Project Description

Mgr. Tereza Hromádková

Doktorandská studentka katedry Zoologie a logistik Centra polární ekologie, Přírodovědecka fakulta, Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích.

“Spolupráce s Milanem Moravcem mi dala příležitost vnímat sebe a vše okolo mne jiným způsobem.”

Mgr. Tereza Hromádková

Doktorandská studentka katedry Zoologie a logistik Centra polární ekologie, Přírodovědecka fakulta, Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích.

“Spolupráce s Milanem Moravcem mi dala příležitost vnímat sebe a vše okolo mne jiným způsobem.”

Příklady neběžných zkušeností:

Žonglování aneb součást sportovní přípravy

Vzpomínám si na jednu velmi náročnou tréninkovou sérii. Pan Moravec po mně chtěl, abych plavala časy, které jsemi si nedokázala skoro představit. Hlava to hodnotila jako téměř nesplnitelné. Ten den byl ale pro mne v jedné věci jiný – byla jsem otevřená příležitostem, a tak jsem se do těžkého tréninku odvážně pustila.

První úsek plavu výborně – hluboko pod stanoveným časem. Ale co teď? Po velmi kraťoučké pauze mne čeká úsek druhý. Na řadu přichází hlava a lamentuje. Druhý úsek nezvládám – desetinka nad limitem. V intervalu stihnu jen dva, tři výdechy a jedu znova. Po startu mi hlavou bleskne: „Co teď, to nedám!“. Ale najednou se odkudsi vynoří odpověď „Tělo ví!“. Dech se v zápětí uvolnil, ruce se začínají točit a spolu s dechem do celého těla proudí energie. Dohmat. Navenek rychle dýchám, tělo mám unavené a skoro celá se klepu. Uvnitř mne je ale klid! A čas? Splněno! A co více, nejlepší, jaký jsem kdy v této sérii plavala.

V té chvíli jsem si uvědomila, že tělo vlastně samo vědělo nejlíp jak na to. Uvědomila jsem si, že je to často jen moje hlava a moje představy o tom, co je možné a co ne, které mně brání v posouvání vlastních hranic. Z tohoto velice náročného tréninku vzešlo pro mne silné spojení – „TĚLO VÍ“.

Psychomotorika aneb pomoz druhému a pomůžeš sama sobě

Jedny ze svých nejsilnějších zážitků jsem si odnesla z nevšední spolupráce s panem Moravcem v rámci jeho soukromé praxe. Mám je stále v živé paměti a o jeden z nich bych se chtěla podělit.

Mému zážitku předcházelo dlouhé a intenzivní házení míčků s jedním z klientů pana Moravce. V jeho průběhu se snažím o utlumení víru myšlenek, který mám v hlavě, o větší vnímání těla a toho co se uvnitř mě děje. Po skončení v sobě pociťuji klid a jasně vnímám, jak stojím bosýma nohama v trávě a pozoruji tu věc – věc, kterou tak dobře znám, a přesto, jako bych ji právě teď viděla poprvé. Je to „běžná“ LAVIČKA v parku. Já jí ale poprvé v životě skutečně vidím. Je to takové „společné setkání“. Je tam se mnou a já s ní.

Takových zážitků bylo více. Pochopila jsem, že ve chvílích, kdy se mi podařilo zbavit všech myšlenek, jsem měla příležitost vidět věci jinak. Najednou jsem je nedefinovala myšlenkou – nehodnotila je, ale prostě si jen uvědomovala jejich přítomnost. Byly to silné chvíle a díky nim jsem si také uvědomila, že pomoc klientům pana Moravce nebyla nikdy jednostranná, ale vždy to bylo společné dosahování něčeho neběžného. Pomohla jsem, ale zároveň bylo pomoženo i mně.

Arktida aneb cesty nejsou rovné a přímé.

V poslední době jsem se značně vzdálila svým předchozím zkušenostem. Pomohly tomu mé zažité zvyky a okolí, ve kterém se běžně pohybuju. Zase jsem se stala tou, která více či méně plní všední povinnosti a úkoly. A přece…říká se tomu Virus Polaris. Prý je to něco, co lidi, kteří navštíví polární oblasti, nutí vrátit se zpět. I já jsem do polárních oblastí zavítala. Až tam, na dalekém severu jsem si uvědomila, že jsem se sama sobě ztratila. Drsná příroda, která nás nutí být bdělejší, být neustále ve střehu, protože i nepatrná chyba může znamenat veliké problémy, nás ve skutečnosti vede k tomu, abychom se znovu setkali sami se sebou. Pochopila jsem, že tím Virem Polaris jsme tedy ve skutečnosti my sami, naše bytí.

Žonglování se zavřenýma očima

Zavři oči, hoď si míček z ruky do ruky a chyť ho. Uvidíš, že budeš překvapen. Tvá mysl zažije malý šok.

Žonglování se zavřenýma očima je ale totální šok. Přináší naprosto probouzející pocit. Ve mně vždy vyvolává nečekanou vlnu emocí a jak žongluju déle a déle, tím mohutnější a radostnější je. Stačí ale jediná myšlenka a vlna se o ni roztříští. Uvědomuju si, že mysl musí být bez překážek, musí být čistá.

Žonglování se zavřenýma očima ve mně vyvolává intenzivní vnitřní změny, které ale nejsou navenek takřka viditelné. Přesto si můžete něčeho povšimnout.

  1. Hlava – ta je z počátku neuvolněná a předkloněná – jakoby mysl chtěla pořád svým pohledem sledovat míčky. Po chvíli se ale poloha hlavy mění, stává se vzpřímenější a uvolněnější. Pozornost se uvolňuje z myšlenky a sestupuje z hlavy více do těla. Oči přestávají být primárním smyslem a míčky sleduje pozornost přímo z těla.
  2. Ruce – na rukou je možné si povšimnout, že tělo ví více, než by se mohlo zdát. První míček ruce sice spadne, ale ten druhý, co již je ve vzduchu, tělo dál sleduje a i když neletí přímo do ruky, tak si pro něj prostě sáhne.

Co se tedy během žonglování se zavřenýma očima ve mně odehrává?

Mám pocit, že zažívám sérii po sobě následujících mini šoků. Každý z nich vymete myšlenky z hlavy a já se v té chvíli vnímám bezprostředně v těle. Tak nějak jsem současně v jedné ruce, která míček vyhodila i v té druhé, která si pro něj sahá. Vnímám co ruce dělají, ale neřídím je. V takové chvíli ale mohou přijít myšlenky typu – co se to stalo, nic jsem neviděla a přeci chytila…a v tom okamžiku se spojeni přeruší. Já už nejsem v těle, ale zase jen myšlenkou v hlavě a míček spadne. Zajímavé na tom ale je, že taková myšlenka je paradoxně dalším šokem! Hlava je na okamžik zase čistá a já mám příležitost opět vnímat tělo a chytit další míček.

DALŠÍ REFERENCE

KONTAKT

PaedDr. Milan Moravec
e-mail: milan@conscio.cz