PŘÍBĚHY ČISTÉHO VZTAHU S BYTÍM
Následující příběhy zachycují dvanáct setkání, ve kterých se proměnil vztah člověka k Bytí.
Jsou z různých dob, kultur i tradic, ale spojuje je změna perspektivy, ve které se tento vztah otevřel.
Ke každému z těchto setkání je připojen příběh člověka, který stál v jejich blízkosti a nesl tento vztah dál ve svém životě.
Poušť je široká.
Vítr zvedá prach mezi kameny a zase ho ukládá zpět.
Dny jsou dlouhé.
Noci chladné.
Muž vede stádo po svazích hor.
Jmenuje se Mojžíš.
Kdysi vyrůstal v paláci.
Znal moc.
Znal vzdělání.
Jednoho dne vidí, jak Egypťan bije Hebrejce.
Udeří.
Tělo zůstane v písku.
Od té chvíle už nemůže zůstat.
Opustí město.
Opustí minulost.
Roky je v poušti.
Vede stádo po kamenitých svazích.
Dny jsou stejné.
Slova krátká.
Jednoho dne vystoupá výš než obvykle.
Hora je prázdná.
Vzduch se nehýbe.
Pak uvidí něco zvláštního.
Keř hoří.
Plamen je jasný.
Ale větve nehoří.
Mojžíš se zastaví.
Udělá několik kroků blíž.
A tehdy zazní hlas:
„Mojžíši."
Muž odpoví:
„Zde jsem."
Hlas říká:
„Nepřibližuj se.
Zuj si sandály.
Místo, na kterém stojíš, je svatá zem."
Mojžíš stojí beze slova.
Hlas pokračuje:
„Viděl jsem utrpení svého lidu v Egyptě. Slyšel jsem jejich volání. Znám jejich bolest."
Mojžíš mlčí.
Pak zazní:
„Proto tě posílám."
Dlouho stojí.
Pak řekne:
„Kdo jsem já, abych šel k faraonovi?"
Odpověď zní:
„Já budu s tebou."
Mojžíš sklopí oči.
A zeptá se ještě:
„Když se mě lidé zeptají na tvé jméno, co jim mám říci?"
Hlas odpoví:
„Jsem, který jsem."
Mojžíš stojí dlouho.
Pak se otočí.
Sejde z hory dolů.
Stádo zůstalo tam, kde se obrátil.
Biblická tradice vypráví o setkání Mojžíše s Bohem na hoře Sinaj.
Tento okamžik je v dějinách chápán jako začátek poslání, které změnilo život jeho samotného i osud celého národa.
Áron stojí vedle Mojžíše.
Je s ním, když se vrací k lidu.
Naslouchá slovům, která přicházejí z hory.
Mojžíš mlčí, Áron mluví.
Stojí před lidem, když je třeba něco říci.
Vidí strach, vidí pochybnosti, vidí i chvíle, kdy Mojžíš odchází sám.
Někdy nerozumí.
Někdy ustoupí.
Přesto zůstává.
To, co začalo na hoře, pokračuje mezi lidmi.
Áron stojí uprostřed.
Podle biblické tradice byl Áron bratrem Mojžíše a stál při něm od počátku jeho poslání.
Mluvil k lidu, když Mojžíš nemohl, a stal se prvním knězem Izraele.
Noc je teplá.
Řeka Nirandžaná plyne mezi břehy.
Nedaleko stojí strom.
Pod stromem sedí muž.
Jmenuje se Siddhártha.
Kdysi vyrůstal v paláci.
Jeho otec chtěl, aby nikdy nepoznal bolest světa.
Za zdmi bylo všechno.
Hudba.
Zahrady.
Slavnosti.
Jednoho dne vyjel za brány.
Uviděl starce.
Pak nemocného.
Pak mrtvého.
A nakonec poutníka, který šel sám.
V noci odešel.
Opustil rodinu.
Opustil všechno, co znal.
Roky putoval.
Naslouchal učitelům.
Zkoušel jejich cesty.
Učil se ovládat mysl.
Učil se zadržet dech.
Pak šel ještě dál.
Odložil téměř všechno.
Jedl jen několik zrnek rýže.
Tělo sláblo.
Kosti vystupovaly pod kůží.
Jednoho dne přestal.
Přijal misku rýže od vesnické dívky.
Posadil se pod strom.
Řekl si:
„Dokud nepoznám pravdu, z tohoto místa nevstanu."
Sedí.
Noc se prohlubuje.
Vzpomínky přicházejí.
Zase odcházejí.
Strach přichází.
Touha přichází.
Obrazy minulosti.
Obrazy budoucnosti.
Sedí.
Nehýbe se.
Hodiny plynou.
Dech se téměř zastaví.
Mysl se utiší.
Tělo se uvolní.
Pohled se změní.
Vidí vznikání.
Vidí zanikání.
Vidí, jak se vše vrací.
Když se nad obzorem objeví ranní hvězda, otevře oči.
Dlouho sedí.
Pak vstane.
Lidé mu začnou říkat
Buddha.
Buddhistická tradice spojuje probuzení Siddhárthy Gautamy s místem Bodhgaya v severní Indii, kde podle starých textů seděl pod stromem bódhi, dokud se jeho hledání neuzavřelo.
Ánanda jde pomalu po stezce ke klášteru.
V ruce drží misku.
Ráno je chladné.
Ostatní mniši už sestupují do města.
On jde poslední.
Tak to bývá často.
Dlouhá léta chodil za Buddhou.
Stál opodál, když mluvil.
Seděl poblíž, když mlčel.
Pamatuje si jeho slova.
Pamatuje si cesty, kterými šli.
Pamatuje si lidi, kteří přicházeli a odcházeli.
Roky plynou.
Stezky jsou stejné.
Misky stejné.
Rána stejná.
Jednoho večera leží Buddha mezi stromy.
Tělo je slabé.
Dech krátký.
Mniši sedí opodál.
Nikdo nemluví.
Ánanda stojí stranou.
Dívá se na zem.
Ví, že se něco končí.
Po pohřbu se mniši rozcházejí.
Někdo odchází do hor.
Někdo do měst.
Ánanda zůstává.
Chodí po stezkách, které zná.
Sedává na místech, kde sedávali spolu.
Slova si pamatuje.
Ale něco v něm zůstává nedořečené.
Jedné noci nemůže spát.
Sedí dlouho.
Pak si lehne na zem.
Tělo se uvolní.
Dech se zpomalí.
Na chvíli se probudí a neví, jestli ještě leží, nebo už vstává.
Ráno vyjde ven.
Mniši jdou do města s miskou.
Ánanda jde s nimi.
Ánanda patřil k nejbližším Buddhovým žákům.
Podle buddhistické tradice dosáhl vhledu až po jeho smrti, když pochopil to, co tolik let slyšel.
Na sever od íránských pouští leží stará země.
Baktrie.
Step mezi horami a řekami, které přicházejí z tání sněhů.
Pastýři vedou stáda mezi řídkou trávou.
Na obzoru stojí hory.
Uprostřed té krajiny leží město Balkh.
Nedaleko od něj teče řeka.
Na jejím břehu stojí muž.
Jmenuje se Zarathuštra.
Svět kolem něj uctívá mnoho bohů.
U ohňů se přinášejí oběti.
Lidé prosí, aby odvrátili nemoc, sucho, smrt.
Jednoho rána stojí u vody.
Vzduch je chladný.
Světlo přichází přes step.
A v té chvíli se otevře něco, co nepřichází z lidí.
Svět stojí na řádu, který není vidět.
Řád, který je starší než bohové, které si lidé představují.
Pravda.
Správný běh věcí.
A v tom poznání zazní jméno:
Ahura Mazda.
Zarathuštra stojí dlouho u vody.
Pak se obrátí zpátky k lidem.
Od té chvíle mluví jinak.
Člověk se musí rozhodovat.
Mezi pravdou a lží.
Mezi světlem a temnotou.
Později bude říkat:
„Svět stojí na pravdě.
A člověk se k ní musí přidat."
Zarathuštra, prorok staroperské tradice, je spojován s oblastí východního Íránu, pravděpodobně s krajem kolem Baktrie.
Staré texty Avesty zachycují jeho učení o řádu světa (Aša) a o odpovědnosti člověka za volbu mezi pravdou a lží.
V paláci je chladno.
Kamenné stěny drží noční vzduch.
Stráže stojí u vchodu.
Uvnitř sedí král.
Jmenuje se Vištáspa.
Přichází k němu muž, o kterém se mluví v kraji.
Neprosí.
Nemluví jako kněží.
Mluví o řádu, který není vidět.
O pravdě, která stojí nad lidmi.
Dvořané mlčí.
Nikdo neví, co říct.
Vištáspa poslouchá.
Dlouho.
Ptá se.
Znovu poslouchá.
Dny plynou.
Muž zůstává.
Jednoho rána vyjde král před palác.
Step je tichá.
Vítr se zvedá od hor.
Vištáspa stojí a dívá se do dálky.
Pak se vrátí dovnitř.
Od té doby stojí Zarathuštra v jeho domě.
Oheň hoří jinak.
Slova zní jinak.
Lidé přicházejí.
A zůstávají.
Podle staroperské tradice přijal král Vištáspa Zarathuštrovo učení a poskytl mu ochranu.
Díky tomu se jeho slova mohla šířit mezi lidmi a stát se základem pozdější zoroastrijské tradice.
Ráno u Galilejského jezera.
Čluny se vracejí ke břehu.
Rybáři vytahují sítě na kameny.
Po cestě mezi vesnicemi jde muž.
Jmenuje se Ježíš.
Žije prostě.
Pracuje se dřevem.
Zná únavu i radost.
Naslouchá lidem.
Vidí nemocné.
Vidí chudé.
Vidí strach, který lidé skrývají.
Jednoho dne odejde k řece Jordán.
Na břehu stojí prorok Jan.
Lidé přicházejí z Galileje i z Judska.
Vstupují do vody.
Čekají.
Ježíš sestoupí do řeky.
Voda se zavře nad jeho rameny.
Když vystoupí na břeh, nevrací se mezi lidi.
Odchází do pustých kopců nad Jordánem.
Kameny jsou rozpálené.
Vítr vane mezi skalami.
Noci jsou chladné.
Zůstává tam dlouho.
Bez slov.
Bez svědků.
Jen země.
Nebe.
Dech.
V samotě se něco ustálí.
Vrátí se dolů k jezeru.
Lidé se zastavují, když jde kolem.
Nemocní se dotýkají jeho rukou.
Slepí chtějí vidět.
Ti, kdo ztratili naději, zůstávají stát vedle něj.
On se dívá.
Jako by mezi ním a světem nebyla vzdálenost.
Řekne jen:
„Království je blízko."
Ukáže na pole.
Na vodu.
Na člověka, který stojí vedle.
Někteří rozumějí.
Jiní se bojí.
On jde dál po cestách mezi galilejskými vesnicemi.
Evangelijní tradice spojuje začátek Ježíšova působení s křtem v Jordánu a s obdobím samoty v pustině, po němž začal vystupovat mezi lidmi v Galileji.
Ráno u jezera.
Voda je klidná.
Čluny leží na břehu.
Petr spravuje síť.
Prsty jsou unavené.
Provaz je mokrý a studený.
Už se chystá odejít, když ho zavolají.
Muž stojí na cestě nad břehem.
Lidé kolem něj mlčí.
Petr se dívá.
Nechá síť ležet na kamenech.
Jde za ním.
Chodí s ním po vesnicích.
Spí venku.
Jí s lidmi, které dřív míjel.
Vidí nemocné, vidí strach, vidí radost, která přichází bez důvodu.
Někdy nerozumí.
Někdy se bojí.
Někdy chce odejít.
Ale zůstává.
Jednou stojí na břehu sám.
Oheň dohasíná.
Voda je temná.
Vzpomene si na jeho slova.
Na jeho pohled.
Na ticho, které kolem něj bývalo.
Petr sedí dlouho.
Pak vstane.
Vezme síť.
A jde mezi lidi.
Petr patřil k nejbližším Ježíšovým učedníkům.
Po jeho odchodu zůstal mezi lidmi, kterým byl Ježíš blízko, a nesl dál to, co s ním prožil.
Noc nad Mekkou.
Město leží dole v údolí.
Nad ním se zvedá hora.
Džabal an-Núr.
V jejím svahu je malá jeskyně.
Hira.
Sem přichází muž.
Jmenuje se Mohamed.
Je obchodník.
Zná pouštní cesty.
Zná hluk tržiště.
Vidí ale i to, co jiní nechtějí vidět.
Chudé bez hlasu.
Otroky bez naděje.
Lidi, kteří se klanějí kamenům, které sami postavili.
Proto odchází z města.
Stoupá po kamenité stezce vzhůru.
V jeskyni tráví noci.
Sedí.
Mlčí.
Modlí se.
Prosí Boha, aby mu ukázal pravdu.
Roky plynou.
Jedné noci je všechno jiné.
Vzduch v jeskyni ztěžkne.
Muž sedí ve tmě.
A náhle cítí přítomnost.
Silnou.
Nepřehlédnutelnou.
Hlas říká:
„Iqra."
Čti.
Řekne:
„Neumím číst."
Hlas zazní znovu.
Silněji.
„Čti."
Muž cítí, jak ho ta přítomnost svírá.
A znovu říká:
„Neumím číst."
Pak zazní slova:
„Čti ve jménu svého Pána, který stvořil.
Stvořil člověka z kapky.
Čti a tvůj Pán je nejštědřejší."
Slova doznějí.
Jeskyně ztichne.
Mohamed vyjde ven.
Noc je chladná.
Dole v údolí leží Mekka.
Stojí dlouho.
Pak se otočí a začne sestupovat z hory.
Podle islámské tradice přijal prorok Mohamed první zjevení v jeskyni Hira na hoře Džabal an-Núr nedaleko Mekky.
Tato událost se stala začátkem jeho poslání, z něhož později vznikl islám.
Večer v Mekce.
Ulice pomalu utichají.
Prach se drží ve vzduchu.
Abú Bakr sedí před domem.
Lidé mluví o muži, který chodí do hor.
Říkají, že slyší hlas.
Někteří se smějí.
Jiní se bojí.
Abú Bakr vstane.
Jde za ním.
Sedí s ním dlouho.
Naslouchá.
Slova jsou prostá.
Tvrdá.
Jako vítr v poušti.
Od té doby chodí spolu.
Po cestách mezi domy.
Po stezkách nad městem.
Jednou odcházejí v noci.
Mekka zůstává za nimi.
Kameny jsou studené.
Vítr vane od hor.
Abú Bakr jde těsně vedle.
Neptá se.
Jen jde.
Po letech stojí mezi lidmi sám.
Někteří pláčou.
Někteří nevěří, že je konec.
Abú Bakr mlčí.
Pak řekne pár slov.
Lidé se uklidní.
Den pokračuje.
On zůstává mezi nimi.
Abú Bakr patřil k nejbližším Mohamedovým druhům a doprovázel ho v době, kdy byl odmítán.
Po jeho smrti zůstal mezi lidmi a nesl dál to, co spolu prožili.
Na západní hranici říše stojí kamenná brána.
Hangu Guan.
Stezka k ní vede mezi skalami.
Tudy procházejí karavany ze západních pouští, poslové z Luoyangu i vojáci, kteří míří k hranicím.
Jednoho dne přichází starý muž.
Jede pomalu na hřbetě vodního buvola.
Jmenuje se Lao-c'.
Dlouhá léta žil v hlavním městě.
Pracoval v císařské knihovně.
Znal staré spisy.
Znal zákony.
Znal dějiny vládců.
Dívá se na říši, která sílí.
A pak odejde.
Bez oznámení.
Bez doprovodu.
Pomalu míří na západ.
Když dorazí k bráně Hangu, zastaví ho strážce.
Jmenuje se Yin Xi.
Dlouho se na starce dívá.
Pak řekne:
„Než odejdeš z říše, zanech nám své slovo."
Stařec sesedne z buvola.
Posadí se u brány.
A začne psát.
Krátký text.
Jen několik tisíc znaků.
Na začátku stojí věta:
„Tao, které lze vyslovit, není věčné Tao."
Píše o cestě.
O vodě, která ustupuje a přece přemáhá vše, co je tvrdé.
O prázdném středu, bez něhož by se nic nepohnulo.
Když dopíše, svitek předá strážci.
Znovu nasedne na buvola.
Projede branou.
A odjede na západ.
Nikdo neví kam.
Staré čínské tradice spojují vznik textu Tao-te-ťing s odchodem Lao-c'a z říše přes průsmyk Hangu, kde měl na žádost strážce zapsat své učení, než zmizel na západ.
Průsmyk je tichý.
Vítr vane mezi skalami.
Strážní věž stojí nad cestou.
Yin Xi sedí u brány.
Dívá se na stezku, která vede na západ.
Pamatuje si starce, který tudy projel.
Vodní buvol.
Pomalý krok.
Svitek zůstal v jeho rukou.
Od té doby hlídá bránu.
Karavany přicházejí.
Karavany odcházejí.
Poslové spěchají.
Vojáci míří k hranicím.
Yin Xi sedí.
Někdy otevře svitek.
Čte pomalu.
Krátké věty.
Málo slov.
Dlouhé ticho mezi nimi.
Vítr vane přes průsmyk.
Nic se neděje.
A přece se všechno děje.
Yin Xi svitek zavine.
Položí ho vedle sebe.
Dívá se na cestu, která mizí na západ.
Podle starých čínských tradic byl Yin Xi strážcem průsmyku Hangu a požádal Lao-c'a, aby před odchodem z říše zapsal své učení.
Text, který tehdy vznikl, se později stal základem knihy Tao-te-ťing.
Na agorě je hluk.
Obchodníci volají na kolemjdoucí.
Řemeslníci sedí před dílnami.
Mladí muži stojí ve stínu sloupů.
Mezi nimi chodí starší muž.
Bosý.
V jednoduchém plášti.
Tvář má hrubou, oči živé.
Jmenuje se Sókratés.
Nemá školu.
Nemá úřad.
Zastavuje lidi na ulici.
Ptá se.
Co je spravedlnost?
Co je dobro?
Co je odvaha?
Lidé odpovídají.
On se ptá znovu.
Někteří se smějí.
Jiní se zlobí.
Říkají, že mate mládež.
Říkají, že nevěří v bohy.
Jednoho dne je předvolán k soudu.
Na pahorku stojí soudci.
Občané sedí kolem.
Sókratés stojí před nimi.
Mluví klidně.
Říká, že nemůže přestat klást otázky.
Mluví o hlasu, který ho zastavuje, aby nedělal chybu.
Soudci hlasují.
Vinen.
Navrhují trest.
Vyhnanství.
Mlčení.
Pokání.
Sókratés odpoví:
„Neprozkoumaný život nestojí za to žít."
Rozsudek je vynesen.
Smrt.
Ve vězení sedí na lavici.
Přátelé stojí kolem.
Nabízejí útěk.
Stráže by se daly podplatit.
Cesta je otevřená.
Sókratés zavrtí hlavou.
Zůstane.
Stráž přinese pohár s bolehlavem.
Sókratés ho vezme.
Ruce se netřesou.
Napije se.
Chvíli chodí po místnosti.
Pak si lehne.
Přátelé pláčou.
On řekne:
„Dlužíme kohouta Asklépiovi. Nezapomeňte ho obětovat."
Leží klidně.
Sókratés, athénský filosof 5. století př. n. l., vedl rozhovory o spravedlnosti, dobru a smyslu života.
Po odsouzení soudem odmítl útěk a přijal smrt, protože nechtěl jednat proti tomu, co považoval za správné.
Nádvoří Akademie je prázdné.
Stromy vrhají dlouhý stín.
Platón stojí pod sloupem.
V ruce drží voskovou tabulku.
Dlouho se dívá před sebe.
Pamatuje si agoru.
Pamatuje si hlas.
Pamatuje si otázky, na které nebyla odpověď.
Pamatuje si den soudu.
Dav.
Křik.
Ticho, které zůstalo po rozsudku.
Tehdy odešel z Athén.
Putoval.
Po Egyptě.
Po Itálii.
Po městech, kde lidé mluvili o číslech o hvězdách o řádu světa.
Ale nikde neslyšel ten hlas.
Po letech se vrátí.
Koupí zahradu za hradbami.
Scházejí se tam mladí.
Ptají se.
On odpovídá.
Někdy mlčí.
Někdy jen chodí mezi nimi, tak jako kdysi chodil jiný.
Večer zůstává sám.
Sedí na kameni.
Dívá se do prázdna.
Jako by znovu slyšel otázku, která nemá konec.
Ráno přijdou žáci.
Platón vstane.
A začne znovu mluvit.
Platón patřil k nejbližším Sókratovým žákům.
Po jeho smrti odešel z Athén a po návratu založil Akademii, kde se snažil uchovat způsob myšlení, který se naučil v jeho blízkosti.
Ráno v Assisi.
Kamenné domy stojí na svahu.
Úzké ulice stoupají k hradbám.
V jednom z domů vyrůstá mladý muž.
Jmenuje se František.
Je synem bohatého obchodníka s látkami.
Jeho mládí je hlučné.
Hudba.
Hostiny.
Přátelé.
Sní o slávě rytířů.
Odejde do války.
Vrátí se dřív, než čekal.
Nemocný.
Pak chodí sám po cestách kolem města.
Jednoho dne vstoupí do malého kostela za hradbami.
San Damiano.
Zdi jsou popraskané.
Střecha se rozpadá.
Uvnitř je šero.
Na stěně visí starý kříž.
František si klekne.
Dlouho mlčí.
Pak uslyší slova:
„Františku, oprav můj dům."
Rozhlédne se.
Kaple je prázdná.
Začne nosit kameny.
Prodá látky z otcova obchodu, aby měl na opravu.
Otec se rozhněvá.
Před celým městem ho obviní.
Na náměstí stojí dav.
František mlčí.
Pak si svlékne šaty.
Položí je před otce.
Stojí nahý před lidmi.
Řekne:
„Dosud jsem říkal: můj otec je Pietro Bernardone.
Od této chvíle mohu říkat jen: Otče, který jsi v nebi."
Odejde z města.
Bez peněz.
Bez jména.
Bez ochrany.
Putuje po cestách Umbrie.
Spí venku.
Jí, co dostane.
Objímá malomocné.
Lidé se dívají a nerozumějí.
Jednoho dne sedí na svahu nad Assisi.
Pod ním leží město.
Dívá se na pole.
Na nebe.
A zpívá.
Noc nad Assisi je tichá.
Město spí.
Jen u domu na náměstí svítí světlo.
Klára stojí u dveří.
V ruce drží plášť.
Za zdí je slyšet kroky stráže.
Čeká.
Dveře se otevřou.
Na ulici stojí muž v hrubém šatě.
Neříká nic.
Klára vyjde ven.
Jdou mlčky úzkou cestou ke kostelu pod hradbami.
Uvnitř je chlad.
Na kamenné podlaze leží šat.
Klára si sundá svůj plášť.
Odstřihne si vlasy.
Oblékne si hrubou tuniku.
Sedí dlouho.
Ruce má v klíně.
Dívá se před sebe.
Ráno přijdou lidé z města.
Volají ji zpátky.
Ona zůstane sedět.
Dívá se klidně.
Později žije za zdí kláštera.
Dny jsou stejné.
Práce.
Ticho.
Modlitba.
Někdy přijdou sestry.
Sednou si vedle ní.
Dlouho nikdo nemluví.
Večer zůstává sama.
Dívá se z okna na kopce.
Vítr se opírá do zdí.
Klára zavře oči.
Sedí bez pohybu.
Klára z Assisi opustila rodný dům, aby následovala způsob života, který poznala u Františka.
Založila společenství žen a zůstala mu věrná po celý život.
V horské vesnici v Tibetu se narodil chlapec.
Jmenuje se Milarepa.
Když jeho otec zemře, příbuzní vezmou dům i pole.
Matku a děti vyženou.
Žijí v bídě.
Jednoho dne matka řekne:
„Jdi a nauč se magii. Pomsti naši rodinu."
Milarepa odejde.
Najde učitele, který ho zasvětí do temných praktik.
Po čase se vrátí.
Jednoho dne se příbuzní shromáždí ve velkém domě.
Milarepa sedí na kopci nad vesnicí.
Zvedne ruce.
Přijde bouře.
Dům se zřítí.
Lidé uvnitř zemřou.
Když vítr utichne, zůstane sedět.
Pak odejde.
Hledá učitele.
Najde ho.
Jmenuje se Marpa.
Marpa ho nepřijme.
Nechá ho stavět kamennou věž.
Když je hotová, přikáže mu ji zbořit.
Pak znovu stavět.
A znovu bořit.
Roky práce.
Roky mlčení.
Milarepa téměř odejde.
Jednoho dne Marpa řekne:
„Teď můžeš zůstat."
Milarepa odejde do hor.
Do jeskyní nad údolím Lapči.
Žije sám.
Jí kopřivy, které rostou mezi kameny.
Tělo zeslábne.
Kůže zezelená.
Kosti vystoupí pod kůží.
Lidé ho někdy najdou.
Ptají se, co mají dělat.
Řekne pár slov.
Zůstane.
Jednoho dne sedí před jeskyní.
Vítr žene mraky přes vrcholy.
Dlouho se dívá do údolí.
Pak vstane.
A vrátí se dovnitř.
Milarepa, tibetský jogín 11. století, je spojován s dlouhou asketickou praxí v horské samotě po letech násilí a pokání pod vedením učitele Marpy.
Cesta vede vysoko nad údolím.
Vítr žene sníh přes kameny.
Rečungpa jde pomalu po stezce.
Na zádech má vak.
V ruce drží hůl.
Putuje už dlouho.
Někdy žije mezi lidmi.
Někdy sám v horách.
Pamatuje si jeskyni nad Lapči.
Pamatuje si postavu v potrhaném šatě.
Tiché slovo.
Dlouhé mlčení.
Jednou odešel daleko.
Chtěl vidět jiné učitele.
Chtěl slyšet jiné nauky.
Roky chodil od kláštera ke klášteru.
Slova byla jiná.
Místa byla jiná.
Ale něco zůstávalo prázdné.
Po čase se vrací do hor.
Stezka je stejná.
Vítr stejný.
Jeskyně stojí mezi kameny.
Sedne si před vchod.
Dlouho se dívá do údolí.
Nikdo tam není.
Jen mraky jdou přes vrcholy.
Rečungpa zavře oči.
Sedí bez pohybu.
Vítr vane dál.
Rečungpa patřil k nejbližším Milarepovým žákům.
Putoval dlouhá léta po Tibetu i Indii a znovu se vracel k místům, kde s ním žil v horách.
Konya je plná lidí.
Karavany přicházejí z Persie, ze Sýrie, z Byzance.
Na tržišti se prodává obilí, látky, koně.
U bran stojí vojáci seldžuckého sultána.
V jedné z madrás učí muž.
Jmenuje se Džaláluddín.
Syn učence z Balchu.
Zná Korán nazpaměť.
Zná právo.
Zná výklady starých mistrů.
Lidé sedí kolem něj a poslouchají.
Mluví klidně.
Odpovídá na otázky.
Je vážený.
Jednoho dne přijde do města cizinec.
Zaprášený plášť.
Tvrdý pohled.
Jmenuje se Šams z Tabrízu.
Zastaví Rúmího na ulici.
Podívá se na něj, jako by ho znal.
A zeptá se:
„Kdo je větší - Prorok nebo Bájazíd, který zvolal: ‚Sláva mně'?"
Otázka je nebezpečná.
Takové věci se neříkají.
Rúmí odpoví, jak se odpovídá ve škole.
Šams se usměje.
„Prorok byl oceán. Bájazíd byl vlna."
Rúmí mlčí.
Začnou spolu mluvit.
Sedí dlouho.
Pak znovu.
A znovu.
Dny se mění v týdny.
Rúmí přestane učit.
Studenti čekají.
Město mluví.
Pak jednoho dne Šams zmizí.
Nikdo neví kam.
Možná odešel.
Možná ho zabili.
Rúmí ho hledá po městě.
Ptá se.
Volá jeho jméno.
Dlouho.
Jednoho dne se zastaví na dvoře.
Stojí bez pohybu.
Pak se pomalu otočí.
A znovu.
A znovu.
Od té doby sedává mezi lidmi a někdy se jen točí kolem vlastního středu.
Džaláluddín Rúmí (1207–1273) žil v seldžucké Konyi.
Setkání s mystikem Šamsem z Tabrízu vedlo k proměně jeho života i učení.
Z jeho okruhu vznikla súfijská tradice Mevleví, známá obřadnou modlitbou dervišů, při níž se člověk pohybuje kolem nehybného středu.
Dvůr je prázdný.
Slunce klesá za střechy.
Husám sedí u zdi.
Na kolenou má svitek.
V ruce drží rákosové pero.
Čeká.
Dveře se otevřou.
Rúmí vyjde ven.
Chodí pomalu po dvoře.
Dlouho mlčí.
Pak začne mluvit.
Husám píše.
Slova plynou pomalu.
Někdy se zastaví.
Rúmí stojí.
Dívá se do země, jako by někoho poslouchal.
Pak znovu promluví.
Husám píše dál.
Noc přichází.
Na dvoře je chlad.
Lampa svítí slabě.
Pero škrábe po papíře.
Jméno, které se dřív vyslovovalo nahlas, už nikdo neříká.
Rúmí se zastaví.
Dívá se do tmy.
Husám čeká.
Pak znovu skloní hlavu a píše.
Husámuddín Čelebí patřil k nejbližším Rúmího žákům.
Naslouchal jeho veršům a zapisoval je, když vznikalo dílo později nazvané Mathnawí.
Kamenné hradby Ávily stojí na kopci.
Za nimi je klášter karmelitánek.
Silné zdi.
Úzká okna.
Chlad i v létě.
V jedné z cel žije žena.
Jmenuje se Terezie.
Do kláštera vstoupila mladá.
Modlí se.
Myšlenky utíkají.
Slova se vracejí.
Roky plynou.
Pak přijde nemoc.
Tělo zeslábne tak, že nemůže chodit.
Dlouho leží mezi životem a smrtí.
Přežije.
Vrátí se do kláštera.
Je slabá.
Unavená.
Sedí sama v cele.
Začne se modlit.
Jako tolikrát předtím.
Najednou se modlitba zastaví.
Myšlenky zmizí.
Nezůstane nic, čeho by se mohla držet.
A právě v tom prázdném místě se otevře něco, co nepřichází z její vůle.
Je to blíž než dech.
Blíž než vlastní mysl.
Sedí bez pohybu.
Neví, jak dlouho.
Když vstane, vrátí se do ticha své cely.
Od té chvíle se k tomu místu vrací.
Znovu.
A znovu.
Později napíše:
Duše je jako hrad.
Má mnoho komnat.
A v jeho středu přebývá Ten, který se nemění.
Terezie z Ávily (1515–1582), španělská karmelitánka a mystička, popsala svou zkušenost modlitby v díle Vnitřní hrad, kde líčí cestu člověka k nejhlubšímu středu duše.
Noc nad Toledem je chladná.
Řeka pod hradbami teče pomalu.
V klášteře je ticho.
V malé cele sedí muž.
Jmenuje se Jan.
Zeď je vlhká.
Okno je úzké.
Světlo přichází jen na chvíli.
Dny jsou stejné.
Modlitba.
Mlčení.
Čekání.
Někdy se zdá, že nezůstalo nic, čeho by se mohl držet.
Vzpomene si na slova, která slyšel kdysi v Ávile.
Na cestu, která vede dovnitř.
Sedí dlouho bez pohybu.
Myšlenky přicházejí a odcházejí.
Nic se neděje.
A přece se něco prohlubuje.
Jedné noci vstane.
Vezme kousek papíru.
Ve slabém světle začne psát.
Slova jsou krátká.
Ticho mezi nimi je delší než věty.
Když dopíše, položí papír vedle sebe.
Zhasne lampa.
Sedí dál ve tmě.
Jan od Kříže (1542–1591) spolupracoval s Terezií z Ávily na obnově karmelitánského řádu.
Část svých textů napsal v době věznění, kde prožil dlouhé období samoty a vnitřního mlčení.
Poušť začíná za Nilem.
Kamení.
Suché údolí.
Vítr žene prach mezi skalami.
Po úzké stezce jde muž.
Hrubý plášť.
Hůl v ruce.
Bosé nohy.
Jmenuje se Antonín.
Narodil se ve vesnici u řeky.
Po smrti rodičů stojí v chrámu a slyší slova:
„Chceš-li jít až na konec, prodej svůj majetek a rozdej ho chudým.
Pak přijď a následuj mne."
Neptá se.
Prodá pole.
Rozdá majetek.
Odejde z vesnice.
Nejdřív žije na okraji pouště.
Pak jde dál.
Noci jsou chladné.
Dny spalující.
Zůstává.
Najde starou pevnost mezi skalami.
Zavře za sebou dveře.
Žije sám.
Roky.
Lidé říkají, že v poušti bojuje s démony.
On o tom nemluví.
Sedí.
Pracuje.
Modlí se.
Mlčí.
Roky plynou.
Občas přijdou lidé.
Ptají se, jak mají žít.
Antonín vyjde ven.
Řekne několik slov.
Pak se vrátí do samoty.
Na konci života stojí před jeskyní.
Tvář má vrásčitou.
Oči jasné.
Poušť je stejná, jako když přišel.
Antonín stojí.
Vítr vane mezi kameny.
Antonín Veliký (asi 251–356) odešel do egyptské pouště, kde žil dlouhá léta v samotě.
Je považován za jednu z prvních postav křesťanského mnišství, z něhož později vznikla klášterní tradice.
Poušť je tichá.
Slunce stojí vysoko.
Kameny pálí do chodidel.
Mladý mnich jde po stezce mezi skalami.
Nese džbán s vodou.
Už několik dní hledá místo, o kterém mu vyprávěli starší.
Žil tam prý muž, který mluvil málo a zůstával dlouho sám.
Stezka končí u staré zdi.
Dveře jsou rozpadlé.
Uvnitř je prázdno.
Jen kámen, na kterém se dá sedět.
Mnich položí džbán na zem.
Sedne si.
Dlouho nic nedělá.
Slunce se posune.
Stín se prodlouží.
Mnich zavře oči.
Sedí.
Nikdo nepřichází.
Nic se neděje.
Poušť zůstává stejná.
Po Antonínovi zůstalo v egyptské poušti mnoho mužů, kteří odcházeli do samoty a snažili se žít stejným způsobem jako on.
Jejich jména se často nezachovala, ale jejich život dal vzniknout tradici pouštních otců.