Jsem žena, která má tři děti. Dvě mladého, ale dospělého věku, které jsou zdravé a studují a tedy teprve pomalu opouští rodinné hnízdo. Nejmladší dceři je 13 let. Je to dívka s těžší formou autismu. Potřebuje 24 hodinovou permanentní pomoc a pečovat o ní je velice náročné. Vše, co je s tím spojené, je samo o sobě velkou pozornostní výzvou. Ona sama pozornost drží jen velmi obtížně nebo přesněji řečeno, její pozornost je vázána jinými pravidly než na která jsme běžně zvyklí. A my se teprve snažíme tomu jejímu světu porozumět.

Já i můj muž jsme dobrý tandem a tahle okolnost nás učí dobře spolupracovat.

Oba pracujeme, oba pečujeme a společně jsme začali s aktivitami, které by měli pomoci vytvořit dobrou a funkční síť podpory pro lidi s autismem a jejich rodiny tak, aby naše dcera mohla žít dobrý život i v budoucnu a lidé kolem ní si nemuseli zoufat. Práce s pozorností je v tomto ohledu docela dost důležitá.

To všechno popisuji za účelem vysvětlení, co nás přivedlo k Milanovi a cestě, na kterou jsme se spolu s ním vydali.

V přítomnosti člověka, který se svou pozorností mnoho let vědomě pracuje, se i moje vědomí více zklidní, lépe soustředí a naučené vzorečky vlastních pozornostních tendencí a scénářů jasněji vystoupí do popředí. Když následuji Milanovi pokyny a držím svou vůlí pozornost tam, kam se předem domluvíme, sama na sobě za chvíli zažívám blahodárný a transformační efekt, který je potenciálně přítomný v mých vlastních silách. A tak z takových sezení odcházím velmi obdarovaná. A motivovaná nenechat tuto možnost spadnout “pod stůl”.

Když potom prokládám své nabité dny malými a drobnými cvičeními, která dostávám za úkol, stávají se spíše podporou a radostí, než nepříjemnou povinností navíc, tak, jak bych asi normálně měla tendenci nějaké úkoly navíc ve svém životě vnímat. Tady je to naopak. Jsem vybavena ten životní závod lépe zvládnout a ještě se učím a vyvíjím netušeným způsobem. Někdy se změna mého pozornostního nastavení odráží v mnoha vrstvách života. Je to až neuvěřitelné a přitom to má takovou logiku.

Dává mi to naději i oporu, radost a smysl. Efekt je tedy kouzelný. A kouzla jsou přeci vždy postavena na práci s naší pozorností. A moje otázka dnes nestojí, zda věřit či nevěřit kouzlům. Díky Milanovým sezením si tuto otázku kladu jinak. Jak vlastně zacházím se svou vlastní pozorností? A jaký kouzelný efekt tím vytvářím? A o jaké kouzlo doopravdy stojím?

Těžko říct, jak bych vnímala podobná sezení o několik let dříve a s jinou motivací. Je dost pravděpodobné, že by mi taková práce přišla hodně zvláštní. Velmi snadno se to může zdát být ledasčím jiným, ale z dnešní své perspektivy vidím, jak mocný a pomocný nástroj máme a zdaleka nejen k užitku vrcholovým sportovcům! Ale podobně, jak i oni píší na těchto stránkách, práce s pozorností tak, jak jí znám v podobě, kterou nám předkládá Milan, tak je velkou a zásadní pomocí ve všech vrstvách života samotného. Vnitřní vědomá práce na sobě samém se zcela jistě musí odrážet a zrcadlit v realitě našeho světa venku.

Je to kouzelná disciplína, která Vás učí dobře být nohama na zemi a svou hlavu otevřít nepoznanému!

A takové to pro mě je.