HLUBŠÍ PERSPEKTIVA

Ve všech oblastech skutečnosti lze pozorovat jednoduchý vztah.

To, co spočívá v nosné struktuře, je stabilní.
To, co se snaží nést samo sebe, postupně ztrácí rovnováhu.

Lidský život není výjimkou.

Když se vědomí opírá o hlubší strukturu Bytí, objevuje se přirozená stabilita.
Když se opírá pouze o proměnlivé formy, vzniká napětí.

Tento vztah lze pozorovat i v základních zákonitostech přírody.

Ve fyzice existují principy, které vypovídají o nosné struktuře reality.

Jedním z klasických příkladů je princip formulovaný Archimédem.
Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou odpovídající váze vytlačené tekutiny.

Je zde vyjádřen zákonitý vztah mezi tím, co je neseno, a tím, co nese.

To, co je ponořeno, je nadlehčováno silou, která jej přesahuje.

Ve všech stabilních systémech platí podobný princip.

V biologii existuje hierarchie regulace.
Vyšší úrovně koordinují nižší procesy.
Stabilita vzniká ze správného uspořádání vztahů mezi úrovněmi.

Podobně působí gravitace.
Tělesa se pohybují podle vztahů, které neurčují svou vůlí.

Isaac Newton tyto vztahy matematicky popsal.
Albert Einstein ukázal, že gravitace je vyjádřením samotného uspořádání prostoru.

Einstein zároveň formuloval obecnější princip:

„Zásadní problémy, kterým čelíme, nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na jaké jsme je vytvořili."

"We cannot solve our problems with the same thinking we used when we created them."

Tuto větu lze chápat jako hlubší zákonitost.

Uspořádání vztahů, které jsou na jedné úrovni nefunkční, je možné proměnit pouze na úrovni vědomí, která je nosnější.

Tato úroveň vědomí je inteligencí, která přesahuje formální myšlení.
Lze říci, že inteligence nezatížená intelektem nese myšlení.

Pokud část nese celek, vzniká napětí.
Pokud jsou části smysluplně uspořádány v hierarchii celku, vzniká harmonie.

Struktura reality je založena na vztazích.

V předchozím textu jsem se dotkl jednoduché skutečnosti:

To, co spočívá v nosné struktuře, je stabilní.
To, co se snaží nést samo sebe, postupně ztrácí rovnováhu.

Tento vztah lze pozorovat v jednotlivých zákonitostech přírody –
ve fyzice, v biologii i v organizaci živých systémů.

Za těmito zákonitostmi však lze zahlédnout ještě hlubší existenci.

Bytí, z něhož jednotlivé zákony pramení.

Zákon nad zákony je označením řádu Bytí, v němž jsou všechny nižší zákonitosti ukotveny.

Řád Bytí není závislý na lidském myšlení.
Intelekt může rozpoznat pouze způsob, jakým se Bytí projevuje v jednotlivých zákonitostech.

V dějinách byl tento princip Jednoty vyjadřován různými jazyky.

Herakleitos mluvil o Logu jako o řádu, který je společný všem, i když jej mnozí nechápou.
Aristoteles hledal první princip pohybu a mluvil o nehybném hybateli.
Tomáš Akvinský formuloval pojem zákona, který má svůj původ v samotném Bytí.
Východní tradice hovoří o Tao jako o prameni všech forem.
V židovsko-křesťanské tradici stojí na počátku Slovo.

V různých jazycích tak zaznívá stejný motiv:

Existuje princip Jednoty, který nese vztahy mezi částmi.

Moderní fyzika ukazuje, že zdánlivě oddělené jevy jsou propojeny hlubšími poli a symetriemi.
Albert Einstein věnoval poslední léta života hledání sjednocujícího principu reality.

Úsilí pochopit Jednotu naznačuje, že rozmanitost jevů má společný základ.

Celek obsahuje všechny části.
Nemůže tomu být naopak.

Gravitace působí jako součást hlubší struktury prostoru a času.
Biologický život se organizuje v rámci zákonitostí, které jej přesahují.

Lidské vědomí hledá smysl, protože samo patří k širšímu řádu Bytí.

Tento princip je přítomen jako základ vztahů.

Zákon nad zákony je řád Bytí.

V předchozím textu jsem se dotkl základní skutečnosti Bytí.
Bytí je řád, ze kterého pramení hierarchie zákonů a jejich zákonitostí.

Jak se může lidský život k této nosné skutečnosti vztahovat?
Existuje pevný bod, který by jej s Bytím propojoval?

Starověký matematik Archimédés formuloval jednoduchý princip:

„Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí."

Archimédés hledal oporu.

Malá síla může pohnout velkým tělesem tehdy, když se opírá o pevný bod.
Bez opory zůstává síla rozptýlená.

Podobný princip platí i v lidském životě.

Když se vůle opírá pouze o proměnlivé okolnosti, zůstává nestabilní.
Když se opírá o hlubší základ Bytí, získává nosnou sílu.

Pevný bod se objevuje tam, kde se vůle sjednocuje s pozorností v klidném vědomí.

Vůle.
Pozornost.
Vědomí.

Pevný bod lidského života.

V předchozím textu jsem se dotkl možnosti Bytí v nejčistší podobě.
Sebe-vědomí vůle v pozornosti.
Nehybný bod průniku vůle, pozornosti a vědomí.

Když se takový bod objeví, dochází k podstatné změně.

Aby bylo možné tuto změnu přiblížit, pomůže jednoduchý obraz.

Představ si dvě souběžné koleje.

Na jedné stojí vlak, ve kterém sedíš.
Na vedlejší koleji stojí jiný vlak.

Najednou se jeden z vlaků dá do pohybu.

Pokud nevidíš nástupiště ani pevný bod mimo oba vlaky, můžeš mít pocit, že se rozjíždí tvůj vlak, i když se ve skutečnosti pohybuje ten druhý.

Pohyb je zde vnímán vzhledem k referenční soustavě.

Bez pevného bodu mimo systém, který je zastoupen pozorovatelem, nelze jednoznačně určit, který z vlaků se skutečně pohybuje.

Tento příklad používal Albert Einstein při vysvětlování principu relativity.
Ukazoval, že pohyb i klid jsou vždy vztaženy k místu, odkud jsou pozorovány.

Já se ale dotýkám principu, ve kterém není zastoupen pozorovatel.

Pozornost se nepohybuje v referenční soustavě obsahu vědomí na základě kinetického principu osobní vůle.
Pozornost a vůle zůstávají v jednotě, vědomy si pouze samy sebe.

Režim první sféry vědomí je přirozený.
Funguje v něm osobnost.
Vědomí je automaticky spojené s fyzickými smysly a mozkovou aktivitou.
Pozornost je zaměřena na formu, která určuje její směr.
Síla se rozptyluje, energie se ztrácí ve světě forem.

V režimu druhé sféry vědomí není zastoupena osobnost.
Pro osobnost je tedy neznámý.
Princip, kterého se dotýkám, je Bytí bez pozorovatele.
Dotýká se druhé a třetí sféry vědomí.

Krátce se pokusím vystihnout:

Když se pozornost stáhne k sobě samé, opouští první sféru vědomí, která je dána obsahem.
Vědomí se vzdává referenčních bodů.
Objevuje se vědomé bytí samo o sobě.

Vědomí spočívá samo v sobě.
Energie se nesoustředí na obsah.
Mění se referenční soustava.

Pohyb a klid není vztažen k místu, odkud je pozorován, jak popisoval Einstein.

Bytí bez pozorovatele je klidným prostorem, který nemůže být ovlivněn pohybem.
Pohyb se v něm děje na úrovni vědomí spojené s formou.
Bytí je klidným potenciálem pohybu.

Sebe-vědomí.
A nic víc.

Když se probudíš ze spánku, svět se objeví.

Barvy, zvuky, tělo, myšlenky.
Objeví se „já", objeví se svět.

To, co se objevuje, se proměňuje.
To, v čem se to objevuje, je neměnné.

Tato skutečnost je pozorována napříč dějinami.

Platon rozlišoval mezi proměnlivým světem jevů a tím, co umožňuje jejich poznání.
Aristoteles mluvil o „nous" jako o schopnosti přesahující jednotlivé smyslové dojmy.
Descartes hledal nepochybné východisko a dospěl k vědomému „já jsem".
Východní tradice hovoří o čistém vědomí jako o základu zkušenosti.
Buddhistická filozofie rozlišuje mezi obsahem mysli a vědomím, které jej osvětluje.

Moderní výzkum přistupuje k vědomí z hlediska mozkových procesů.
Neurověda popisuje neuronální souvislosti prožívání.
Kognitivní věda zkoumá pozornost, paměť a sebeuvědomění.
Vznikají integrační modely a teorie koherence.

Myšlenky, emoce i smyslové vjemy se objevují v poli vědomí.
Proud zkušenosti se mění, vědomí zůstává přítomné.

V běžném životě splývá vědomí s obsahem.
Identifikujeme se s obsahem vědomí, ať je jakýkoliv.

V tom spatřuji podstatu problémů, které vznikají v první sféře vědomí.

Identifikace.

Jak se vzdát identifikace?

Osobnost si to neumí ani nechce představit.
Identifikace je pro ni jistota.

Jiné vidění.

Se změnou vidění se identifikace rozpouští a svět se objevuje jinak - v jednotě.
Vědomí je touto jednotou.

Se změnou vidění je možné být nahlížen a nesen Bytím.
Se změnou vidění je možné opustit i tu nejpřirozenější identifikaci s pozorovatelem.

Být viděn.

Být zohledněn.

Když se vědomí obrací k tomu, co prožívá, začíná se postupně utvářet obraz sebe sama.

Objevuje se osobní „já".

Na přelomu 19. a 20. století se tímto tématem zabýval americký filozof a psycholog William James.
Zajímal se o to, co je v lidské zkušenosti skutečné a co je obraz, který si o sobě vytváříme.

Ve svém zkoumání rozlišil dvě roviny.

Prožívající „já".
A obraz „já", který se postupně utváří.

Prožívající „já" je přímé vědomí existence.

Obraz „já" vzniká z toho, co o sobě říkáme.

Když odpovídáme na otázku „kdo jsem", vyslovujeme jméno, povolání, vztahy, zkušenosti, minulost.

Tím se postupně vytváří obraz sebe sama.

V raném dětství se objevuje první rozpoznání sebe sama.
Vědomí se začíná vztahovat k obrazu „já".
Vymezuje hranice mezi sebou a druhými.

Z tohoto bodu se postupně skládá osobní příběh.

Role, očekávání i hodnocení jej dále upevňují.

Vědomí se s tímto obrazem ztotožňuje.

„Já jsem matka."
„Já jsem učitel."
„Já jsem úspěšný."
„Já jsem neúspěšný."

Identita vytváří zdání kontinuity.

Identita je forma, kterou vědomí přijalo za vlastní.

Míra ztotožnění vědomí s formou určuje způsob, jakým člověk myslí, jedná a prožívá svůj život.

V předchozím textu jsem se dotkl způsobu, jakým se ve vědomí utváří identita.

Identita vzniká tehdy, když se vědomí ztotožní s určitým obrazem sebe sama.

Obraz může mít podobu jména, role, přesvědčení, vztahu nebo příběhu, který o sobě vyprávíme.

Identita vytváří osobní orientaci.
Umožňuje kontinuitu života.

Zároveň však přináší i něco dalšího.

Potřebu tento obraz chránit.

Když je identita dotčena, objevuje se obranná reakce.

Jakýkoli zásah do formy je prožíván jako zásah do samotného „já".

Pozornost se stáhne k ohroženému obrazu.
Vůle se soustředí na jeho udržení.
Vědomí se uzavírá kolem formy.

Tomuto pohybu lze říkat obrana identity.

Tento mechanismus je přirozený.

Objevuje se tam, kde vědomí ztratí odstup od formy a ztotožní se s ní.

Stejný princip lze vidět i v širším horizontu.

Společnosti, instituce i celé kultury vytvářejí své obrazy světa.

Tyto obrazy dávají lidem orientaci.
Vytvářejí stabilitu společného prostoru.

Když se obraz světa začne měnit, dotýká se to identity těch, kteří v něm žijí.

Dějiny tento pohyb opakovaně ukazují.

Když Galileo Galilei popsal pohyb nebeských těles, dotkl se obrazu světa, ve kterém Země stála v jeho středu.

Pohyb v kosmologickém obrazu se dotkl identity institucí, které tento obraz nesly.

O několik století později si ve vídeňské porodnici všiml lékař Ignác Semmelweis jednoduché skutečnosti.

Mytí rukou před porodem výrazně snižovalo úmrtnost rodiček.

Pozorování bylo zřejmé.
Výsledek byl měřitelný.

Přesto se jeho závěry setkaly s odporem.

Připustit jeho tvrzení by znamenalo přijmout, že lékaři sami přenášejí smrt.

Dotčen nebyl pouze hygienický postup.

Dotčen byl obraz lékaře.

Objevila se kolektivní obrana.

Stejný mechanismus lze sledovat v náboženských, politických i kulturních dějinách.

Čím silnější je ztotožnění s určitou formou, tím silnější je její obrana.

Napětí se může šířit mezi jednotlivci i celými skupinami.

Život individuální i kolektivní se uzavírá v začarovaném kruhu identity a její obrany.

Achilleus je nejsilnější bojovník řeckého vojska.
Je ale také člověkem.

Když mu Agamemnón vezme Bríseovnu, nejde pouze o ženu.

Dotýká se to jeho cti.
Jeho postavení.
Toho, kým se cítí být.

Achilleus se stáhne z boje.

Tělo zůstává ve stanu.
Zraněná identita se uzavírá.

Válka pokračuje.
Jeho přítel Patroklos umírá.

Bolest se mění v prudký pohyb.

Achilleus se vrací.
Hektor umírá.
Tělo je vláčeno kolem hradeb.

Pohyb se otáčí v kruhu.

Jedno zranění identity uvedlo do chodu celý řetěz událostí.

Rozhodnutí už nejsou vedena klidem, ale reakcí.

Vůle se spojila s obrazem sebe sama.
Pozornost se soustředí jedním směrem.
Vědomí s ním splývá.

Taková je síla začarovaného kruhu.

V athénských ulicích se pohyboval muž zvláštním způsobem přítomný.

Zastavoval se.
Ptal se.

Rozhovor s ním často zpomalil čas.
Mezi otázkou a odpovědí zůstával klid a prostor.

Sókratés žil v bdělém vztahu k vědomí.
Slovo, které zaznělo, se v něm nestávalo jistotou.

Jeho způsob bytí byl prostý.

Odpověď vycházela z odstupu.

Právě tento odstup zneklidňoval ty, jejichž myšlení splývalo s tím, co považovali za samozřejmé.
Rozhovor s ním často ukázal, že jistoty stojí na neprozkoumaném předpokladu.

Postupně začal být pro mnohé nepohodlný.
Jeho otázky se dotýkaly míst, která lidé raději nechávali bez povšimnutí.

Nakonec stanul před soudem.

Při obhajobě pronesl větu, která přežila staletí:

„Neprozkoumaný život nestojí za to žít."

Lidský život se může odehrávat v nepřetržitém sledu činností.

Takový život se opírá o automatickou reakci.

Sókratův život naznačuje jinou možnost.

Bdělost v Bytí.

Jan Amos Komenský (1592–1670) je připomínán jako „učitel národů".
Jeho život byl ale dlouhým vyhnanstvím.

Po porážce stavovského povstání opustil vlast.
Ztratil domov.
Zemřela mu žena i děti.
Přišel o rukopisy, na nichž roky pracoval.
Města, která jej přijala, byla ničena válkou.
Jeho knihy byly páleny.

Putoval Evropou desítky let.

V Labyrintu světa a ráji srdce popisuje svět jako bludiště rolí, masek a ambicí.
Poutník prochází trhem lidských povolání, učenosti, moci i náboženských sporů.

Pohyb je nepřetržitý.

Klid se objevuje až v „ráji srdce".

V pozdním spise Jednoho jest potřebí (1668) píše jako starý muž na konci života.
Shrnuje své utrpení, exil i zklamání.

Dochází k jednoduchému poznání.

Člověk se ztrácí v rozptýlenosti světa a „jedno potřebné" spočívá v obrácení srdce k Bohu.
K tomu, co stojí nad proměnlivostí věcí.

Jeho zrání směřuje k jednomu.

Pozornost se obrací k tomu, co přesahuje proměnlivý svět.

V široké a otevřené pozornosti se přirozeně objevuje střed.

Střed bytosti a s ním blízkost Bytí.

Je druhé století po Kristu.

Na severních hranicích římské říše probíhají vleklé války s germánskými kmeny.
Legie táhnou zimou a bahnem.
Do měst se vrací morová epidemie.
Napětí roste.

V čele říše stojí Marcus Aurelius.

Velkou část svého panování tráví v polních táborech na hranicích říše.
Spí ve stanech, cestuje s armádou, rozhoduje o životě a smrti.

Je nemocný, unavený, obklopený nejistotou.

V noci si zapisuje krátké věty do osobního deníku.

Píše si poznámky sám pro sebe.

„Máš moc odejmout se od svých představ — a tím ihned nalézt klid.“

„Nikde nemůže člověk najít tišší a nerušenější útočiště než ve své vlastní duši.“

„Stůj pevně jako skála, o kterou se láme vlna.“

Takové myšlenky se rodí uprostřed války, odpovědnosti i nemoci.

On je v pohybu.
Celé impérium je v pohybu.
Dějiny jsou v pohybu.

Uvnitř něj však existuje místo, které se nepohybuje.

Marcus Aurelius se k němu pravidelně vrací.

To, co prožíval on, bylo mimořádné.
Nikoli však výjimečné.

Život osobnosti se odehrává v nepřetržitém pohybu rolí, situací a událostí.

Současně však existuje hlubší Bytí, které je vertikálou za tímto pohybem.

Osa zemského globu zůstává nehybná, zatímco globus se kolem ní otáčí.
Stejně tak lidský život může být pohybem na své vlastní klidné ose.

Noc je chladná.

Olivovníky vrhají nepravidelné stíny.
Město za hradbami pomalu umlká.

Učedníci jsou unavení.
Seděli u stolu, naslouchali slovům, která plně nechápali.
Teď je přemáhá spánek.

Opakovaně usínají.
Tělo podléhá únavě, mysl se uzavírá.
Noc je silnější než jejich odhodlání.

On zůstává vzhůru.

Zahrada Getsemane.
Místo samoty.

„Má duše je smutná až k smrti.“

Prosba zaznívá tiše:

„Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich…“

Hned nato:

„…ne má vůle, ale Tvá se staň.“

Zatímco druzí podléhají přirozené mechanice spánku, on zůstává bdělý.

Vidí, co přichází.
Vidí lidskou slabost.
Vidí zradu, smutek, bolest.

A přesto necítí hořkost.
Objevuje se pochopení.
A odpuštění.

Vůle je klidná
Pozornost otevřená
Vědomí přítomné

Noc pokračuje.

Kroky se blíží.
Pochodně se rozsvěcují mezi stromy.
Události se dávají do pohybu.

Zahrada zůstává v tichu