BOLESTI ACHILOVEK

Už od prvního ročníku jsem měla jako hlavní studijní obor klasický tanec. V polovině studia jsem si ale z přetížení a nedostatečného odpočinku uhnala zánět achilovek, což mě vyřadilo na dlouhou dobu z tréninku. Ten pocit bezmoci, kdy chcete tančit, ale nemůžete, byl hrozný a nechtěla jsem jej znovu zažít. Zvlášť, když z vedení školy byl na mě vyvíjen velký nátlak, abych se už dala konečně dohromady.

Na konci roku jsem, jak bylo mým zvykem, všechny zkoušky urvala a s bolestí jsem dokončila ročník a mohla nastoupit do dalšího. Od té doby mě ale potíže s achilovkami a nárty doprovázely celým studiem.

Navíc se ve mně kumuloval obrovský stres z profesorů, z mého vzhledu, z budoucnosti a dalších možných zranění. Každým rokem jsem kvůli potížím pravidelně vypadávala z tréninků a začala proto své tělo nenávidět. Nakonec to vyústilo v pravidelné užívá prášků na bolest. Překračovala jsem maximálně doporučené dávky a tréninky bez nich jsem si už nedovedla představit. Takhle to trvalo dva roky, kdy mou snídani tvořil Nimesil, Ibalgin nebo Guajacuran.

PROČ JSEM OSLOVILA MILANA?

Všechno skončilo a zároveň začalo minulý rok v lednu, kdy jsem měla oslabenou imunitu natolik, že jsem chytla dvakrát covid a nakonec i mononukleózu, která mě definitivně vyřadila na půl roku z tréninku. Přestože jsem čas trávila doma a neměla žádnou zátěž, bolesti neustoupily, ačkoliv na žádném vyšetření se nic nenašlo.

Byla jsem nešťastná a frustrovaná, nic se mi nedařilo, nikam jsem se nevyvíjela a z tance se mi začala vytrácet radost. Jednu dobu jsem i uvažovala, že bych s tím měla raději skončit… Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že to tak nechci a jen potřebuji opět najít motivaci a podporu. Tu jsem našla právě u Milana. Kontakt na něj mi dala skvělá terapeutka Klára Tuzarová, ke které jsem chodila na psychosomatiku.

A tak jsem k Milanovi přišla s prosbou o pomoc a se strachem, že školu kvůli opakujícím se bolestem nedokončím. Postupem času jsme začali otvírat i témata, která se neobešla bez slz. Byl pro mě obrovskou oporou v dobách, kdy mi ve škole nikdo nedával naději, že dostuduji. Díky němu jsem získala jakýsi nadhled, lehkost a radost, která mě dovedla až k úspěšnému ukončení studia a novým obohacujícím pocitům, které tvoří umělce umělcem.

ZMĚNA OBORU

Po vyléčení z mononukleózy, v záři minulého roku, jsem dodělala dodatečné zkoušky a nastoupila do posledního ročníku. Jedním z problémům, který jsme s Milanem řešili, byl tanec na špičkách. Na každé sezení jsem proto tuto specifickou taneční obuv, ze které jsem měla obrovský strach, brala s sebou. Jelikož bolesti se objevovaly už při pohledu na ně či při pomyšlení, že bych si je měla obout a nebo v nich tančit.

Představu, že tanec na špičkách opustím, jsem brala jako obrovské selhání a nechtěla jsem si to dlouhou dobu připustit. Postupem času jsme ale s Milanem objevili širší způsob vidění a díky jeho podpoře jsem v sobě přijala tu skutečnost, že špičky pro mě nejsou momentálně tou nejlepší cestou a že má síla je v něčem jiném. I když se to možná nezdá, bylo to velké a těžké rozhodnutí, ze kterého mě řada lidí zrazovala. Tvrdili, ať to ten rok na klasickém tanci ještě vydržím, ať zatnu zuby a odmaturuji.

Jakmile jsem ale poslechla své tělo a srdce, věděla jsem, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí. Na poslední chvíli jsem změnila svůj hlavní studijní obor a přešla na moderní tanec, ze kterého jsem měla za pár měsíců složit maturitní i absolventskou zkoušku. Špičky jsem ale nezahodila a stále na nich trénovala, ale už ne v takové míře jako před tím a ne s takovou silou a zaťatostí. A v květnu tohoto roku jsem odtančila i dvě představení na špičkách.

NEFIXOVAT SE TOLIK NA OKOLÍ, ALE BÝT SOUČÁSTÍ PROSTORU

 
Ve škole se k tanci přistupovalo převážně jako ke sportovnímu výkonu. Když po nás ale chtěli nějaký “přesah”, nevěděli jsme, jak jej najít. S tím mi pomohl Milan. Témata, která jsme brali ve škole jen teoreticky, jako například prostor, hudba, napojení na diváky, sebevědomí, energie…jsme s Milanem prociťovali a uváděli do praxe.

Naučil mě být si sebe více vědoma a netančit z hlavy, ale z těla. Věřit sobě v těle. Nenechat se vyvést z míry, když vidím diváky, ale naopak na sebe nechat působit energii a ticho, které v sobě všichni společně máme. Nově jsem objevila jakou sílu má můj přístup k hudbě. Že je velký rozdíl mezi poslouchat hudbu a slyšet hudbu, ale nejkrásnější je hudbou BÝT.
 
Nově jsme otevřeli i téma TICHO, které pro mě dosud bylo jen dobou, kdy nehraje hudba. O tom bych se ještě ráda více dozvěděla, jelikož je to pro tanečníka nesmírně obohacující pocit, se kterým nás nikdo ještě neseznámil.

NEJTĚŽŠÍ, ALE NEJKRÁSNĚJŠÍ ROK

Změny v novém vnímání tance i sebe sama, které se zprvu děly jen uvnitř mě, začaly být časem patrné i na venek. Když jsem na konci studia získala diplom za nejlepšího absolventa oboru moderní tanec, brala jsem to jako zázrak. Něco, co jsem vůbec neočekávala a ani na tom nelpěla, přišlo.
S lehkostí a bez bolesti…
Ačkoliv maturitní ročník je velkým strašákem a bývá tím nejtěžším, já jej považuji za nejkrásnější a nejúspěšnější, a to díky Milanovi.