O pozornosti toho jen málo víme.

Je naší subjektivní součástí a tak nám v jejím poznání objektivní věda nepomůže.

Rozvíjet umění bezprostředního poznání se můžeme učit jen prakticky.

Prakticky to ale necvičíme.

Tak se ochuzujeme o možnost být s tím nejcennějším co máme a čím ve skutečnosti jsme.

Postrádáme hluboký rozměr vlastního bytí.

Tomu co uvedu v následujících slovech totiž nelze porozumět teoreticky, ale je to možné prakticky pochopit.

Jsem vůlí.

Jsem vůlí s bezprostředním vztahem k pozornosti.

Jsem pozorností.

Jsem pozorností s bezprostředním vztahem k vědomí.

Jsem tedy nerozlučná trojice, která se nemůže nikdy rozejít.

A přesto se běžně rozchází.

Jak je to možné?

V tom spočívá celý paradox sebe-poznání.

Mysl nás vybízí k něčemu, čeho sama schopna není.

Sebe-poznání je totiž uměním bezprostředního setkání.