným a bezpečným přístavem. Místem, kde lidé snáze ztiší mysl, odloží své životní role a poté lépe spočinou do svého těla, které poté oblaží vědomým pohybem a vyživujícím dechem. A pokud jsou tomu podmínky nakloněny, jdeme dále, za fyzické tělo, do jemnějších energií a těla energetického. Tam si myslím teprve nastávají pravé ozdravné procesy na hlubokých úrovních, a tam čerpám velkou inspiraci z Conscio učení.

#### Obrázková tvorba

Ve své práci pohybového terapeuta, lektora, trenéra, ale i vizionáře Vnímej své tělo, ráda využívám obrázkovou tvorbu. Potřebuji-li něco vyjádřit i jinak než jen slovy, protože prostě slova nestačí, volím obrázky, které často vypoví více než slova.

#### Trapéz – sval zodpovědnosti

V této části těla – doslova mezi hlavou a srdcem – se ukládá přemíra zodpovědnosti, která nás svírá a někdy až paralyzuje. Pro někoho může být velmi těžké se z tohoto sevření uvolnit a vůbec si dovolit na chvíli pustit svá aktuální životní témata, jež se nám na tomto místě somatizují.

#### Prostor za obočím

Zavřete oči, zkoncentrujte se a zkuste zavnímat pocity pod svým obočím. Většinou v tomto prostoru najdeme napětí, tlak, staženost a jakousi hustou přeplněnost. To je výsledek neustále aktivní, předimenzované mysli.

A právě v těchto místech začíná a končí zadní linie těla – anatomická linie, která se táhne od prstů dolních končetin, přes plosky chodidel – paty – achilovky – lýtka – podkolení – zadní stranu stehen – hýždě – jdoucí přesně do kříže a vašich „esíček“ – dále přes bedra – stoupající nahoru podél hrudní a krční páteře – kde přesedá na hrboly týlních kostí a odtud se přes temeno hlavy dostává do svého počátku a konce – prostoru za obočím.

#### Křídla Orla v pažích

Název je inspirován knihou Annick de Souzenelle, Symbolismus lidského těla, která o této problematice mimo jiné pojednává. Obsah workshopu je o celé linii paží, včetně hlavy a hrudi. Závěrečné usebrání workshopu je inspirováno Consciem.

#### Rozhovory

Zde předkládám několik ukázek z rozhovorů mapujících témata, která mi jsou nejbližší – od vztahu k tělu přes jemné cvičení až po hledání rovnováhy mezi výkonem a vnitřním klidem.

#### Rozhovor pro Radio ČR Plus

Rozhovor se Zuzkou pro Radio ČR Plus se stal ve svém víkendovém vysílání nejčtenějším a nejposlouchanějším pořadem Radia ČR Plus.

Autorka cvičebního programu Vnímej své tělo Zuzana Bičíková nejdřív lidi učila pracovat s dechem, postupem času se její metoda posunula. „Jde to směrem zjemňování. Už to není jen o vnímání těla skrz dech, pohyb, ale o jemný pohyb. Je to i o ladění se dovnitř těla, směrem na pocity uvolnění, oproštění se od myšlenek nebo naučit mysl vypnout. To pak znamená aktivovat vědomí ve svém těle. Tohle pro mne aktuálně znamená ,vnímat své tělo‘,“ popisuje.

Rozhovor připravila: Tatiana Čabáková.

#### Rozhovor pro DM drogerii

Tento rozhovor a natáčení pro DM drogerii pro mne byly moc milou zkušeností. Na vše byl prostor, uvolněnost, opravdový zájem a celková pohoda.

Pusťte si 33. díl dm podcastu, ve kterém Zuzana Bičíková, zakladatelka programu Vnímej své tělo, vypráví o svém útěku od celebrit na Bali, kde si uvědomila, co od života chce. Ve světě zaměřeném na výkon pomáhá svým klientům nalézt harmonii pomocí jemných cvičebních technik. Vyzkoušejte třeba trik s tenisovým míčkem, který zabere jen několik minut.

Víte, jaký je rozdíl mezi vědomím a myslí? I to je téma Zuzany Bičíkové, sportovkyně tělem i duší.

### Tomáš Kraus (/reference/tomas-kraus)

dvojnásobný mistr světa ve skicrossu

Dvojnásobný mistr světa ve skicrossu

Čtyřnásobný vítěz Světového poháru

Vede český skicross na Svazu lyžařů

Manažer Evy Samkové a dalších elitních sportovců

Organizátor heliski výletů

Autor cestopisů pro Českou televizi

Otec dvou dětí, trenér dcery Lucie

„S Milanem pracuju soustavně a cílevědomě uvádím do života kvality, o kterých jsem dosud jen četl.“

Dvojnásobný mistr světa ve skicrossu, nyní manager Evky Samkové a dalších elitních českých sportovců, organizuje heliski výlety, natočil cestopisy pro Českou televizi, otec dvou dětí, přičemž dceru Lucii i trénuje.

Vede Český skicross na svazu lyžařů.

#### Od zvědavosti k vnitřnímu rozvoji

Na první schůzku s Milanem Moravcem jsem šel spíše ze zvědavosti a na doporučení. Zajímalo mě, co se skrývá za slovem psychomotorika a chtěl jsem vědět více. A více jsem se dozvěděl. Často jsem na startu závodů slýchal rady: „pořádně se soustřeď", „teď prodej, co je v tobě" a podobně. Jak na tom ale pracovat a jak se přiblížit k naplnění těchto dobrých rad jsem nevěděl.

#### Dobrá cesta

S Milanem se scházíme a poctivě hledáme dobrou cestu dlouhá léta.

Přesněji už minimálně 14 let!

Nejprve jsme směřovali ke zkvalitnění sportovního výkonu, zlepšení motivace a vnímání detailů při mém vrcholovém sportování.

Postupně a přirozeně se naše spolupráce rozšířila na mnohem obecnější úroveň.

Naše společná práce a cvičení začaly plynule přesahovat do života i mimo sport.

Ale není a nikdy to nebylo pouze o pravidelných setkáních.

Stejně – vlastně asi ještě více – je důležitý denní režim, do kterého patří ranní cvičení.

Zklidnění, zostření vnímání, naladění smyslů…

Na konci ranního cvičení jsem pak připraven na vše, co den přinese.

„Je jedno, kde zrovna jsi. Sedni si, srovnej záda, zastav myšlenky a objevuj vnitřní svět!"

To jsem si opakoval denně.

Týden po týdnu a měsíc po měsíci.

Až po čase se začaly měnit věci.

Zpočátku jsem pozoroval změnu ve svém vrcholovém závodění.

Měl jsem přirozenější motivaci a na svahu zostřenější vnímání.

Věci se ale začaly měnit i v civilním životě.

Po ukončení sportovní kariéry se pro pravidelná cvičení naskytl ještě větší prostor.

#### Výstup na sopku v Japonsku

V plánu byl sedmihodinový výstup na zasněženou sopku Yōtei v Japonsku.

Vrchní část je navíc poměrně technická.

První hodinu jdeme po rovině.

Poté stoupáme do svahu.

A pak nalevo, obrátka, napravo, obrátka, nalevo… a tak ještě možná čtyřistakrát.

Jak ubývají síly, přepínám se do módu přežít a i v hlavě podporuji prázdnotu.

Myšlenky postupně ubývají, až nejsou žádné.

Pohled před sebe bez zaměření na detail.

Po čtyřech hodinách šlapání krok za krokem – ticho, bezvětří – a tak dál ještě další tři hodiny.

Nahoře, na vulkánu, si sjíždím do kráteru.

Ale to už jedu na vlně klidu, radosti a smyslů zbystřených na nezvykle vysokou úroveň.

#### Freeriding Island

Island mám moc rád, lyžování ve volném terénu na Islandu nabízí zvláštní kvalitu.

Když se ocitnu na vrcholcích zasněžených kopců, sníh pohlcuje veškeré zvuky.

Ticho je až nezvykle intenzivní, a při pohledu ze svahu dolů, je vidět modré moře, ve kterém se odráží slunce…

To jsou výjimečné chvíle, příznivé k vyladění.

#### Otužování

Studená voda mě naučila být v přítomnosti.

První vstup je vždy konfrontace – tělo se brání, dech se zrychluje, mysl chce ven.

Stačí ale pár vědomých nádechů a něco se přepne.

Chlad přestává být nepřítelem a stává se učitelem.

Ve vodě objevuji ticho, které se jinde hledá obtížně.

Každé ponoření je malý experiment – pozoruji, jak tělo reaguje, jak se dech postupně zklidňuje a jak mysl, která zprvu protestuje, nakonec uvolní sevření.

Není to o překonávání ani o výkonu. Spíš o naslouchání.

O tom, že se nechám chladem prostoupit a nebráním se mu.

Po vystoupení přichází zvláštní jas – tělo hoří, mysl je čistá, smysly otevřené.

V těch chvílích vnímám svět ostřeji – barvy, zvuky, vlastní dech.

Je to jednoduchý rituál, který mi denně připomíná, kde leží má pozornost.

A kolikrát mi právě studená voda otevřela cestu k tomu, co bylo během dne uzavřené.

#### Freediving

Pod vodou a bez dýchání.

To nevypadá jako přirozený stav.

Trocha tréninku, vzpomínka na cvičení s Milanem a vše je jinak.

Hlava přestane řešit hlouposti, tedy VŠE.

Tělo se chová nejlépe, jak může.

Doba bez nádechu se prodlužuje a já si dokonce nacházím momenty, při kterých si pod vodou, bez pohybu, odpočinu a pokračuji dál s novou silou a klidem.

#### Freediving - hloubky

Potápění do hloubky byl pro mě dlouhodobě sen.

V moři jsem už několikrát hloubku zkoušel, ale do žádné zásadní jsem se nedostal.

Měl jsem stres z nedostatku vzduchu, kombinovaný s úporným tlakem vody.

O freedivingu se říká, že je hodně o hlavě.

Jednoduše, je třeba vypnout „hlavu“, tedy nemyslet, nehodnotit scénáře!

Jak ale na to?

Realita je většinou jiná.

Myšlenky na chybu, nebezpečí nebo selhání jsou přirozené.

Chce to sílu, která se buduje jinde.

Společně s Milanem jsme prošli cesty, které i tady nesou své ovoce.

Pobyt pod hladinou byl pro mě během prvních ponorů přirozeným.

Nezažíval jsem stres z hloubky ani z tlaku.

Jen skvělý pocit z prostředí, které je pro nás přirozené.

Zažívám teď pod vodou výjimečné chvíle.

#### Ferrata Sölden

V údolí Ötztal je dvousetmetrová kolmá ferrata. Během natáčení cestopisu jsem ve stěně strávil přes 2 hodiny lezení.

Šel jsem kousek od kolegů, zvolil jsem si své tempo, dolů nemělo cenu se koukat.

Každé 3–4 metry jsem přecvakával obě karabiny. Ani nevím, kolikrát jsem je přecvaknul.

Po přibližně hodině jsem už ani moc nepřemýšlel, a před vrcholem už jsem se jen uvnitř usmíval a chvílemi i naplno smál (uvnitř).

Tělo i mysl byly protažené, zatížené a vyladěné celé odpoledne, a vlastně až do usnutí.

Cestopis jsem natáčel s Evou Samkovou pro Českou televizi v sérii Alpami nejen za sněhem.

#### Trénování dcerky

Vztah s dcerou a její trénování je pro mě výzvou od samého počátku.

Po své zkušenosti s vrcholovým sportem jsem si nebyl jistý, jestli bych ho svým dětem vůbec doporučil.

Lucka se postupně, a vlastně docela přirozeně, dostala k závodění ve skikrosu.

Nejdříve jsem ji jen vedl, dnes ji trénuji.

Cítil jsem, že pokud ji budu tlačit, nebude to fungovat.

To, co mě přesvědčilo, byl její talent, který je u Lucky dobře rozeznatelný.

Když stojí na startu závodu, změní se v „šelmu", která je na lovu.

Pro mě je klíčové ji jen směřovat, nezahltit informacemi a lehce jí dát impuls ke koncentraci a naladění na jízdu.

Při tréninku rád „šetřím" radami.

Preferuji, když se závodník sám dožaduje informací.

Práce a cvičení s Milanem mi pomáhají rozeznávat jemné detaily situací a pohybu, které ve výsledku určují rozdíl.

Její výsledky mě těší, ale ještě větší radost mám z toho, že se spolu na svahu setkáváme na zcela jiné úrovni porozumění, než bývá běžné.

Pro nás oba jsou to myslím jedinečné chvíle.

### Luisa Brychcinová (/reference/luisa-brychcinova)

tanečnice

„Cítit hudbu skrze tělo, v přítomném okamžiku tady a teď, je nezapomenutelný pocit. Jít urputně po jedné cestě vás nemusí vždy dovést do šťastného cíle.“

Jsem absolventkou Taneční konzervatoře. Od dětství jsem byla fascinovaná pohybem, hudbou, uměním a divadlem. Od pěti let jsem dělala sportovní gymnastiku, tu později vystřídala gymnastika moderní.

Jednoho dne, když jsem naživo spatřila baletní trénink, jsem doma oznámila, že chci dělat balet, zkusit přijímačky na Taneční konzervatoř a stát se primabalerínou. Tento dětský sen se mi z části splnil, jelikož mi letos osmileté studium na konzervatoři skončilo.

#### Bolesti achilovek

Už od prvního ročníku jsem měla jako hlavní studijní obor klasický tanec. V polovině studia jsem si ale z přetížení a nedostatečného odpočinku uhnala zánět achilovek, což mě vyřadilo na dlouhou dobu z tréninku. Ten pocit bezmoci, kdy chcete tančit, ale nemůžete, byl hrozný a nechtěla jsem jej znovu zažít. Zvlášť, když z vedení školy byl na mě vyvíjen velký nátlak, abych se už dala konečně dohromady.

Na konci roku jsem, jak bylo mým zvykem, všechny zkoušky urvala a s bolestí jsem dokončila ročník a mohla nastoupit do dalšího. Od té doby mě ale potíže s achilovkami a nárty doprovázely celým studiem.

Navíc se ve mně kumuloval obrovský stres z profesorů, z mého vzhledu, z budoucnosti a dalších možných zranění. Každým rokem jsem kvůli potížím pravidelně vypadávala z tréninků a začala proto své tělo nenávidět. Nakonec to vyústilo v pravidelné užívá prášků na bolest. Překračovala jsem maximálně doporučené dávky a tréninky bez nich jsem si už nedovedla představit. Takhle to trvalo dva roky, kdy mou snídani tvořil Nimesil, Ibalgin nebo Guajacuran.

#### Proč jsem oslovila Milana?

Všechno skončilo a zároveň začalo minulý rok v lednu, kdy jsem měla oslabenou imunitu natolik, že jsem chytla dvakrát covid a nakonec i mononukleózu, která mě definitivně vyřadila na půl roku z tréninku. Přestože jsem čas trávila doma a neměla žádnou zátěž, bolesti neustoupily, ačkoliv na žádném vyšetření se nic nenašlo.

Byla jsem nešťastná a frustrovaná, nic se mi nedařilo, nikam jsem se nevyvíjela a z tance se mi začala vytrácet radost. Jednu dobu jsem i uvažovala, že bych s tím měla raději skončit… Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že to tak nechci a jen potřebuji opět najít motivaci a podporu. Tu jsem našla právě u Milana. Kontakt na něj mi dala skvělá terapeutka Klára Tuzarová, ke které jsem chodila na psychosomatiku.

A tak jsem k Milanovi přišla s prosbou o pomoc a se strachem, že školu kvůli opakujícím se bolestem nedokončím. Postupem času jsme začali otvírat i témata, která se neobešla bez slz. Byl pro mě obrovskou oporou v dobách, kdy mi ve škole nikdo nedával naději, že dostuduji. Díky němu jsem získala jakýsi nadhled, lehkost a radost, která mě dovedla až k úspěšnému ukončení studia a novým obohacujícím pocitům, které tvoří umělce umělcem.

#### Změna oboru

Po vyléčení z mononukleózy, v záři minulého roku, jsem dodělala dodatečné zkoušky a nastoupila do posledního ročníku. Jedním z problémů, který jsme s Milanem řešili, byl tanec na špičkách. Na každé sezení jsem proto tuto specifickou taneční obuv, ze které jsem měla obrovský strach, brala s sebou. Jelikož bolesti se objevovaly už při pohledu na ně či při pomyšlení, že bych si je měla obout a nebo v nich tančit.

Představu, že tanec na špičkách opustím, jsem brala jako obrovské selhání a nechtěla jsem si to dlouhou dobu připustit. Postupem času jsme ale s Milanem objevili širší způsob vidění a díky jeho podpoře jsem v sobě přijala tu skutečnost, že špičky pro mě nejsou momentálně tou nejlepší cestou a že má síla je v něčem jiném. I když se to možná nezdá, bylo to velké a těžké rozhodnutí, ze kterého mě řada lidí zrazovala. Tvrdili, ať to ten rok na klasickém tanci ještě vydržím, ať zatnu zuby a odmaturuji.

Jakmile jsem ale poslechla své tělo a srdce, věděla jsem, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí. Na poslední chvíli jsem změnila svůj hlavní studijní obor a přešla na moderní tanec, ze kterého jsem měla za pár měsíců složit maturitní i absolventskou zkoušku. Špičky jsem ale nezahodila a stále na nich trénovala, ale už ne v takové míře jako před tím a ne s takovou silou a zaťatostí. A v květnu tohoto roku jsem odtančila i dvě představení na špičkách.

#### Nefixovat se tolik na okolí, ale být součástí prostoru

Ve škole se k tanci přistupovalo převážně jako ke sportovnímu výkonu. Když po nás ale chtěli nějaký „přesah", nevěděli jsme, jak jej najít. S tím mi pomohl Milan. Témata, která jsme brali ve škole jen teoreticky, jako například prostor, hudba, napojení na diváky, sebevědomí, energie… jsme s Milanem prociťovali a uváděli do praxe.

Naučil mě být si sebe více vědoma a netančit z hlavy, ale z těla. Věřit sobě v těle. Nenechat se vyvést z míry, když vidím diváky, ale naopak na sebe nechat působit energii a ticho, které v sobě všichni společně máme. Nově jsem objevila jakou sílu má můj přístup k hudbě. Že je velký rozdíl mezi poslouchat hudbu a slyšet hudbu, ale nejkrásnější je hudbou BÝT.

Nově jsme otevřeli i téma TICHO, které pro mě dosud bylo jen dobou, kdy nehraje hudba. O tom bych se ještě ráda více dozvěděla, jelikož je to pro tanečníka nesmírně obohacující pocit, se kterým nás nikdo ještě neseznámil.

#### Nejtěžší, ale nejkrásnější rok

Změny v novém vnímání tance i sebe sama, které se zprvu děly jen uvnitř mě, začaly být časem patrné i navenek. Když jsem na konci studia získala diplom za nejlepšího absolventa oboru moderní tanec, brala jsem to jako zázrak. Něco, co jsem vůbec neočekávala a ani na tom nelpěla, přišlo.

S lehkostí a bez bolesti…

Ačkoliv maturitní ročník je velkým strašákem a bývá tím nejtěžším, já jej považuji za nejkrásnější a nejúspěšnější, a to díky Milanovi.

### Michal Olšiak (/reference/michal-olsiak)

malíř, sochař, broukolog

Pořadatel festivalu Písečný svět v Lednici

Autor betonových soch v okolí Ždáru

Tvůrce nadživotních soch hmyzu

Malíř – kopie Hieronyma Bosche

„Myslím, že jsme s Milanem takoví spiklenci tiché radosti. A za to jsem mu vděčný.“

Rád si maluju, plácám z hlíny, poslouchám muziku a rád se taky toulám přírodou. S rodinou hodně cestujeme a máme rádi změnu.

Každoročně pořádám festival soch z písku v Lednici na Moravě – Písečný svět. Kolem Ždáru jsem postavil pár soch, které jsem vytvořil ve svém betonovém období. Docela se to ujalo, jezdí sem lidi z celé republiky.

A ještě dříve, než přišla rodina, tak jsem maloval a pořádal výstavy obrazů.

#### Umění v mém životě

Když mi bylo kolem 18 let, tak jsem si zkusil namalovat kopii Hieronyma Bosche, konkrétně Lisabonský triptych. Byla to výzva. Pět velkých obrazů. Trvalo mi skoro rok, než jsem to dal dohromady.

Vlastně jsem to maloval dvakrát. Když jsem dokončil triptych poprvé, tak bylo vidět, že na začátku to byla ještě docela patlanice. Tak jsem všechno znovu přemaloval. Byla to velká škola techniky, kompozice a skládání barev.

Před osmi lety jsem rozjel jeden velký Projekt. Napadlo mě zvětšit několik vybraných exemplářů ze světa hmyzu do ultra nadživotní velikosti. Přidali se ke mně ještě dva kamarádi a s nadšením jsme začali.

Chtěl jsem to udělat co nejlépe, aby z toho lidi byli fascinování, stejně jako já. V posledních letech ubývá hmyzu a bylo by smutné, kdyby některé druhy zmizely úplně.

Například včelu o velikosti pěti metrů jsme tvořili skoro rok a půl. Je na ní ale každý chlup, jako když se díváte pod mikroskopem.

#### Inspirace přichází s pozorností

K Milanovi jsem se dostal tak, že jsem v kavárně otevřel Respekt na stránce s jeho rozhovorem. Zrovna jsem měl všeho plnou hlavu a to, co jsem si v Respektu přečetl, mi dávalo smysl. To přesně potřebuju!

S Milanem je fajn si jen tak povídat, ale nejlepší jsou jeho cvičení pozornosti. Ať už se soustředím na svoje ruce nebo na strom u řeky. S jeho slovním doprovodem se dostávám do stavu, kdy svou pozornost nevěnuji myšlenkám, ale tomu co je právě teď.

Je to jemná proměna, ale je v tom velká radost a hlavně uvolnění. Kolikrát jsem od Milana odjížděl naplněný energii a překvapený z nečekaného uvědomění. Špatně se o tom mluví, ale lépe se to prožívá!

Dost jsem od té doby zvolnil. Došlo mi, že si musím udělat víc času pro sebe a obnovit své toulací procházky přírodou.

#### Nový stav bytí a propojení s přírodou

Naposledy jsem byl venku s krkavcem (mám venku u rybníka maringotku s voliérou) a nechal ho skákat po louce. Je napůl divoký, na pět metrů mě nechá, ale pak utíká.

Měl jsem zrovna v plánu si zacvičit Milanovo cvičení, ale zároveň jsem musel hlídat Krkavýho, aby neuletěl. Tak jsem si sedl a řekl si, že objektem mé pozornosti bude tentokrát on – krkavec.

Svítilo slunko a jeho peří mělo pěkně modré a fialové odlesky. Jak jsem tak na něj koukal a meditoval u toho, tak jsem měl pocit, jako kdybych vrostl do přírody a stal se její součástí. Jako kdybych se stal takovou přírodní kulisou pro krkavce. Jako kdybych byl strom.

On to asi ucítil, takže přišel sám až ke mně. Jel jsem pak domů a měl pocit, že tráva na mně mává a stromy se třpytí.

Myslím, že jsme s Milanem takoví 'spiklenci tiché radosti'. A za to jsem mu vděčný.

### Tereza Vašinová (/reference/tereza-vasinova)

podnikatelka

„S Milanem jsem dosáhla zatím největšího úspěchu – cítím se dobře.“

Byla jsem mechanický stroj na výsledky, peníze a prestiž. Abych ustála tlak okolí i vnějších okolností, zcela jsem se odpojila od těla. Stal se ze mě robot a neuměla jsem to jinak.

Prošla jsem mnoho slepých uliček a skončila zcela bezmocná.

Díky Milanovi se objevila naděje na jiný způsob života.

Učím se vracet k sobě, a tak objevuji nový vztah ke svému tělu.

Zde nacházím stále silnější vnitřní oporu.

#### Minulost

Nežilo se mi dobře.

Ať jsem se pustila do čehokoli, nic nefungovalo.

Dosáhla jsem sportovních úspěchů, vybudovala firmu, postavila mnoho projektů.

Navenek to vypadalo, že se daří.

Ve skutečnosti jsem ale zažívala jen pocity nenaplnění, prázdnoty a konstantního vyčerpání. Z vrcholového tréninku, práce a toxických vztahů.

Byla jsem pod neustálým tlakem zvenku, který jsem svým přístupem ještě zvyšovala.

Investovala jsem obrovské množství energie, která se mi nevracela.

Každý vztah či vybudovaný projekt proběhl stejnou spirálou.

Prošla jsem mnohá období vyhoření.

Na pokraji sil a daleko za hranou snesitelnosti jsem nakonec „škrtla sirkou". Vše spálila na popel a hledala nový směr. Na vrcholu jsem tak položila sport, firmu i několikaleté vztahy a projekty.

Pro okolí to byla náhlá, nepochopitelná rozhodnutí.

Pro mne důsledek mnoha let trápení, obětování a vnitřního utrpení.

Bylo mi konstantně zle z tohoto nesmyslného, vyčerpávajícího kolotoče.

Hledala jsem cesty ven, včetně tzv. osobního rozvoje.

Nepřesvědčily mě. Nic podstatného se neměnilo.

Sil i vůle postupně ubývalo a nakonec udeřila vážná nemoc – roky potlačované autoimunitní onemocnění.

Tělo mě razantně zastavilo.

Bezmocně jsem pozorovala pouhé spáleniště a zkázu za sebou.

Už nebyla vůle se zvedat a tohle žít.

#### Nový způsob fungování

Bezvýchodná situace mě zavedla k Milanovi.

Narazila jsem na něj zcela náhodou při čtení článku o vtělování v Respektu.

Znala jsem jej z dob své sportovní kariéry. Chodili k němu naši nejtalentovanější plavci. Věděla jsem, že své svěřence připravoval jaksi jinak.

Přišla jsem k němu zlomená a zcela odevzdaná.

Byla jsem ochotna přijmout cokoliv, co mi nabídne.

Neviděla jsem jinou možnost.

Milanovo vedení mi poskytlo útěchu, naději a podporu.

Jeho přístup byl jiný, než jsem dosud zažila.

Věřila jsem mu a vložila tak plnou důvěru v jeho vedení.

Pomalu jsem se učila opouštět své silné nastavení, orientované čistě na vnější cíle.

Prošla jsem dlouhým obdobím „hibernace".

Nedělala prakticky vůbec nic.

Žádný směr, žádné cíle.

Zajistit si nejnutnější živobytí. A krom toho jen tak být.

Skutečný odpočinek, který jsem si nikdy nemohla dovolit, se stal mou prioritou na poctivých 14 měsíců.

Prošla jsem tak nespočtem zkoušek vlastní trpělivosti.

Milan mne vedl k prohloubení tělesného vnímání i vnitřního prožívání.

Učila jsem se vnímat své tělo úplně jinak, než doposud.

Znamenalo to být na prvním místě v těle a podle toho až fungovat.

Vedle spáleniště se tak objevil potůček čisté vody.

Ožila jsem.

Ulevilo se mi od těžkostí.

Poprvé jsem zavnímala bezpečné útočiště ve vlastním těle, což se projevovalo i navenek.

Měnilo se mé prostředí i vnější okolnosti.

Rostoucí vnitřní klid mne vedl k vyváženějšímu způsobu práce.

Objevily se nové projekty, kolektiv přátel i kolegů.

Můj život se od základů proměnil.

Dá se říci, že nastal obrat o 180 stupňů.

Jsem zdravá, cítím se v bezpečí, daří se mi a prospívám.

#### Přítomnost

Vím, že Milanovo vedení mi nabízí mnohem více.

Díky stabilnější přítomnosti v těle se cítím nejen velmi dobře, ale zároveň i nesrovnatelně lépe funguji.

A to je ono.

To jsem nikdy nepoznala.

Lepší výkon byl vždycky vykoupen „terorem".

Nyní objevuji, že čím lépe mi bude, tím budu lepší.

K vyššímu výkonu vede příjemnost a odpočinek.

Heuréka!

Učím se, že můj vnitřní stav, který je neměnný bez ohledu na vnější vlivy, mi umožňuje jinak žít.

Ačkoli je to stav velmi příjemný a přirozený, stále se automaticky objevují tendence ke starému způsobu fungování.

Umím je ale rozpoznávat a tolik se nevracet do starých kolejí.

Jednoduše cítím větší jistotu v sobě i v tom, co dělám.

A to je cesta, která mě baví.

### Michal Novotný (/reference/michal-novotny)

sportovec, podnikatel, dobrodruh

„Přínos spolupráce s Milanem má přesah a význam i daleko mimo sportování.“

V životě zastávám zejména role otce, podnikatele, dobrodruha, vrcholového sportovce i obyčejného člověka, co se rád pohybuje.

#### Sedm let společné cesty

Je to už více jak sedm let, co jsem za Milanem přišel s otázkami, jak kontrolovat strach ve sportu, jak zvýšit vlastní motivaci a pochopit smysl vrcholového závodění. Až po čase jsem začal chápat, jak moc mě Milan může naučit. Je těžké to popisovat, ale přínos naši společné práce má přesah a význam i daleko mimo sportování. Je to pomalá a myslím, že nikdy nekončící cesta osobního rozvoje, související s vědomou kontrolou pozornosti.

#### První kroky

Obvykle si pamatujeme velké události, jako prví den ve škole, narození dětí, první rande s holkou, povýšení v práci nebo velké úspěchy ve sportu atd.

Díky spolupráci s Milanem Moravecem jsem si ale začal mnohem více všímat a pamatovat na první pohled obyčejných věcí.

Jak to ale začalo?

#### Neběžně běžná chvíle

Prvních pár měsíců jsme si zejména povídali a já si ujasňoval, proč jsem vlastně přišel a kterým směrem by se mohla ubírat naše setkání. Po čase jsem dostal i pár úkolů na doma. Pamatuju si, jak jsem seděl v pokoji v rovné pozici na židli, snažil se dodržovat domluvená pravidla, ale vůbec jsem nevěděl, proč to dělám. Zkoušel jsem to téměř každý den asi 3 měsíce. Pak jsem se zeptal Milana, jestli je možné, že prostě nejsem na tuhle činnost vhodný a jestli to celé není ztráta času obou. Celkem bez vysvětlení jsem dostal knížku ZEN a umění lukostřelby. Je to mimochodem krásná kniha, ale to co mi pravděpodobně mělo po jejím přečtení dojít bylo, že je potřeba vydržet, nic moc nechtít a pokorně čekat. A tak jsem čekal na něco a nevěděl vlastně na co. A pak se jednou něco zvláštního přihodilo. Pamatuju si to dodnes velmi dobře.

Cvičil jsem tenkrát venku a cestou zpátky domů jsem se ještě zastavil a rozhlížel se po okolí. Všiml jsem si, jak nádherně se ve větru pohybuje takový keř s dlouhými větvemi. Chvilku jsem ho pozoroval a najednou jsem si uvědomil a procítil tu naprostou nádheru propojení větru s keřem. Jak vítr sílil a slábnul, tak se keř věrně pohyboval a já při tom cítil takový vnitřní úsměv v celém těle. Stál jsem tam dlouho.

Těžce se to popisuje. Mnohem lepší je to zažít, než si o tom číst.

Napsal jsem o tom Milanovi a dostal odpověď: VÝBORNĚ, to je ono.

Vnímám to zpětně jako zlomový okamžik, kdy jsem poprvé pocítil, jak se dá na první pohled běžná chvíle vnímat velmi silně a jinak, než obvykle. Dodalo mně to vítr do plachet pro další cvičení a začal jsem maličko chápat, proč to všechno dělám.

#### Vnímavější smysly

Jedno z dalších setkání s Milanem proběhlo v čajovně na Václavském náměstí. Povídali jsme si a cvičili současně. Po celou dobu jsme různým způsobem zaměstnávali svoji pozornost. Jedno ze cvičení spočívalo například v tom, že jsem bez přerušení našeho povídání neustále periferně sledoval houpající se lampu, zavěšenou nízko nad námi. Dával jsem pak vždycky vědět přesně v tom okamžiku, kdy se úplně zastavila. Zároveň jsem k tomu poslouchal hudbu, a to se stejným cílem – nesměl mi uniknout začátek ani konec každé písničky. Hráli jsme si s pozorností tak, abychom ji neustále ovládali, neztratili a plně využili.

Po setkání, které trvalo dvě hodiny, jsem se šel ještě projít po městě. Náhle jsem si uvědomil, že je něco jinak. Byl jsem mnohem vnímavější. Jinak jsem slyšel. Uvědomoval jsem si okolo sebe velké množství zvuků zároveň. Byly hlasitější a čistší než běžně. Také pohled na okolí byl úplně jiný. Všechno jsem viděl jasněji. Vidění se mi rozšířilo a prohloubilo. Viděl jsem takový velký hluboký obraz okolí, ve kterém jsem současně registroval všechny změny – všechny pohyby, které se v něm objevovaly.

Chvilku jsem z toho byl překvapený, ale pak jsem se tomu musel začít smát, jaká to byla paráda.

#### Se změnou vidění se objevuje nové vědomí

Další zážitek, který jsem si zaznamenal, byl na lavičce s výhledem na Prahu. Sedím hezky vzpřímeně, pozoruju Prahu, poslouchám zvuky přírody a snažím se zastavit každou myšlenku nebo písničku, která přichází do hlavy. Asi po dvaceti minutách začínám vidět jinak okolí. Tráva přede mnou se tak zvláštně mění a vypadá jako 3d obraz. Jsou vidět více zelená místa a ta hnědá mezi, jako kdyby tam nebyla. Není to rozostřené vidění, kde bych všechno před sebou viděl nejasně, ale zelené části vystupují a jsou vidět ostře. Nejdřív se toho leknu a hned to zmizí, pak se to zase objeví. Zjišťuju, že když se nad tím jevem zamyslím nebo ho začnu zkoumat, tak zmizí. Když to celé ale jen vnímám a bezmyšlenkovitě pozoruju, tak se to zintenzivňuje.

Podobný jev jsem objevil v Harrachově. Brzy ráno jsem se vykoupal v super ledové vodě a šel se projít do lesa. Střídal jsem některé základní jógové pozice s pomalou chůzí a vnitřním cvičením. Za nějakou dobu se změnilo mé vidění. Uvědomoval jsem si víc prostor a předměty v něm se pohybovaly proti mně jinak, než běžně. A chata, ke které jsem přicházel, byla jako jedna ostrá pohlednice. Stála si tam v takové majestátní tichosti a já měl pocit, jako bych ji snad poprvé opravdu viděl.

#### Zastav myšlenky a tělo tě začne poslouchat

Sportování a pohyb obecně přináší často nádherné a silné zážitky. Díky práci s Milanem jsem zjistil, že se intenzita zážitků dá do určité míry ovládat.

Schopnost zintenzivnit vlastní sportovní zážitky je mimo jiné spojená s kontrolováním mysli za pomoci pozornosti. Pokud dokážeme díky různým technikám zastavit myšlenky nebo alespoň nerozvíjet dále ty co přicházejí, tělo začne po čase fungovat jinak. Dostaví se nové zážitky a pocity. Tělo začne fungovat lépe a není „brzděno" myšlenkami. Je to taková hra s pozorností a pokud máte chuť a sílu hrát, tak vás možná čeká velká odměna.

Podobné pocity a prožitky se můžou ve sportu přihodit i bezděčně, a to zejména, když jsme vystaveni nějakému nebezpečí. Po čase s Milanem jsem ale zjistil, že se můžeme do podobných stavů dostávat vědomě a bez nutnosti riskantních činností.

#### Klidná mysl na kajaku

První nestandardní sportovní zážitek, co jsem si zapsal, se přihodil při kajakování na Labi.

Jeli jsme od přehrady ve Špindlerově mlýně a já se od začátku soustředil na vodu. Sledoval jsem její pohyb a zároveň naslouchal všem zvukům, který ho doprovázely. Jednoduše primární nebylo jen pádlování, ale také naslouchání.

Na trase je takzvaná Labská soutěska. Je to těžší místo, které snad každý, kdo jezdí na vodě, alespoň z doslechu zná. Již dříve jsem ho sice jel, ale většinou jsem to projel, aniž bych tušil jak. Tentokrát jsem ale díky předchozímu cvičení cítil větší jistotu. Vjel sem do soutěsky v klidu, reagoval přesně na to, co přicházelo a projel to naprosto bez problémů. Vybavuju si, jak se všechno okolo lehce zpomalilo a přesto, že se kolem valila spousta vody, tak mysl zůstala klidná. Na všechno jsem měl víc času, což bylo nezvyklé a moc příjemné.

#### Běhání v harmonii těla a mysli

Jednou z nejmocnějších zbraní na ovládnuti myšlenek za pomoci těla v pohybu je běh. Běh sám o sobě je naprosto nádherný, čistý a povznášející pohyb. Po přidáni určitých mentálních technik se stává ještě mocnějším.

Mentální cvičení probíhají už cestou autem. Pozoruju co se mně honí hlavou. Poslouchám všechny zvuky co přicházejí, vědomě se převlékám, přezouvám si boty, zavírám auto, slyším zaklapnutí kufru a všechny další zvuky kolem. Stále pozoruju okolí a nerozvíjím dál běžné myšlenky co přicházejí.

Tak po půl hodině jsem se dostal do stavu, ve kterém se mi rozšířilo vidění. Jasně jsem viděl před sebe, ale současně se mně prohloubilo periferní vidění. Měl jsem najednou takový široký pohled a zvláštním způsobem všechno okolo ubíhalo, jako kdyby se celý obraz okolní přírody posouval proti mně. Zvýšila se intenzita zvuků kolem – můj dech, moje kroky, ptáci, déšť, pes. Les vypadal najednou jinak. Byl nádherný, hluboký a ostrý v celé své hloubce.

Běžel jsem mnohem rychleji na stejných tepech než obvykle. Únava ustoupila a běželo to úplně samo. Tělo se prostě dostalo do takového plynulého automatického stavu a najednou se běželo jak nic. Tělo a mysl byly v naprosté harmonii, nic mě nebolelo a běželo se mi krásně lehounce. Všechno bylo najednou zelenější, barevnější a nálada po běhaní famózní!

Je fascinující, jak můžeme ovlivnit intenzitu našich prožitků tímto způsobem. Bohužel přenést to vše na papír je těžké. Slova prostě nedokážou nikdy vyjádřit tu nádhernou skutečnost.

#### Jízda na kole se soustředěným vědomím

Jízda na kole je nádherná a rozmanitá sportovní disciplína, kterou může dělat téměř každý. I bez přidání mentálních technik může být jízda na kole skvělá zábava. Když ale přidáme vnitřní práci, můžeme zážitek z jízdy ještě zesílit.

Cílem je nechat v hlavě pouze ty myšlenky, které tam musí zůstat pro zachování bezpečnosti jízdy a eliminovat nebo nerozvíjet všechny ostatní. Tady nastává příležitost pro vnitřní práci. Zůstat v koncentrovaném stavu bez myšlenek co nejdéle, respektive v ideálním případě celý výlet, to je cíl, který podle mě stojí za to.

Vzpomínám, jak se mi v takovém případě například najednou změnilo vnímání prostoru. Měl jsem pocit, že prostor je nehybný, respektive spíš se najednou stal takovým celkem a já tím celkem projížděl jako takový bod. Zajímavé je to třeba ve městě, kde se pohybují lidé a auta. Všechno se pohybuje najednou a já dokážu komplexně vnímat okolí jako jeden pohybující se celek.

Další zisk je v tom, že se tělo dostane do harmoničtějšího stavu, kdy si jede tak nějak samo ve svém příjemném, ničím nerušeném tempu. Jeden z nejsilnějších pocitů po jízdě jsem zažil ve Francii po dojetí etapy Tour de France. Po osmi hodinách v sedle jsem měl pocit, že mozek funguje úplně jinak a držení bezmyšlenkového stavu je úplně jednoduché.

Jak jsem psal na začátku, ježdění na kole je nádherné samo o sobě. Můžeme při něm ale využít příležitost a během šlapání posouvat své sebeovládání a tvořit tak něco, co trvá déle a já v tom našel velkou hodnotu.

### Ilona Hlaváčková (/reference/ilona-hlavackova)

dvojnásobná vicemistryně světa v plavání

šestinásobná mistryně Evropy

dvojnásobná vicemistryně světa v plavání

držitelka evropských rekordů

„14 let trvala naše společná cesta za plaveckými výsledky. Mohla skončit po 5-ti letech a jsem přesvědčená, že jen díky Vaší ochotě a odvaze hledat nové a v té době netradiční cesty tréninku (nejen fyzického, ale především psychického), se protáhla o velmi úspěšných 9 let. Díky Vám jsem měla šanci mnohonásobně překročit své sportovní sny!“

Šestinásobná mistryně Evropy a dvojnásobná vicemistryně světa v plavání, držitelka evropských rekordů.

### Ing. Tomáš Učík (/reference/tomas-ucik)

elektroinženýr, specialista v oblasti velmi vysokých a ultravysokých napětí

„Díky spolupráci s Milanem se mi propojují léta meditací a cvičení s každodenní vědomou přítomností. Otevírají se mi nové úrovně bytí, základy se zpevňují a kontury pouze tušeného vystupují z mlhy nevědomí.“

Dlouholetý praktik meditací, tai-chi a metod práce s vědomím.

#### Cesta k vědomí

Od dětství jsem měl pocit, že to co běžně vnímám, vidím a slyším, i to o čem jsem schopen přemýšlet je jenom nepatrná část ohromného neuchopitelného celku. Brzy mě můj zájem přivedl k východním filosofiím, zejména taoismu a budhismu, a k četbě a přemýšlení o fungování mozku a vzniku vědomí a sebe-uvědomování. V osmdesátých letech byly možnosti studia v těchto oblastech v tehdejším Československu velmi omezené a já jsem se z pragmatických důvodů rozhodl pro studium elektrotechniky, s tajným přáním věnovat se v budoucnu přístrojům a metodám zobrazujícím činnost mozku a mapujícím neurologické koreláty vědomí. Místo toho jsem se ale nakonec pustil do a vystudoval obor silnoproudé elektrotechniky a začal se v postgraduálním studiu věnovat oblasti vysokonapěťové techniky a speciálně elektrickým výbojům.

Čas plný studia, výzkumu, sportu, hudby, společenských vztahů, cestování (a shánění peněz na cestování) a velkých plánů ze dne na den skončil v březnu 1997. To jsem po cestě do Jižní Ameriky a za indiány horního Orinoka vážně onemocněl a strávil delší dobu připoután na lůžko po nemocnicích, v bezmoci a beznaději. Moje pozornost se obrátila zpět směrem dovnitř a k propojení těla, mysli, emocí, svalů a nervů. Z první ruky jsem se teď setkával s moderními vyšetřovacími metodami mozku a šíření elektrických impulsů tělem. Znovu jsem se učil hýbat a chodit a místo akademické dráhy a intenzivního sportu se začal věnovat více cvičením tai-chi, meditacím, psychosomatice a metodám relaxace včetně používání biofeedbacku a přístrojů audiovizuální stimulace. Začal jsem pracovat v české energetice a ve volném čase objevoval nové metody jemných cvičení, léčení a terapií.

#### Ultravysoká napětí a já

V roce 2004 jsem dostal nabídku pracovat v oblasti ultravysokých napětí v německé společnosti v Drážďanech. Tím se rozjel rychle se točící kolotoč pracovního zatížení spojených s intenzivním cestováním, stresem, a extrémními elektromagnetickými jevy. Od té doby mám za sebou více než 150 projektů – zahraničních montážních, servisních, školících a konzultačních cest (např. přes 30x Čína, a dále Rusko, Japonsko, Indie, Singapur, Vietnam, Thajsko, Indonésie, Saudská Arábie, Egypt, Sýrie, Brazílie, Kolumbie, Argentina, USA, Irán, Azerbaijdžán, Uzbekistán, Kazachstán, atd.).

Cvičení, meditace a četba se přesunuly do letadel a letištních hal, na hotely a do parků. Velké dlouhodobé pracovní zatížení spolu se založením rodiny v Čechách a neustálým přejížděním mezi Českem a Německem u mne vedlo v roce 2019 k náročnému psycho-spirituálnímu procesu a k mému částečnému vyhoření. Na radu přátel jsem oslovil Milana a brzy jsme se domluvili na pravidelné spolupráci, alespoň mezi mými dalšími služebními cestami.

Milanova sportovní minulost, zkušenosti, a trenérský a zároveň přátelský přístup mi byly velice blízké. Díky Milanovi jsem znovu začal mít důvěru ve své pocity a počitky a v tom se snažím nadále zakotvovat. Nenechávat se tak snadno unášet mentálními obsahy a každodenními automatismy. Nejdříve zvědomění těla, zklidnění, dech, uvolnění, ukotvení… a postupné přidávání vizuálních a sluchových vjemů a navazování aktivního kontaktu s nimi. Propojování vědomí těla se smyslovým vnímáním, navyšování energetické hladiny, předávání osobní vůle vůli vyšší, přechod od koukání k vidění. Povolovat vnější realitě vstoupit do vnitřní. Odměnou je mi návrat tvořivosti, úžas nad životem, a znovu otevření se neznámu.

#### Shrnutí mého aktuálního pohledu na CONSCIO – výhody a výsledky spolupráce

• cvičení jsou relativně jednoduchá, konkrétní, zvládnutelná a na míru „ušitá" (pro aktuální životní situaci vhodná)

• vysoká efektivita cvičení – jedná se o účinné návody, bez nábalu nadbytečných metafor a abstraktních pojmů a představ

• cvičení, která se dají dále rozvíjet a uplatňovat v každodenním životě

• zpětná vazba při pravidelných setkáních a konzultacích a aktivní přístup z obou stran

• delší úseky vnímání bez „mezer"

• radostnější a aktivnější přístup k životu (radost vykvétá z malinkatých poupat každodenních událostí)

• širší vnímání – více v kontextu a více periferie

• více tvořivosti a chuti k experimentování

• inspirace

#### Řád a pocity smysluplnosti a posvátnosti života

Skrytý řád a pocity smysluplnosti, majestátnosti a posvátnosti života se objeví, pokud zklidníme svoje vnitřní monology, ztišíme se pod běžnou úroveň mentálního šumu, a propojíme vnímání těla s aktivním vnímáním prostoru a světa okolo nás. Jednota vnímaného-uvědomovaného – viděného, slyšeného a cítěného, a prostor bytí v bytí se rozšiřuje.

Toto všechno si mohu znovuuvědomovat díky Milanovu vedení a díky našim společným setkáním a každodenním cvičením. Některé dny ovšem opět upadám zpět do starých vzorců myšlení, mluvy a chování, a pak mne Milan jako správný trenér přinutí zamakat… a poté zas nechá trochu prostoru na vyklusání… Hlavní výzvou je pro mne v těchto dnech uplatňování cvičení v každodenních situacích, od čekání v dopravní zácpě až po stresové pracovní a životní situace. A aby se cvičení nestávala pouhou rutinou, ale byla zdrojem další inspirace a růstu… přerostla a prorostla v čisté bytí.

Avšak životní výzvou je pro mne, jak tohle všechno dál propojit a rozvinout, aby z toho mělo užitek co nejvíce cítících bytostí…

Díky Milane! Myslím, že naše spolupráce je stále ještě na začátku a možnosti neomezené.

### Jana Jarkovská (/reference/jana-jarkovska)

flétnistka

Studium na konzervatořích v Praze, Miláně a Stockholmu

Laureátka mezinárodních soutěží v ČR i zahraničí

Koncerty v Evropě a USA jako sólistka a komorní hráčka

Pedagogická činnost na konzervatoři

Spolupráce s Českým rozhlasem

Tři vydaná CD se současnou českou hudbou

„Spolupráce s Milanem mi otevírá cestu k pochopení intenzivního propojení mého života s uměním, krásou, pravdou…“

Jsem flétnistka. Můj život byl odjakživa prostoupený uměním všeho druhu. Hudba se ale nakonec ukázala jako ta nejschůdnější cesta. Studovala jsem na konzervatořích a akademiích v Praze, Miláně a Stockholmu, uspěla v řadě soutěží u nás i v zahraničí. Jako sólistka a komorní hráčka jsem koncertovala v Evropě (Itálie, Francie, Německo, Rakousko, Švédsko, Slovensko…) i v USA. Vyučuji na konzervatoři. Spolupracuji s Českým rozhlasem a v roce 2021 vydávám v nakladatelství Radioservis své třetí CD se současnou českou hudbou.

#### Co mi přináší CONSCIO?

Spolupráce s Milanem mi umožňuje uvědomovat si a pojmenovávat věci, které pro mě mají určující význam jak v životě, tak v umění. Otevírá mi cestu k pochopení intenzivního propojení mého života právě s uměním, krásou, pravdou…

Díky Milanovi se mi daří nabývat jistoty ve věcech neuchopitelných, které jsou však pro mě v umění i v životě zcela zásadní. Vím o nich, jsem si jimi svým způsobem jistá, ale jen málokdy je s někým mohu sdílet v tak intenzivním pochopení jako právě s Milanem. Nejde jen o jeho empatii, pozorné naslouchání tomu, co říkám, snahu chápat, co cítím. Důležitý je pro mě pocit, že mi jde Milan v mém hledání a pojmenovávání často naproti. Niternou zkušenost, kterou považuji za unikátní, nezřídka již zná, pomáhá mi ji zařadit, uvést do kontextu. Někdy naopak objevujeme spolu, což je pocit neméně naplňující. Naše pravidelná setkávání tak do mého života přináší klid, jistotu a důvěru v sebe sama a často rezonují a doznívají ještě dlouho potom.

### Václav Chaloupka (/reference/vaclav-chaloupka)

mistr světa ve vodním slalomu

Mistr světa ve vodním slalomu

Mistr Evropy do 23 let

Bronzový medailista z mistrovství Evropy

Bronzový medailista z mistrovství světa do 23 let

Člen seniorské reprezentace ČR

„Díky spolupráci s Milanem jsem se stal nejen lepším závodníkem, ale hlavně lepším člověkem.“

Mistr světa ve vodním slalomu, mistr Evropy do 23 let.

#### A jak to celé začalo?

Díky Milanovi a jeho cvičením jsem se dokázal dostat do stavů, o kterých se mi ani ve snu nezdálo. Naučil jsem se víc vnímat sebe i svět okolo sebe. Mé smyslové vnímání se zvýraznilo a pomáhalo mi být pouze "tady a teď."

První rok v přítomnosti byl úžasný. A to jsem si ani ve snu nepředstavoval, jaký bude rok druhý. Zažil jsem pocity, o kterých jsem nevěděl, že existují.. Stal se ze mě člověk, o kterém jsem netušil, že jím někdy můžu být.

Díky Vám Milane. Díky, že jste mi to ukázal. A já už se teď těším, co přinesou roky další.

#### Silná motivace na začátek

Když jsem si potřetí za sebou nevyjel dospělou reprezentaci, uvědomil jsem si, že bych měl "něco udělat s hlavou". Do té doby jsem všechno řešil s přítelkyní, tátou nebo mými trenéry a myslel si, že to stačí. Ano, velkých úspěchů jsem dosáhl i před oslovením Milana, ale nebyla v tom stabilita. Navíc jsem stále řešil jeden problém – zvládat lépe semifinálové jízdy, postupovat pravidelně do finále a otevřít si tak cestu ke splnění svého snu – kvalifikovat se do seniorské reprezentace. Dost jsem se tím trápil a nedokázal jsem přijít na to, jak tuhle překážku konečně překonat.

Rozhodl jsem se proto oslovit Milana, v čemž mě ještě dost ovlivnila kamarádka od vody Amálka Hilgertová, která s Milanem pracuje již delší dobu a jejich spolupráce přinesla krásné úspěchy.

#### Milan a jeho metody práce s pozorností

Když jsem Milana viděl poprvé, tak z něj čišel obrovský klid. A to přesně jsem potřeboval. Potřeboval jsem si věci ujasnit a uklidnit se. Místnost, kde jsme se setkali, mne zaujala na první pohled. Zvláště pak stěna plná fotek sportovců, se kterými Milan pracuje. V tu chvílí mě ani nenapadlo, že za rok tu budu mít fotku i já.

Prvních pár schůzek bylo seznamovacích, kdy jsem se představil a přednesl to, na čem bych rád společně zapracovat. Asi po měsíci mi Milan nabídnul plán, který když budu poctivě dodržovat, tak za rok uvidím výsledky. V té době jsme ještě ani pořádně necvičili, takže jsem si říkal, že rok je strašně krátká doba, ale měl jsem z Milana skvělý pocit a tak jsme si plácli. Začali jsme se scházet pravidelně každý týden a já začal poctivě cvičit. Víceméně první bylo žonglování, které jsem se naučil docela rychle. Milan mi dával skvělé rady a díky mé nátuře a několika stovkám nepovedených pokusů jsem se žonglovat naučil během čtrnácti dnů.

Nyní je žonglování na mém denním pořádku a v závodních dnech je součástí mého rituálu. Dodává mi klid, přináší energii a vnímání těla, což chceme.

Další cvičení bylo už náročnější a stále je pro mne výzvou. Učím se při něm opravdu soustředit a nedovolit, aby mě v tu chvíli cokoliv rušilo.

Nejdříve jsem trénoval jen v klidu, ale později mne ho Milan učil využít i venku, a to kdekoliv a kdykoliv. A to je teprve skvělé. Je to vždy jiné, ale pokaždé se díky němu dokážu dostat do přítomnosti. A to je jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem v životě zažil. Nyní cvičím především venku a na lodi. Kdybych si ale neodcvičil poctivě řadu "začátečnických" hodin o samotě a v klidu, tak bych na cvičení venku nebyl připravený.

Vedle cvičení jsme s Milanem probírali vše možné, od mých trápení "na vodě", až po nejlepší restaurace ve Vršovicích. Tím, jak jsme se postupně sbližovali, jsem se dokázal víc a víc otevřít. Proto jsme byli schopni probrat a vyřešit velmi bolestivá témata, která mě hodně trápila. Tohle byla další skvělá zkušenost, kterou jsem díky Milanovi mohl prožít.

#### Splněný sen

Na konci července se konaly nominační závody do seniorské reprezentace. První závod jsem jel parádní jízdu, ale v jednom okamžiku jsem uviděl šanci jet jednu kombinaci rychlejším, ale riskantnějším průjezdem a tak jsem to zkusil. Když jsem do brány najel, tak se mi tam napustila voda a já tak bránu neprojel, což byl konec nadějí na dobrý výsledek. Z jízdy jsem měl super pocit, který kazila jen jedna malá chybička. Musel jsem to hodit za hlavu a připravit se na další den. Po dobré večeři mě čekala jedna z nejtěžších noci v mém životě. Naspal jsem toho strašně málo a říkal si, že ten den nemám šanci zajet dobře, protože mi budou chybět síly. Tím pádem mi bylo jasné, že musím alespoň perfektně zacvičit, abych měl vyladěnou alespoň hlavu. To se podařilo a následovala asi má nejlepší závodní jízda roku 2020. Ano, byly v ní 2 lehké šťouchy, ale ta ladnost, přesnost, elegance, dynamika. Byl to úžasný zážitek.

Následující nominační závod v Troji byl asi ze všech nejlehčí. Vyhrál jsem kvalifikaci a nebýt uspěchaného šťouchu na předposlední bráně bych vyhrál i finále. Takhle to stačilo těsně na 2. místo a já tak byl pořád ve hře o reprezentační tým i do posledního závodu. Kvalifikaci jsem pojistil a kvalifikoval se do finále. Finálovou jízdu jsem tam poslal a navzdory jednomu trestnému doteku to stačilo! Kvalifikoval jsem se do seniorské reprezentace!

Splnil jsem si sen. Sen, o kterém jsem snil od začátku, když jsem začal dělat vodní slalom. Bylo to neuvěřitelné. Adélka, má přítelkyně mě objala a brečela. Táta, máma, děda…, všichni byli úplně naměkko.

#### Bronzová Evropa s radostí z přítomnosti

Mistrovství Evropy v Praze byl vrcholem celé této "koronavirové" sezóny. Na závod jsem se nesmírně těšil, protože mi Milan řekl jednu skvělou větu: "Václave, užijte si to, poprvé už mistrovství Evropy nikdy nepojedete."

A to je svatá pravda. Nikdo ode mne nic nečekal. V souboji o Tokio jsem sice pořád byl, ale mé šance mi přišly před závodem dost utopické. Tak jsem využil pozice nováčka a závod si prostě užil. Přesto byla noc před finálovým dnem hodně těžká. Myšlenky si dělaly co chtěly a nemohl jsem vůbec usnout. Každopádně jsem už věděl, že se nic neděje. Sice to bude výkon "na dluh", ale vím, že tělo je neuvěřitelná "mašina", kterou jedna neprospaná noc jen tak nerozhodí.

Bylo mi jasné, že o to lépe si ráno musím zacvičit.

Před dopoledním semifinále jsem zažil asi největší nervozitu v životě. Byl jsem si ale současně vědom obrovské energie a bylo jen na mně, jestli ji dokážu využít. Poctivě jsem cvičil a díky tomu jsem se dostal do úžasného stavu, kdy jsem vnímal všechno okolo sebe, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Cítil jsem se být víc v přítomnosti, víc v tom okamžiku, víc na tom místě. Byl jsem vážně "tady a teď."

V semifinálové jízdě mi pak vyšlo prakticky všechno a já postoupil do finále. Přišla nádherná, čirá radost. Další splněný sen.

#### Proměna nervozity v pozitivní energii

Má nejlepší závodní jízda roku 2020. V kvalifikaci jsem jel průměrnou jízdu a na vítěze jsem ztratil asi 5s. Vůbec jsem nevěděl, kde mám ten čas získat. Věděl jsem, že musím alespoň perfektně zacvičit, abych měl vyladěnou hlavu. Fyzická bezchybnost by bez toho nebyla možná. 20minut před jízdou jsem poctivě cvičil, přeměnil jsem nervozitu na pozitivní energii a následovala nádherná, dynamická jízda. Zlepšil jsem se o 6s a zajel nejrychlejší čas dne. Před finále mi to přišlo nemožné. Povedlo se to jenom díky perfektně vyladěné hlavě.

#### Nejnáročnější sezóna v kariéře

Pokud měla sezóna 2020 označení "snová", tak sezóna 2021 by rozhodně snesla označení "nejnáročnější". Nastala situace, kdy jsem se nominoval do reprezentace U23 i seniorské a čekaly mě v jednom roce 4 vrcholné akce. 2x Mistrovství světa, 2x Mistrovství Evropy.

Když se teď ohlížím za rokem 21', žasnu. Podařilo se nám přetavit nejnáročnější sezonu v tu jednoznačně nejúspěšnější. Za ten hlavní důvod beru rozhodně spolupráci s Milanem. Cítil jsem v něm oporu a také vzájemnou důvěru, které bylo po celý rok opravdu třeba. Musel jsem v sobě najít odhodlání otevřít se a mluvit o svých vnitřních pocitech, myšlenkách a stavech. Alfou-omegou k naší skvělé komunikaci jsou bezpochyby cvičení.

#### Strategie víceboje

Když jsem Milanovi řekl, kolik závodů mě v tomto roce čeká, Milan vymyslel, že na to musíme jít jinak. Pojali jsme celou tuto sezónu jako víceboj. Každý jednotlivý závod jsme pojali jako jednotlivou disciplínu v atletickém víceboji. Snažili jsme se proto zajet každou "disciplínu" (závod) co možná nejlépe, ale ne na úkor disciplíny následující. Musel jsem se naučit šetřit síly, abych absolvoval každou disciplínu s co možná nejvíce silami. Musel jsem tlumit i pozitivní emoce, protože by mě příliš vysílily a vzaly mi potřebný "drajv" na následující závody. Zpětně se tato strategie ukázala jako klíčová.

#### Mistrovství Evropy, Ivrea (Itálie)

První velkou akcí bylo Mistrovství Evropy dospělých. Na této akci jsem sice obhajoval bronz z předešlého roku, ale tlak jsem si nijak nepřipouštěl. Do reality dospělé konkurence mě uvedla hned kvalifikace, kterou jsem jel se špatnou strategií a málem mě to stálo postup do semifinále. Do semifinále jsem nastoupil mnohem dravěji a odvážněji a byla z toho skvělá jízda a postup do finále. Ve finále jsem se to snažil tlačit co to šlo, ale neudržel jsem koncentraci na poslední těžké kombinaci na kanále. Nakonec z toho bylo 10. místo. I tak jsem to ale hodnotil velmi pozitivně na začátek sezóny.

#### Mistrovství světa do 23 let, Tacen (Slovinsko)

Následujícím vrcholem sezony bylo Mistrovství světa do 23let. Na tuto akci jsem se připravoval velmi poctivě a možná až moc jsem zde chtěl uspět. Jednalo se totiž o mé poslední MS v této kategorii a já se chtěl tak hezky rozloučit. Zde se nám ale perfektně povedlo přizpůsobit závodní rituál zdejším podmínkám. Věděli jsme totiž, že semifinále a finále pojedu velice pozdě odpoledne. Vše jsme posunuli o několik hodin dozadu. Cvičení, časy jídel i klasický závodní rituál. Ve zkratce, tato taktika se podařila skvěle a já si z mého posledního MSU23 odvezl bronzovou medaili.

#### Mistrovství Evropy do 23 let, Solkan (Slovinsko)

O měsíc později následovalo mistrovství Evropy do 23let. Dlouho jsme váhali jestli tuto akci nevynechat, což mi radil trenér i Milan. Obzvláště po bronzu z MSU23. Nakonec jsem se ale rozhodnul, že pojedu. Chtěl jsem si užít mou poslední mládežnickou akci. A byl to dobrý tah. Celý šampionát se mi závodilo skvěle a formu jsem dokázal vygradovat na finále, kde jsem sjel fyzicky a technicky nejlepší jízdu v sezoně a odnesl si ze Slovinska titul mistra Evropy.

#### Mistrovství světa, Bratislava (Slovensko)

Posledním závodem bylo Mistrovství světa dospělých, na kterém jsem startoval vůbec poprvé. Konalo se v "bublině" v Bratislavě a bylo to opravdu náročné na konci tak dlouhé sezóny. Opět se mi bohužel nepodařila kvalifikace, ze které jsem postoupil s odřenýma ušima. Věděl jsem, že semifinále musím jet úplně jinak – s odvahou to rozbalit a zbytek nechat na přítomnosti. Semifinále jsem sjel skvěle a nakonec postoupil do finále. Ve finále jsem to tlačil, co to šlo a zároveň si hlídal správnou stopu. Pohlídal jsem si závěrečnou kombinaci, udržel čistou jízdu a dojel jsem na průběžném prvním místě. Potom začalo asi nejdelší čekání v mém životě. Favorité jeli postupně jeden po druhém a kazili. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Jsem mistr světa!

#### Má dosud nejlepší jízda v životě

Kdyby se mne někdo zeptal, kterou ze svých závodních jízd v roce 2021 považuji za tu nejlepší, asi bych ho překvapil. Neřekl bych, že to byla finálová jízda na Mistrovství světa. Prostě to tak necítím. Tomu jsem se nejvíce přiblížil o měsíc dříve, na ME do 23let, ve slovinském Solkanu.

Nervozita byla vysoká, což jsem chtěl. Snažil jsem se tuto energii přetavit do energie vítězné. Prvních pár záběrů jsem dal ve větší frekvenci než normálně, abych se rychleji dostal do tempa. Pak už to šlo samo. Všechno vycházelo tak, jak jsem plánoval. Přišlo mi, že mám na každý záběr dost času. Měl jsem to pod kontrolou a zároveň jsem byl úplně uvolněný. Byl to úžasný pocit.

Celých 90 sekund jsem byl v Přítomnosti, kde to jelo samo. Byla to nejlepší jízda, co jsem kdy zatím jel.

#### Co přinesly mé první 2 roky s Milanem?

Když se zpětně ohlédnu za první sezónou, ušel jsem obrovský kus cesty. Svůj první cíl – zvládnout semifinále – jsem si splnil ve všech závodech a seniorský mančaft jsem si vyjel taky. Navíc jsem přidal bronz z mistrovství Evropy a republikový titul k tomu. A to už je slušný, na náš první rok s Milanem, ne?

Začal jsem věřit naší cestě.

Druhou sezonu jsem přidal čtyři "velká finále" a k tomu tři individuální medaile, včetně titulu mistra světa!!

Díky cvičením jsem poznal, co je to být v přítomnosti a využil jsem toho. Nedá se to dokonale vysvětlit, musel jsem si to prožít. Každé sezení u Milana mi ukazovalo směr, po kterém se mohu vydat. Ale tu odvahu, to úplné ponoření se do přítomnosti, to vás nikdo nenaučí. Musíte se tomu prostě oddat a věřit.

Dva roky je krátká doba, o to víc mi přijde neuvěřitelné, co všechno se změnilo. Vnímám, že jsem se vážně ohromně posunul, a to nejen na vodě, ale hlavně lidsky.

Díky spolupráci s Milanem jsem se stal nejen lepším závodníkem, ale hlavně lepším člověkem. Myslel jsem si, že ke sportu mám profesionální přístup, ale až Milan mi ukázal, co přesně to znamená.

### Amálie Hilgertová (/reference/amalie-hilgertova)

mistryně Evropy ve vodním slalomu

„Setkávání s Milanem mi otevřelo úplně jinou sportovní, ale i životní perspektivu.“

Mistryně Evropy ve vodním slalomu.

#### Nová perspektiva

Ani nevím jak do krátkého textu shrnout vše, co mám pocit, že mi setkávání s Milanem dalo. Řekla bych, že mi otevřelo úplně jinou sportovní, ale i životní perspektivu. Dokáže člověka vytrhnout z každodenního "transu" a koukat na svět najednou úplně jednoduše, vlastně vtipně. To je jedna z mnoha změn, víc se směju. Začala jsem být daleko všímavější, hlavně k sobě. Když tohle pak trvá nějakou dobu, člověka začnou napadat daleko inspirativnější myšlenky než dřív, uvědomí si o sobě spoustu nových věcí a umí se sebou lépe pracovat. Abych byla schopná k sobě nechat nové myšlenky přijít, potřebuju klid.

#### Mentální cvičení a síla vizualizace

Díky klidu, který mi cvičení od Milana přináší, mi došla spousta zdánlivě jednoduchých souvislostí, které mě jako člověka velmi posunuly. Teprve když se dokážu zastavit, najít si čas na cvičení a plně se obrátit k sobě do přítomnosti, přijde to správné uvolnění a povolení, které mi umožňuje uvědomit si zkušenost, kterou už v sobě dlouho nosím, ale nebyl čas a prostor si ji plně uvědomit. Je to jako kdyby jste po dlouhé době konečně přišli na kloub něčemu, s čím jste si lámali hlavu, ale v momentě, když jste nad tím vůbec nepřemýšleli. Uvedu jeden příklad. Existuje mnoho pouček o tom, v jaké rozpoložení by měl člověk vstupovat do závodu. "Jeď pro sebe", "Na ostatních nezáleží", "máš na to", "vždyť je to jenom závod"…je jich spousty. Každá z nich zní rozumně a můžete si je před startem omílat pořád dokola a třeba jim i věřit, ale dokud to tak opravdu nebudete cítit, bude to k ničemu. Mě se podařilo vcítit do těch, kterým věřím já díky pravidelným cvičením od Milana.

#### Finále mistrovství Evropy bez chyby a bez jediné myšlenky

Když se mi hned na začátku sezóny (ve 22letech) povedlo to, v co jsem doufala, že se mi alespoň jedenkrát povede za celou moji sportovní kariéru, neměla jsem moc slov.

Bezprostředně po vítězné finálové jízdě jsem vůbec nechápala, kde se to ve mně vzalo.

Bezchybná dravá jízda, ve které jsem měla přehled o všem, co se kolem mě zrovna děje. Jenom jsem souhlasně pozorovala, jak mi všechno vychází.

Celá jízda byla bez myšlenky. A pak neskutečná radost v cíli. Tam jsem si teprve uvědomila, jak to bylo zatraceně dobrý.

Dnes se na tu zkušenost dívám s malým odstupem.

#### Síla vizualizace

Jak se to tedy stalo? Jak jsem to dokázala, že z vystrašený a nejistý holčičky v minulé sezóně, jsem se letos před finálovou jízdou mistrovství Evropy "překlopila" do usmívajícího se "zabijáka", kterýmu jde jenom o to, aby předvedl to nejlepší, co v něm je?

Na místě je si přiznat, že to co vypadá jako taková náhodná senzace, vlastně vůbec nebyla náhoda. Pomohla mi k tomu mentální cvičení, která jsem poslední rok poctivě cvičila.

Na první místo bych postavila vizualizaci.

Často jsem si v průběhu roku představovala ty nejlepší okamžiky ze svých předchozích závodů a po každém tréninku si opakovala všechny důležité průjezdy.

To mi postupně dodávalo jistotu, kterou jsem pak potřebovala cítit před závodem.

#### Soustředění ve vlastním těle

Hlavní výhodou vizualizace je, že se během ní mohu soustředit opravdu na každý detail. To během fyzického tréninku na vodě prostě nejde. Silná pozitivní představa v hlavě se pak automaticky převádí do praxe.

Další cvičení, které mi pomohlo, bylo soustředit se ve vlastním těle.

Během pravidelných cvičení jsem se snažila vnímat postupně všechny části těla a spojovat je v jeden celek. Nesměla jsem přitom dovolit, aby mě vyrušila jakákoliv myšlenka. To pak napomohlo tomu, že jsem byla schopná se před závodem uzavřít před všemi zbytečnými myšlenkami. Během jízdy jsem se jimi už nenechala rozptýlit.

#### Důvěra v sebe sama

Zní to jednoduše, ale pro mě to byla, a hlavně pořád je, velká výzva.

Nicméně ten den šlo všechno snadno. Byla jsem připravená jak fyzicky, tak mentálně. Díky zkušenostem z tohoto cvičení jsem se dokázala dostatečně uvolnit, abych mohla být soustředěná ve svém těle.

A vizualizace? Ta mi dala důvěru v sebe sama.

A tak, aniž bych o tom měla sebemenší tušení, jsem byla perfektně připravená.

#### Poctivě odcvičené vítězství

Před startem jsem pak už cítila jenom chuť konečně vyrazit a prohnat se tratí co nejlíp dokážu. Nic jiného mě nezajímalo. Na ten pocit v cíli pak budu vzpomínat celý život. Nikdy jsem nebyla po závodě tak moc šťastná, jako tam. Bylo to upřímný štěstí a úžas nad tím, jak jsem schopná závodit.

Dnes vidím, že tohle vítězství bylo totiž úplně jiné.

Nad svým výkonem jsem měla nevšední kontrolu.

Nevnímám ho, jak tomu bylo dříve, jen jako nahodilý důsledek dobré předzávodní konstelace.

Tohle vítězství jsem si totiž poctivě odcvičila.

V tom je rozdíl mezi mnou před rokem a teď.

### Jakub Burda (/reference/jakub-burda)

investiční bankéř

„S Milanem jsem se začal znovu radovat z maličkostí všedního dne.“

Investiční bankéř.

#### Společná cesta

S Milanem mám tu čest spolupracovat již 3 roky.

Balíme na tu moji cestu, ladíme vše potřebné a já mám radost, že jsem ho potkal a nemusím se na tuto cestu vydávat sám. Je mi ovšem jasné, ze v určitou chvíli bude důležité začít dělat kroky sám a sám se stát průvodcem pro ostatní.

#### Co přináší spolupráce s Milanem v praxi

Pokud se na svět podívám svýma očima, tak zde existují dvě polohy – prozřeno a neprozřeno. Neprozřel ten, kdo neobjevil žádnou záludnost, nevyzpytatelnost či nesourodost lidské duše ve vztahu k mysli, lidskému tělu a vnějšímu světu. Pokud patříte ke druhé skupině, tj. něco se vám na světě v tomto kontextu nezdá a pátráte po tom, co to může být, pak jste na zajímavě stopě – cestě k prozření.

Jednoduše to lze přirovnat k MATRIXu. Nicméně na rozdíl od tohoto kasovního trháku, zmiňovaná stopa nevede do hlubin Země k poslednímu městu osídlenému lidmi na planetě strojů – Sionu, ale k ještě zajímavějšímu místu, a to do nejhlubšího nitra sebe sama. Sledování této stopy je významnou celoživotní cestou, na jejímž začátku stojí právě ono prozření. Prozření přichází k lidem různými způsoby. Někdy jsou impulsy velmi silné. V mém případě to bylo silné znepokojení s vývojem mého zdravotního stavu a bytostná nespokojenost s duševním životem.

Důležité je uvědomit si, že tento stav, mnohdy vnímaný jako určitý diskomfort, je pravděpodobně začátek cesty k sebepoznání. Je-li prozření začátek cesty, co je jejím cílem? Popravdě, nevím. Ale stejně jako auto, či motorka a nebo kolo, aby mohly jet po silnici, tak musí být vyváženy, stejně tak člověk při této cestě musí udržovat rovnovážný stav. A to není snadné.

Vydat se na tuto cestu vyžaduje odvahu, disciplínu a schopnost identifikovat společenské předsudky a vzorce chovaní, kterým člověk automaticky podléhá a dle kterých hodnotí. NEHODNOTIT je základním nástrojem, který si s sebou na tuto cestu musíme sbalit.

Patřím spíše k průbojnějším lidem, kteří když někam přijdou, rádi prozkoumávají možnosti v dané oblasti na vlastní pěst. V případě této cesty jsem ovšem udělal výjimku. Stejné jako Neo si vybral Morphea, já si vybral Milana. Společně pracujeme na přípravách mé cesty, ladíme výstroj a výzbroj a přesto, že je to začátek putování, má to již své praktické výsledky, které mají významný dopad na kvalitu mého života:

• radost z maličkostí všedního dne

• znovunabytí dětské pozornosti, která se dívá na svět s velkým zaujetím

• významné zlepšení zdravotního stavu (redukce nadváhy -25 kg, 1,5 roku bez jakékoliv medikace, půlmaraton za 1h 37 min, atd.)

• významné zlepšení kvality života v oblasti osobní spokojenosti s dopadem do materiálních hodnot

• posílení sebedůvěry a sebedisciplíny

• objevení kreativní energie, která přináší v nečekaných chvílích inovativní řešení jak v oblasti osobní, tak profesní

• zvládnutí složitých a vypjatých životních situací

### Eva Samková (/reference/eva-samkova)

zlatá medailistka na olympijských hrách v Soči ve snowboardcrossu

Zlatá medaile OH 2014 Soči

Bronzová medaile OH 2018 Pchjongčchang

Dvojnásobná vítězka Světového poháru ve snowboardcrossu

„Každé sezení s Milanem mi přináší nový impuls a novou inspiraci…“

Zlatá medailistka na olympijských hrách v Soči, bronzová na olympijských hrách v Pchjongčchangu. Dvojnásobná vítězka Světového poháru ve snowboardcrossu.

#### Cesta k vnímavosti

Pomalu se učím víc chápat lidi okolo sebe a míň se rozčilovat, ale hlavně dokážu poznat co mě opravdu baví, prožívat to naplno, vyhledávat věci, který mi zlepší náladu a udělat si na ně čas…začínám být vnímavější.

Na sezeních s Milanem se mi líbí, že vás nevyslýchá a je jen na vás, co chcete probírat a co řeknete. Během setkání si vždycky všechno pěkně ujasním a dám do pořádku. Odcházím s pocitem, že je to vyřešený a mám z toho super pocit a dobrou náladu. Po týdnu už třeba ten pocit nemám, ale vím jak pracovat na zlepšení a na co se soustředit. Vždycky když něco chceme, tak na tom musíme pracovat sami. Nikdo to za nás neudělá. Každé sezení s Milanem mi přináší novej impuls a novou inspiraci…

#### 1. den

Od začátku jsem byla rozrušená z toho, že nejedu první a nemůžu jet v klidu. Na druhém skoku jsem to odflákla a klesla na 3. místo. Jela jsem hodně vpravo u kraje, blízko za jednou závodnicí a bála se, že do ní najedu. Chtěla jsem co nejrychleji uhnout. Moc rychle a zbrkle sem zahla a narazila do patky jejího prkna. Spadla jsem já i ona. Nejdřív sem byla naštvaná, ale pak jsem si uvědomila, že jsem za to mohla já. Kdybych chvíli vydržela a byla trpělivější, tak jsem si buď držela stejnou trasu nebo plynuleji přejela na druhou stranu.

Jak je vidět na horním videu, tak první závodní den jsem v semifinále zazmatkovala a srazila se s jednou závodnicí. Vůbec mi nešla startovní rovinka a tak jsem díky tomu nikdy nejela první a musela předjíždět. Nejsem v tom moc dobrá, bylo to pro mě bylo velice težké a nebyla jsem si vůbec jistá.

#### 2. den

Druhý den jsem opět musela jezdit mezi závodnicemi, ale cítila jsem se mezi nimi mnohem líp. Nejvíc se mi líbilo finále.

Zase jsem byla pomalá na startu, ale jako kdyby mi to bylo úplně jedno. V klidu jsem jela vzadu. Věděla jsem, kde jsou moje silné pasáže a kde můžu předjíždět. Celou trať jsem jela těsně vedle kanaďanky a před cílovou rovinkou jsem ji předjela a vyhrála. Celou jízdu jsem cítila naprostý klid a plynulost. Nikam jsem nespěchala a čekala na tu správnou chvíli. Nevadilo mi, že jedeme s kanaďankou bok po boku a soustředila jsem se jen sama na sebe. Vůbec jsem necítila strach z toho, že bychom se mohly srazit. Jen jsem si hlídala ideální stopu, kterou jsem chtěla jet. Nikam jsem náhle a zbrkle neuhýbala.

Myslím, že kdybych se den před tím nesrazila s tou závodnicí, tak bych tohle vůbec nezažila a ta jízda se mi tak nepovedla. Byla to jedna z mých nejcennějších zkušeností těsně před Olympiádou.

### Alexander Choupenitch (/reference/alexander-choupenitch)

olympijský medailista v šermu

„Milan mě učí klidu, nadhledu a čisté mysli.“

Olympijský medailista v šermu. Reprezentant České republiky na nejvyšších světových soutěžích.

#### Od emocí ke klidu mysli

S Milanem spolupracuji rok a půl a za tu dobu jsem se naučil spoustu cvičení a také různých jiných věcí do života. Milan mě učí klidu, nadhledu a čisté mysli. Ze začátku jsem ale nemohl pochopit, proč bych měl měnit svoji náturu a být klidný, když to šlo proti mně. Jsem totiž typ člověka, který je velice emocionální, někdy až moc. Dřív se mi často stávalo, že jsem při šermířském zápase uspěchal některá rozhodnutí a kvůli tomu třeba i prohrál.

Postupem času jsem ale pochopil, co po mně Milan chce. Učil mě, abych byl takzvaně nad věcí. Abych byl nad tím vším, přítomný, soustředěný a nespadal do módu přemrštěných emocí. Stal jsem se tak pro soupeře méně čitelný a dnes si mohu lépe vybrat správnou taktiku boje.

#### Cesta k olympiádě

Začal jsem, když mi bylo 8 let a postupně jsem se vypracoval na světovou úroveň a teď mám možnost jezdit po celém světě, závodit, trénovat a dělat co mě baví. Po mnoha letech jsem dostal naši zemi na olympiádu do Ria a doufám, že se mi to povede i za čtyři roky v Tokiu.

S Milanem jsme nejvíc spolupracovali právě na olympiádě v Riu. Milan tam byl se mnou a měli jsme tak možnost se každý den setkávat. Tam byla naše cvičení nejintenzivnější a opravdu jsem se hodně věcí naučil, prakticky vyzkoušel a pochopil. Perfektně to fungovalo.

Nová sezona pro mne začala v Detroitu, kde jsem některé věci z olympiády zkoušel a pomáhaly mně. Chtěl bych se ale zmínit hlavně o posledním svěťáku v Káhiře, kde jsem nejdříve prošel kvalifikací do druhého dne a v prvním kole porazil nasazeného Japonce. Mezi každým zápasem je v šermu docela dlouhá prodleva a tak se před novým utkáním musím znovu dobře rozcvičit. V průběhu rozcvičení mě ale začaly trápit oči, zhoršilo se mi vidění (občas se mi to stává, když jsou v hale silná světla) a já začal být nervózní, abych stihl zápas. Úplně mě to rozhodilo. Šel jsem ale ven a začal cvičit to, co děláme s Milanem. Soustředil jsem se na dýchání, zaměřil pozornost do těla a snažil se vrátit zpátky do reality. Během 10 min to bylo lepší a já s novou pozorností mohl dokončit rozcvičení a jít na další zápas.

### Tereza Hromádková (/reference/tereza-hromadkova)

doktorandka polární ekologie a plavkyně

„Spolupráce s Milanem Moravcem mi dala příležitost vnímat sebe a vše okolo mne jiným způsobem.“

Mgr. Tereza Hromádková – doktorandská studentka katedry Zoologie a logistik Centra polární ekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích.

#### Žonglování aneb součást sportovní přípravy

Vzpomínám si na jednu velmi náročnou tréninkovou sérii. Pan Moravec po mně chtěl, abych plavala časy, které jsem si nedokázala skoro představit. Hlava to hodnotila jako téměř nesplnitelné. Ten den byl ale pro mne v jedné věci jiný – byla jsem otevřená příležitostem, a tak jsem se do těžkého tréninku odvážně pustila.

První úsek plavu výborně – hluboko pod stanoveným časem. Ale co teď? Po velmi kraťoučké pauze mne čeká úsek druhý. Na řadu přichází hlava a lamentuje. Druhý úsek nezvládám – desetinka nad limitem. V intervalu stihnu jen dva, tři výdechy a jedu znova. Po startu mi hlavou bleskne: „Co teď, to nedám!". Ale najednou se odkudsi vynoří odpověď „Tělo ví!". Dech se vzápětí uvolnil, ruce se začínají točit a spolu s dechem do celého těla proudí energie. Dohmat. Navenek rychle dýchám, tělo mám unavené a skoro celá se klepu. Uvnitř mne je ale klid! A čas? Splněno!

V té chvíli jsem si uvědomila, že tělo vlastně samo vědělo nejlíp jak na to. Uvědomila jsem si, že je to často jen moje hlava a moje představy o tom, co je možné a co ne, které mně brání v posouvání vlastních hranic. Z tohoto velice náročného tréninku vzešlo pro mne silné spojení – „TĚLO VÍ".

#### Psychomotorika aneb pomoz druhému a pomůžeš sama sobě

Jedny ze svých nejsilnějších zážitků jsem si odnesla z nevšední spolupráce s panem Moravcem v rámci jeho soukromé praxe. Mám je stále v živé paměti a o jeden z nich bych se chtěla podělit.

Mému zážitku předcházelo dlouhé a intenzivní házení míčků s jedním z klientů pana Moravce. V jeho průběhu se snažím o utlumení víru myšlenek, který mám v hlavě, o větší vnímání těla a toho co se uvnitř mě děje. Po skončení v sobě pociťuji klid a jasně vnímám, jak stojím bosýma nohama v trávě a pozoruji tu věc – věc, kterou tak dobře znám, a přesto, jako bych ji právě teď viděla poprvé. Je to „běžná" LAVIČKA v parku. Já jí ale poprvé v životě skutečně vidím. Je to takové „společné setkání". Je tam se mnou a já s ní.

Takových zážitků bylo více. Pochopila jsem, že ve chvílích, kdy se mi podařilo zbavit všech myšlenek, jsem měla příležitost vidět věci jinak. Najednou jsem je nedefinovala myšlenkou – nehodnotila je, ale prostě si jen uvědomovala jejich přítomnost.

#### Arktida aneb cesty nejsou rovné a přímé

V poslední době jsem se značně vzdálila svým předchozím zkušenostem. Pomohly tomu mé zažité zvyky a okolí, ve kterém se běžně pohybuju. Zase jsem se stala tou, která více či méně plní všední povinnosti a úkoly. A přece…říká se tomu Virus Polaris. Prý je to něco, co lidi, kteří navštíví polární oblasti, nutí vrátit se zpět.

I já jsem do polárních oblastí zavítala. Až tam, na dalekém severu jsem si uvědomila, že jsem se sama sobě ztratila. Drsná příroda, která nás nutí být bdělejší, být neustále ve střehu, protože i nepatrná chyba může znamenat veliké problémy, nás ve skutečnosti vede k tomu, abychom se znovu setkali sami se sebou. Pochopila jsem, že tím Virem Polaris jsme tedy ve skutečnosti my sami, naše bytí.

#### Žonglování se zavřenýma očima

Zavři oči, hoď si míček z ruky do ruky a chyť ho. Uvidíš, že budeš překvapen. Tvá mysl zažije malý šok.

Žonglování se zavřenýma očima je ale totální šok. Přináší naprosto probouzející pocit. Ve mně vždy vyvolává nečekanou vlnu emocí a jak žongluju déle a déle, tím mohutnější a radostnější je. Stačí ale jediná myšlenka a vlna se o ni roztříští. Uvědomuju si, že mysl musí být bez překážek, musí být čistá.

Mám pocit, že zažívám sérii po sobě následujících mini šoků. Každý z nich vymete myšlenky z hlavy a já se v té chvíli vnímám bezprostředně v těle. Tak nějak jsem současně v jedné ruce, která míček vyhodila i v té druhé, která si pro něj sahá. Vnímám co ruce dělají, ale neřídím je.

#### Jiné vidění

### Vlastimil Švandrlík (/reference/vlastimil-svandrlik)

poutník životem

„Práce s Milanem je pro mne inspirací, pomáhá mně vyladit se na jemnější sféry, lépe ovládat svou mysl a vnímat hlubší stav bytí.“

Poutník životem s mnohaletým zájmem o různá duchovní učení a tradice. Sportovní nadšenec, zejména golfista.

#### Inspirace pro hlubší vnímání

Po mnoha měsících pravidelného setkávání a samostatného cvičení mohu konstatovat, že práce s Milanem je pro mne inspirací, pomáhá mně vyladit se na jemnější sféry, lépe ovládat svou mysl a vnímat hlubší stav bytí. Praktická cvičení jsou pro mne velmi důležitá, protože mohu získávat nové zkušenosti, ty pak převádět do každodenního života, a ne jenom o tom číst nebo teoretizovat. A to mně Milan umožňuje.

Myslím, že mně to velmi posiluje a zároveň uvolňuje a odlehčuje.

Je to cesta, která mě zajímá, i když zřejmě nemá konce.

### Michaela Hrubá (/reference/michaela-hruba)

juniorská mistryně světa ve skoku vysokém

„Spolupráce s Milanem mi pomáhala rozvíjet mentální stránku výkonu.“

Michaela Hrubá je česká výškařka a juniorská mistryně světa ve skoku vysokém.

#### Finále HME Bělehrad 2017

Michaela Hrubá na halovém mistrovství Evropy v Bělehradě 2017 – finále skoku vysokého žen.

#### Juniorský halový rekord ČR – 194 cm

Historický okamžik – Michaela Hrubá překonává laťku ve výšce 194 cm a stanovuje nový juniorský halový rekord České republiky.

### MUDr. David Holub, PhD. (/reference/david-holub)

psychoanalytik, psychiatr, párový terapeut

„Díky Milanovi jsem objevil, že nezaměřené vědomí těla se dá rozvíjet.“

Psychoanalytik, psychiatr, párový terapeut. Spoluzakladatel a dlouholetý odpovědný redaktor Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu. Vyučuje lékařskou psychologii na 1. lékařské fakultě UK v Praze a psychoanalýzu na Fakultě sociálních studií MU v Brně.

#### Cesta s Milanem

Vydat se s Milanem na cestu znamená otevřít se neznámému. Přehodnotit postoj k sobě, svému energetickému středu a vlastní mysli. Volně se vznášející stav mysli, který je v psychoanalýze ústředním pracovním nástrojem, se obyčejně neváže na tělo. A přitom Sigmund Freud nemohl zřetelněji vyzdvihnout význam těla, když ve své práci Já a ono z roku 1923 napsal: "Já je nejdříve a především tělesné Já". Díky Milanovi jsem objevil, že nezaměřené vědomí těla se dá rozvíjet. Učil jsem se, jak setrvávat v přítomném těle, aniž by člověk utíkal ke svým myšlenkám, k budoucnosti nebo minulosti. Objevoval jsem, jak shromáždit energii k myšlenkové inspiraci.

#### Od myšlení k vnímání těla

Rozšířená práce s myslí znamená vracet se ke svému tělu, ladit se na něj a vztahovat se k němu jako k referenčnímu rámci. Během posilování metapozice a metapozornosti se nechat překvapovat. Vědomí na jiných rovinách umocňuje energetický stav, ve kterém přichází vědomí souvislostí a nové, nečekané a energizující prozření. Zní to jednoduše: od myšlení k vnímání těla! Dvousemestrální Milanovo vedení pro mne bylo školou všímavého trenérství. Podobně jako při sportovním tréninku Milan citlivě přidává a ubírá míru zátěže. Je empirikem, který staví na své radostně zkušenosti a dopřává ji i svým svěřencům. Umožňuje setřást prach každodenních návyků a pověsit na věšák kabát svých identit. Vyvázat se ze všudypřítomných digitálních lákadel, lapačů mentální energie, nenápadných titěrných rušítek a pijaviček pozornosti současné překombinované civilizace. Uvolnit mysl a myšlení. Cítit se v sobě, objevovat, co mi dělá dobře, pomáhat si a tím pomáhat druhým.

### Petr Třešňák (/reference/petr-tresnak)

novinář, laureát Peroutkovy ceny a dvou novinářských cen EU

Laureát Peroutkovy ceny

Dvojnásobný držitel novinářské ceny EU

Dlouholetý redaktor časopisu Respekt

Autor významných reportáží

„Můj život se v jistém smyslu dělí na 'před Milanem' a 'po Milanovi'.“

Novinář a publicista, laureát prestižní Peroutkovy ceny a dvou novinářských cen EU. Dlouholetý redaktor časopisu Respekt.

#### Před Milanem a po Milanovi

Nebudu moc přehánět, když řeknu, že můj život se v jistém smyslu dělí na „před Milanem" a „po Milanovi". Pravidelné scházení, povídání a společná cvičení s Milanem Moravcem mě obohatily hned v několika směrech. Coby otec těžce postižené dcery, novinář a v posledních letech i aktivista v oblasti autismu jsem chronicky přetížený, žiju ve vysoké zátěži a s nezdravou mírou stresu. Vědomější zacházení s pozorností mi umožňuje dostat se více do těla a zklidňovat se do plnějšího vnímání přítomnosti, takže nezakouším svou existenci jako ze splašeného rychlíku, což se mi často stávalo. Milanova cvičení prohloubila mou vlastní spirituální praxi, které se dlouhodobě věnuji. A vůbec nejvíc mě na nich baví to, že jsou univerzálně využitelná, pomáhají člověku víc vnímat život jako takový a těšit se z něj velmi jemným a blahodárným způsobem. Milane, díky!

### Petra Třešňáková (/reference/petra-tresnakova)

psychoterapeutka a lektorka krizové intervence

Psychoterapeutka a lektorka krizové intervence

Vedoucí projektu sdílené péče o děti s autismem (Homesharing) v organizaci Děti úplňku

„Práce s pozorností, kterou Milan nabízí, je skutečně velmi nevšední, inspirující, pomocná a navíc skutečně kouzelná.“

Psychoterapeutka a lektorka krizové intervence. Vedoucí projektu sdílené péče o děti s autismem (Homesharing) v organizaci Děti úplňku.

#### Jak jsme potkali Milana

S Milanem se setkal můj muž v rámci své práce o několik let dříve, než jsme každý začali docházet na společná setkání. Ale už tenkrát, po jejich prvním kontaktu, se celá naše "neautistická" část rodiny musela naučit žonglovat 🙂 Tedy, nemuseli jsme, ale nadšení a entuziasmus, se kterým můj muž o žonglování mluvil a nabízel, když se ze setkání od Milana vrátil, způsobilo, že jsme nakoupili baterii míčků a házeli, jak se říká, jak divý 🙂

Až mnohem později jsme však začali chápat, co bylo tím skutečným kouzlem, které mého muže tak oslovilo, a co je vlastně tím "Milanovým žonglováním".

#### Cesta k pozornosti

Jsem žena, která má tři děti. Dvě mladého, ale dospělého věku, které jsou zdravé a studují a tedy teprve pomalu opouští rodinné hnízdo. Nejmladší dceři je 13 let. Je to dívka s těžší formou autismu. Potřebuje 24 hodinovou permanentní pomoc a pečovat o ní je velice náročné. Vše, co je s tím spojené, je samo o sobě velkou pozornostní výzvou. Ona sama pozornost drží jen velmi obtížně nebo přesněji řečeno, její pozornost je vázána jinými pravidly než na která jsme běžně zvyklí. A my se teprve snažíme tomu jejímu světu porozumět.

Já i můj muž jsme dobrý tandem a tahle okolnost nás učí dobře spolupracovat.

Oba pracujeme, oba pečujeme a společně jsme začali s aktivitami, které by měli pomoci vytvořit dobrou a funkční síť podpory pro lidi s autismem a jejich rodiny tak, aby naše dcera mohla žít dobrý život i v budoucnu a lidé kolem ní si nemuseli zoufat. Práce s pozorností je v tomto ohledu docela dost důležitá.

To všechno popisuji za účelem vysvětlení, co nás přivedlo k Milanovi a cestě, na kterou jsme se spolu s ním vydali.

V přítomnosti člověka, který se svou pozorností mnoho let vědomě pracuje, se i moje vědomí více zklidní, lépe soustředí a naučené vzorečky vlastních pozornostních tendencí a scénářů jasněji vystoupí do popředí. Když následuji Milanovi pokyny a držím svou vůlí pozornost tam, kam se předem domluvíme, sama na sobě za chvíli zažívám blahodárný a transformační efekt, který je potenciálně přítomný v mých vlastních silách. A tak z takových sezení odcházím velmi obdarovaná. A motivovaná nenechat tuto možnost spadnout "pod stůl".

Když potom prokládám své nabité dny malými a drobnými cvičeními, která dostávám za úkol, stávají se spíše podporou a radostí, než nepříjemnou povinností navíc, tak, jak bych asi normálně měla tendenci nějaké úkoly navíc ve svém životě vnímat. Tady je to naopak. Jsem vybavena ten životní závod lépe zvládnout a ještě se učím a vyvíjím netušeným způsobem. Někdy se změna mého pozornostního nastavení odráží v mnoha vrstvách života. Je to až neuvěřitelné a přitom to má takovou logiku.

Dává mi to naději i oporu, radost a smysl. Efekt je tedy kouzelný. A kouzla jsou přeci vždy postavena na práci s naší pozorností. A moje otázka dnes nestojí, zda věřit či nevěřit kouzlům. Díky Milanovým sezením si tuto otázku kladu jinak. Jak vlastně zacházím se svou vlastní pozorností? A jaký kouzelný efekt tím vytvářím? A o jaké kouzlo doopravdy stojím?

Těžko říct, jak bych vnímala podobná sezení o několik let dříve a s jinou motivací. Je dost pravděpodobné, že by mi taková práce přišla hodně zvláštní. Velmi snadno se to může zdát být ledasčím jiným, ale z dnešní své perspektivy vidím, jak mocný a pomocný nástroj máme a zdaleka nejen k užitku vrcholovým sportovcům! Ale podobně, jak i oni píší na těchto stránkách, práce s pozorností tak, jak jí znám v podobě, kterou nám předkládá Milan, tak je velkou a zásadní pomocí ve všech vrstvách života samotného. Vnitřní vědomá práce na sobě samém se zcela jistě musí odrážet a zrcadlit v realitě našeho světa venku.

Je to kouzelná disciplína, která Vás učí dobře být nohama na zemi a svou hlavu otevřít nepoznanému!

A takové to pro mě je.

### Josef Mazan, Ph.D. (/reference/josef-mazan)

kytarista

Kytarista a interpret klasické hudby

Ph.D.

„Díky Milanovi jsem si uvědomil, že metody používané ve sportu mi mohou být užitečné i v umění.“

Kytarista, interpret klasické hudby. Koncertuje v Evropě, Asii i USA.

#### Setkání s Milanem

Setkání s Milanem jsou pro mě vždy výjimečná. Jeho hluboké postřehy ohledně koncentrace a přípravy na výkon mi pomáhají mnohé si ujasnit i v mém oboru. Jsem kytarista, zabývám se interpretací klasické hudby. Příprava na koncert vyžaduje práci s pozorností, silnou vůli a koncentraci na výkon. Díky Milanovi jsem si uvědomil, že metody používané ve sportu mi mohou být užitečné i v umění. Na pódium totiž interpret vstupuje již hluboce koncentrovaný, v transu. V ideálním případě je mysl čistá, bez jakýchkoliv myšlenek. Existují metody, jak tohoto stavu vědomí dosáhnout. Existují také vzácní lidé, kteří tyto metody znají a umí je předat dalším. Proto si našich setkání s Milanem velmi vážím a považuji je za privilegium.

#### Koncentrace a umělecký výkon

Jako hudebník zabývající se interpretací skladeb klasické hudby bych se rád zmínil o některých aspektech uměleckého výkonu. Hra na hudební nástroj je náročnou motorickou činností, vyžadující mnoholetou přípravu. Hráč se svému nástroji začne věnovat většinou již v dětství, mluví se o minimu 10000 hodin strávených cvičením. Hra na hudební nástroj je velmi komplexní činností, což potvrzují nejnovějších vědecké výzkumy měřící mozkovou aktivitu. Jelikož lidská mysl je schopna se vědomě koncentrovat jen na omezený počet činností, hra je prováděna díky každodennímu nácviku. Po určité době cvičení začne docházet k automatizaci pohybů, kterým již není nutné věnovat vědomou pozornost.

Koncertní provedení takto nacvičených skladeb s sebou přináší jistá úskalí. Mnoho interpretů bojuje s jevištní trémou, nejistotou a úzkostí. Tyto pocity často pramení z nedostatečného poznání vlastní mysli. V případě interpretace sólových skladeb dochází ke komplexním nárokům: na paměť a současně na motorický výkon. To je možné realizovat pouze v určitém stavu mysli. Každé myšlené slovo nebo dokonce i celá věta narušuje koncentraci, což je nežádoucí stav vedoucí v konečném důsledku k chybám. Abychom se chyb vyvarovali, je třeba se stát pouhým pozorovatelem, který nenaruší přirozený tok energie a naučených pohybů. Tento pocit může vést až k euforii, kdy například hráč při veřejném koncertu v údivu sleduje své ruce jakoby to byl někdo jiný, kdo za něj hraje. Přes tělo proudí energie, která se pak prostřednictvím hudby dostává až k posluchačům. Existují metody, jak se do tohoto stavu naprosté koncentrace dostat a jak se v něm také udržet po delší dobu. Jejich zvládnutí se zdá být jednou z podmínek kvalitního uměleckého výkonu.

#### Ssu-Yu Huang: Grand Music of Tang, No.15

Tato skladba taiwanské skladatelky Ssu-Yu Huang je inspirovaná starou čínskou poezií. K její interpretaci je třeba klid mysli a koncentrace. V mysli by ideálně nemělo docházet ke tvoření žádných myšlenek, koncentrace je plně upřena na výkon. V současnosti připravuji provedení této skladby i celého cyklu Grand Music of Tang v Číně.

#### Agustin Barrios: La Catedral

Toto video je z koncertu před japonským publikem v Tokiu. Pro takový výkon před plným sálem je nutný klid mysli a koncentrace. Vzpomínám si, že moje metoda byla následující: klidná a co nejpomalejší chůze po myšlené ležaté osmičce na podlaze v zákulisí, koncentrace na dech. Nejsem tu já, není žádný koncert, je jen pomalý pohyb a klidný dech.

### Petr Minařík (/reference/petr-minarik)

konzultant a skupinový terapeut

Konzultant a skupinový terapeut

„Po cvičení s Milanem cítím, jak je všechno pozitivně ovlivněno novým stavem vědomí, který bezprostředně prožívám“

Konzultant a skupinový terapeut. Věnuje se práci s jednotlivci i skupinami v oblasti osobního rozvoje.

#### Pochopení z bezprostřední zkušenosti

Jak můžeme porozumět tomu, co jsme si sami nevyzkoušeli?

Jak můžeme skutečně využít něco, co se nestalo předmětem naší vlastní zkušenosti?

Obtížně.

Proč například v centrech pro drogově závislé pomáhají lidé, kteří si vším sami prošli? Protože mají vlastní zkušenost a dokážou se tak lépe vcítit do situace druhých.

Pochopení, které přichází s osobní zkušeností je k nezaplacení – to platí v každé oblasti.

Při společných setkáních s Milanem mám příležitost se s novými zkušenostmi setkávat na vlastní kůži.

Je ale těžké se o ně podělit.

To se musí zažít 🙂

Pokud bych chtěl přeci jen popsat něco z průběhu našich cvičení, pak bych vybral například společné házení s míčky.

Nikdy dříve jsem se nepřiblížil tomu, o čem budu psát – tomu, co může být pro druhé, kteří nemají zkušenost s tímto typem cvičení, bláznovstvím a nepochopitelným světem čaroděje ze země Oz.

Házení s míčky v sobě totiž skrývá konkrétní pravidla, která nejsou pro druhé zřejmá, která ale dávají cvičení ten pravý smysl.

Samotná podstata cvičení nespočívá jen v nesnadném házení se třemi, čtyřmi nebo pěti míčky, ale v důsledném dodržování nastavených pravidel, která postupně umožňují vykonávat několik činností najednou. Jejich společným výsledkem jsou potom změny, které se spontánně objevují v průběhu házení.

Zostřené vidění, prohloubený sluch, absence myšlenek… začínám vnímat to, co jsem předtím neviděl a neslyšel a navíc si uvědomuju vlastní tělo od hlavy až k patě 🙂 Bezprostředně po cvičení se mi vracejí myšlenky. Jsou ale jiné, mají vyšší kvalitu. Snažím se tak vydržet co nejdéle. Soustředím se na další činnosti, které s Milanem děláme. Cítím, jak je všechno pozitivně ovlivněno tímto novým stavem, který bezprostředně prožívám.

V knize Pokojný bojovník je napsáno: „Chceš být normální ve výjimečném světě nebo výjimečný v normálním světě?"

Naší volbou je, kterou cestu si vybereme.