PŘÍBĚHY LIDSKOSTI
Řeka byla kalná.
Na břehu stála vesnice z hlíny a dřeva.
Střechy nízké, cesty rozbahněné.
V horku se vzduch nehýbal.
Nemoc se objevila náhle.
Nejdřív jeden.
Pak další.
Bolest břicha.
Zvracení.
Slabost, která přišla během hodin.
Lidé přestávali vstávat.
Na dvoře ležely nádoby s vodou.
Nikdo nevěděl, která je čistá.
Říkalo se, že je to cholera.
Někteří odešli do polí.
Někteří zavřeli dveře.
Někteří utekli do jiných vesnic.
Nemoc šla s nimi.
Do vesnice přijel lékař.
Měl malou brašnu.
Několik lahví.
Zápisník.
Říkali mu, aby odjel.
Říkali, že tu všichni zemřou a on s nimi.
Zůstal.
Bylo třeba nosit vodu.
Vařit.
Čistit nádoby.
Učil lidi, aby si myli ruce a nepili vodu z řeky.
Jen někteří ho poslouchali.
Nemoc byla rychlejší než slova.
Ležel u lůžek.
Držel hlavy nemocných.
Podával vodu po malých doušcích.
Někdy přišel pozdě.
Na dvoře se kopaly hroby.
Dny splývaly se zemí.
Nemoc slábla pomalu.
Jednoho dne zůstal lékař sedět na prahu domu.
Dlouho se nezvedl.
Ti, které ošetřoval, ho odnesli dovnitř.
Horečka přišla rychle.
Ve vesnici zůstal až do konce.
V 19. století zasáhly epidemie cholery rozsáhlé oblasti Asie, Afriky i Evropy.
Mnoho lékařů a ošetřovatelů pracovalo v podmínkách bez hygieny, bez léků a bez ochrany.
Často zůstávali mezi nemocnými i ve chvíli, kdy ostatní odcházeli, a sami se při práci nakazili.
Podobné oběti stály na počátku moderního boje proti epidemiím.
Nemocnice stála na okraji města, kde začínala červená zem.
Nízké budovy, plechové střechy, prach na cestách.
Ve dne bylo dusno.
V noci se vzduch nehýbal.
Lidé přicházeli z dálky.
Někdy pěšky.
Někdy je přivezli na korbě auta.
Horečka.
Slabost.
Krvácení.
Nikdo přesně nevěděl, co se šíří.
Personálu bylo málo.
Léky docházely.
Voda se nosila v kanystrech.
Bylo třeba zůstat.
Maria Bonino přijela jako lékařka.
Pracovala v Africe už dříve.
Znala horko, znala únavu, znala strach, který se neříká nahlas.
Teď se nemoc šířila rychleji než dřív.
Oddělení se plnila.
Lidé leželi na lůžkách i na zemi.
Někteří přicházeli pozdě.
Bylo nutné rozhodovat rychle.
Koho ošetřit dřív.
Kam uložit dalšího nemocného.
Jak ochránit ty, kteří ještě pracují.
Ochranné obleky byly těžké.
Pod maskou se nedalo dlouho dýchat.
Pot stékal do očí.
Každý dotyk mohl být poslední.
Někdo odešel.
Někdo onemocněl.
Maria zůstala.
Chodila z pokoje do pokoje.
Kontrolovala teplotu.
Mluvila s pacienty, i když věděla, že mnozí nepřežijí.
Nemoc se dostala i k ní.
Nejdřív únava.
Pak horečka.
Ležela ve stejné nemocnici, kde předtím stála u lůžek druhých.
Maria Bonino (1953–2005) byla italská lékařka, která pracovala dlouhodobě v Africe v humanitárních misích.
V roce 2005 působila v Angole při epidemii virové hemoragické horečky Marburg.
Během práce se nakazila a na následky infekce zemřela.
Nemocnice, kterou pomáhala udržet v provozu, sloužila místním lidem dál.
Ostrov uprostřed moře.
Lodě se mu vyhýbaly.
Černá láva na pobřeží.
Strmé útesy spadaly přímo do vody.
Za nimi se zvedaly zelené svahy skončily v mlze.
Na úzkém pruhu země stály chatrče.
Dřevěné, rozpadlé, postavené bez řádu.
Bylo to místo, kam se posílali nemocní.
Lidé, kteří onemocněli leprou, nesměli zůstat mezi ostatními.
Odváželi je lodí.
Bez návratu.
Na ostrově nebyla nemocnice.
Nebyl lékař.
Nebyl kněz.
Jen lidé, kteří věděli, že už se nevrátí.
Leželi v chatrčích, chodili jen tak po cestách.
Někteří přestali mluvit.
Rány se nehojily.
Obličej se měnil.
Vítr se ozval nad mořem.
Přijel muž v černém.
Jmenoval se Damien.
Přijel jako kněz.
Měl zůstat jen nějaký čas.
Viděl to, co druzí neviděli.
Rozhodl se, že zůstane.
Začal opravovat domy.
Stavěl nové.
Pomáhal nosit vodu.
Ošetřoval rány.
Jedl s nimi.
Seděl mezi nimi.
Spal ve stejné vesnici.
Dotýkal se těch, kterých se ostatní báli dotknout.
Roky plynuly.
Na ostrov připlouvaly další lodě s nemocnými a vracely se zpátky.
Damien zůstával.
Jednoho dne si všiml skvrny na kůži.
Pak další.
Rány se nehojily.
Nemoc, mezi kterou žil, přišla i k němu.
Nepřestal pracovat.
Chodil dál mezi chatrčemi.
Stál u lůžek.
Pohřbíval mrtvé.
Zůstal na ostrově.
Až do konce.
Père Damien, vlastním jménem Jozef De Veuster (1840–1889), byl belgický kněz, který odešel na havajský ostrov Molokai, kam byli izolováni lidé s leprou.
Rozhodl se mezi nimi zůstat natrvalo, pomáhal stavět domy, ošetřoval nemocné a doprovázel umírající.
Po letech služby se sám nakazil leprou a na ostrově zemřel.
Jeho práce změnila podmínky života v kolonii a stala se symbolem lidské solidarity.
Sníh ležel na střechách už dlouho.
Cesta k vesnici zmizela pod ledem.
Pole byla prázdná.
Zem byla tvrdá jako kámen.
Ve stodole nezůstalo skoro nic.
Lidé počítali poslední pytle obilí.
Dělili mouku na malé dávky.
Chléb byl tenčí každý den.
Pak už nebyl.
Děti přestaly chodit ven.
Staří seděli u kamen a nemluvili.
Někteří odešli.
Říkalo se, že ve městě je jídlo.
Cesta byla ale dlouhá.
Ne všichni tam došli.
Ve vesnici zůstalo jen pár domů, ve kterých se ještě svítilo.
Byl tam i muž, který měl na starosti sýpku.
Klíče nosil u pasu.
Zapisoval, kolik ještě zbývá.
Věděl, že to nestačí.
Lidé chodili ke dveřím.
Tiše, beze slov.
Dával jim po hrsti.
Někdy víc, než měl.
Když přišly další mrazy, otevřel i poslední pytel.
Dny se zkrátily.
Kouř z komínů slábl.
Jednoho rána už nevstal.
Na stole ležel sešit se jmény.
U některých byla čárka.
U některých křížek.
Klíče od sýpky zůstaly na hřebíku u dveří.
V 19. a na počátku 20. století postihly Evropu i Asii opakované hladomory způsobené neúrodou, válkami a chudobou.
V mnoha vesnicích se zásoby rozdělovaly pod dohledem místních správců, učitelů nebo kněží, kteří často zůstávali s lidmi až do konce zimy.
Někteří z nich zemřeli spolu s těmi, kterým pomáhali přežít.
Vlny narážely do skal a tříštily se o kameny.
Pěna zůstávala ve vzduchu jako mlha.
Obloha byla nízko a těžká, vítr se zvedal od moře.
Na útesu stál maják.
Kamenná věž obrácená k vodě.
Úzká okna.
Uvnitř schody, které vedly vzhůru ke světlu.
V majáku žila rodina.
Dny bývaly tiché.
Jen vítr, moře a křik ptáků.
Když přišla bouře, nebylo slyšet nic jiného než vodu.
Jedné noci byl vítr silnější než jindy.
V dálce se objevilo světlo.
Pak zmizelo.
Rána přišla až po chvíli.
Tlumený náraz, který se rozlehl nad mořem.
Loď narazila na skály.
Ráno bylo vidět trosky mezi vlnami.
Zbytky stěžňů.
Prkna, která se zvedala a mizela v pěně.
Na kameni pod útesem stáli lidé.
Drželi se, jak mohli.
Moře kolem nich stoupalo.
Z pevniny se nedalo přiblížit.
Člun by se rozbil o skály.
Z majáku se dívali dolů.
Grace Darling stála u nehnutě u okna.
Vítr jí strhával vlasy do obličeje.
Pak se rozhodla.
Spustili malou loď.
Voda byla studená, vlny narážely do boků.
Veslovali pomalu, každý úder proti větru.
Když se dostali ke skále, museli čekat na chvíli mezi vlnami.
Jednoho po druhém přetahovali do člunu.
Loď byla těžká, voda se přelévala přes okraj.
Cesta zpátky trvala dlouho.
Když dorazili k majáku, byli promrzlí a vyčerpaní.
Bouře ještě neskončila.
Grace Darling (1815–1842) byla dcera strážce majáku na ostrovech Farne u pobřeží Anglie.
V roce 1838 se během silné bouře podílela na záchraně trosečníků z lodi Forfarshire, která narazila na skály.
Spolu se svým otcem veslovala v těžkém moři k místu ztroskotání a pomohla zachránit několik lidí, kteří by jinak zahynuli.
Její čin se stal symbolem odvahy a lidské odpovědnosti.
Ulice byla úzká a tichá.
Domy stály těsně vedle sebe.
Omítka byla oprýskaná.
Na oknech visely záclony, za nimi se skrývalo světlo.
Na konci ulice stál starý dům.
Měl dvůr zarostlý trávou.
Dřevěná vrata, která vrzala, když se otevřela.
Za nimi chodba, studená i v létě.
Ve městě se mluvilo potichu.
Lidé mizeli.
Někdy v noci, někdy ráno.
Stačilo zaklepání na dveře.
Pak už zůstalo prázdno.
V tom domě žil muž sám.
Pracoval rukama, opravoval, co bylo potřeba.
Nikdo si ho příliš nevšímal.
Jednoho večera přišli dva lidé.
Mluvili rychle.
Dívali se za sebe.
Neměli kam jít.
Muž otevřel vrata.
Zavedl je do zadní místnosti.
Malé okno, nízký strop.
Další přišli později.
Žena s dítětem, starý muž, chlapec, který nemluvil.
Dům byl plný, ale zvenku vypadal stejně.
Přes den bylo ticho.
V noci se svítilo jen málo.
Když někdo zaklepal, všichni zadrželi dech.
Ve městě zaznívaly otázky.
Kdo ještě zůstal?
Kdo zmizel?
Kdo pomáhá?
Jednou přišli i k tomu domu.
Stáli před vraty dlouho.
Muž otevřel.
Dívali se dovnitř.
Do dvora, do chodby.
Pak odešli.
Dveře se zavřely.
Lidé zůstali.
V době okupací a pronásledování v různých částech Evropy ukrývali obyčejní lidé ve svých domech ty, kteří by jinak byli odvedeni nebo zabiti.
Často šlo o jednotlivce, kteří neměli žádnou ochranu ani jistotu, že přežijí.
Riskovali vlastní život i život své rodiny, aby poskytli úkryt druhým.
Mnozí zůstali neznámí, ale právě díky nim někteří přežili.
Vítr se opíral do skal.
Sníh byl tvrdý a zmrzlý.
Na hřebeni nebylo nic, co by chránilo před chladem.
Jen kameny, led a prázdný prostor.
Obloha byla šedá.
Mraky se sunuly nízko nad vrcholy.
Cesta se ztrácela pod sněhem.
Dole v údolí zůstalo světlo.
Na stanici horské služby zazvonil telefon.
Někdo se nevrátil.
Dvojice turistů měla přejít sedlo.
Večer nedorazili.
Vítr zesílil.
Začalo sněžit.
Bylo jasné, že čekat do rána znamená přijít pozdě.
Vyšli hned.
Batohy, lana, nosítka.
Každý krok proti větru.
Sníh se bořil pod nohama.
Na kamenech klouzal led.
Šli pomalu.
Zastavovali se jen na chvíli.
Na hřebeni nebylo slyšet nic než vítr.
Volali do tmy.
Znovu a znovu.
Odpověď přišla až po dlouhé době.
Tichý hlas.
Někde pod skalou.
Ležel tam muž.
Druhý seděl vedle něho.
Ruce promrzlé.
Tváře bílé.
Nemohli jít dál.
Zabalili je do fólie.
Připravili nosítka.
Cesta zpátky byla pomalejší.
Vítr se opíral do nosítek, sníh oslepoval.
Každý krok bylo třeba jistit.
Nikdo nemluvil.
Jen občas krátké slovo.
Když se dostali níž, začalo svítat.
V údolí byla tráva mokrá od tání.
Sanitka čekala u cesty.
Nosítka položili na zem.
Jeden ze záchranářů si sundal rukavice.
Ruce měl rozpraskané a ztuhlé.
Záchranáři horské služby vyrážejí do terénu i v podmínkách, kdy je pohyb v horách nebezpečný i pro zkušené horolezce.
Mnohé zásahy probíhají v noci, ve vichřici nebo v lavinovém terénu, kde se každé rozhodnutí může stát posledním.
Přesto znovu a znovu vyrážejí nahoru pro lidi, které často vůbec neznají.
Vysoká zeď, ostnatý drát a strážní věže.
Za branou dlouhá chodba a železné dveře.
Kroky dozorců se ozývaly pravidelně.
Zámky cvakaly stejně každý den.
Do jedné z cel přivedli muže, který byl zvyklý psát.
Psával hry, články a dopisy.
Teď měl jen stůl, postel a papír, který dostával zřídka.
Jmenoval se Václav Havel.
Ve vězení se čas neměřil podle hodin.
Měřil se podle přídělů jídla.
Každý den byl podobný.
Práce, návrat, samota.
Nemohl mluvit s přáteli ani psát, kdy chtěl.
Nemohl rozhodnout o tom, co bude zítra.
Mohl jen zůstat sám se sebou.
Psával dopisy své ženě.
Psal o tom, že si člověk nemůže vybírat okolnosti.
Může ale zůstat tím, kým je.
Býval vyčerpaný, někdy nemocný.
Stačilo podepsat.
Slíbit, že už nebude vystupovat.
Čekalo se, jestli ustoupí.
On ale nechtěl ztratit sám sebe.
Vnitřní svobodu mu nemohli vzít.
Jednou se otevřely dveře.
Město vypadalo stejně.
Lidé chodili do práce.
Vlaky jezdily na čas.
Později stál na balkoně a mluvil k davu.
Náměstí bylo plné lidí.
Václav Havel (1936–2011) byl český dramatik a jeden z mluvčích Charty 77.
V roce 1979 byl odsouzen a téměř čtyři roky strávil ve věznicích v Praze, Ostravě-Heřmanicích, Valdicích a v Plzni-Borech.
V té době psal dopisy své ženě, které později vyšly pod názvem Dopisy Olze.
Po roce 1989 se stal prezidentem Československa a později České republiky.
Na břehu Rýna stál hrad.
Kamenné zdi, věže a úzká okna obrácená k řece.
Byl podzim a mlha se zvedala z vody pomalu, jako by se nechtěla rozplynout.
Do Kostnice přijížděli lidé z celé Evropy.
Biskupové, učenci, poslové králů.
Ve městě se mluvilo latinsky i německy.
Na náměstí stáli vojáci a u bran hlídky.
V koncilních síních se četly listiny a vedly dlouhé rozpravy.
Řešilo se učení, které se mělo opravit.
Řešila se jednota církve.
Mezi těmi, kdo byli povoláni, byl i mistr z Prahy.
Přijel s listinou, která mu slibovala bezpečnou cestu.
Věřil, že bude moci mluvit.
Brzy po příjezdu ho zavřeli.
Dny plynuly za kamennou zdí.
Bez knih, bez žáků, bez katedry.
Zůstalo jen slovo, které kdysi vyslovil.
A to slovo se už nedalo vzít zpět.
Ve věži bylo chladno.
Okno bylo vysoko a světlo se dovnitř dostávalo jen krátce.
Stráže přicházely nepravidelně.
Zvenku doléhal hluk města, ale uvnitř bylo ticho.
Ptali se ho znovu a znovu, aby své učení odvolal.
Stačilo několik slov.
Stačilo říct, že se mýlil.
Mohl odejít.
Mohl se vrátit domů.
On odpovídal, že nemůže.
Říkal, že nemůže mluvit jinak, než jak poznal.
Psával listy přátelům.
Psával, že pravda není jeho, aby ji mohl změnit podle potřeby.
Někdy byl nemocný.
Povětšinou mlčel.
Čas se vlekl a nikdo nevěděl, co se bude dít.
Venku pokračoval koncil.
V červenci ho vyvedli z věže.
Na nádvoří stáli vojáci.
Na náměstí se shromáždili lidé.
Četli rozsudek dlouho.
Slova se ztrácela ve větru.
Znovu se ho ptali, zda odvolá.
Stačilo jediné.
On řekl, že nemůže.
Řekl, že by jednal proti svědomí.
Nikdo nekřičel.
Nikdo se nehádal.
Jen bylo slyšet čtení a kroky.
Vedli ho za město.
Na místě už bylo připravené dřevo.
Provazy, kůl, svazky větví.
Když ho přivazovali, ještě se ho ptali.
Odpověděl stejně.
Oheň se rozhořel pomalu.
Kouř stoupal vzhůru a vítr ho nesl nad pole.
Lidé stáli opodál.
Někteří se dívali, jiní odvraceli oči.
Plameny zakryly postavu.
Zůstal jen oheň a prázdné místo.
Koncil pokračoval dál.
Řeka tekla stejně jako předtím.
Jan Hus (asi 1370–1415) byl kazatel a mistr Karlovy univerzity.
Do Kostnice přijel roku 1414, aby obhájil své učení před církevním koncilem, který měl vyřešit rozdělení církve a spory o její podobu.
Místo slyšení byl uvězněn a po několikaměsíčním věznění odsouzen jako kacíř.
Dne 6. července 1415 byl na okraji Kostnice upálen.
Jeho smrt vyvolala v českých zemích události, které na dlouhou dobu změnily dějiny celé Evropy.
Vítr je slaný.
Moře naráží do kamene a vrací se zpět.
Ostrov je nízký.
Tvrdý.
Oddělený od pevniny úzkým pruhem vody.
Vápencový lom oslepuje světlem.
Bílý prach se zvedá při každém úderu krumpáče.
Oči pálí.
Ruce si zvykají na kámen.
Dny mají stejný tvar.
Cela je úzká.
Rohož na zemi.
Složená přikrývka u stěny.
Kovová miska.
Dveře se zavřou.
Zvuk klíče dozní a rozpustí se ve větru.
V noci je slyšet moře.
Roky plynou v pomalém rytmu.
Kámen zůstává kamenem.
Vítr větrem.
Někde mezi údery srdce a tichem cely
se ustálí něco, co nemá tvar.
Prostor, který přesahuje stěny.
Když se po letech otevřou dveře,
ostrov je stále stejný.
Moře se vrací k břehu.
Robben Island je ostrov u pobřeží Jižní Afriky, kde byli během apartheidu vězněni političtí odpůrci režimu.
Nelson Mandela zde strávil osmnáct let z celkových sedmadvaceti let vězení.
Po propuštění se stal prezidentem Jihoafrické republiky.
Vlak zastavil v noci.
Lidé vystupovali na rampu mezi světly reflektorů.
Byla zima.
Nikdo nevěděl, kde je.
Stráže křičely rozkazy.
Jedni šli vlevo, druzí vpravo.
Kufry zůstaly na zemi.
Jména přestala mít význam.
Muž, který vystoupil z vlaku, byl lékař.
V kapse měl rukopis knihy, na které pracoval dlouhé roky.
Když ho vedli k řadě vězňů, rukopis mu vzali.
Zůstal jen život.
Hlad.
Zima.
Nemoc.
Strach.
Každý byl vystaven tomu, co nemohl ovlivnit.
Někteří se zlomili rychle.
Jiní vydrželi déle.
Frankl si začal všímat, že člověk může přijít o všechno.
O domov, o jméno, o blízké, o budoucnost.
A přesto si dokáže ponechat něco, co mu nikdo vzít nemůže.
Vztah k sobě, k druhým a snad i k tomu, co ho přesahuje.
Někdo se uzavřel do sebe.
Jiný propadal zoufalství.
Zachovat si klid bylo nejtěžší.
Viktor Frankl se nevzdal vnitřního postoje.
V nejhorších chvílích si představoval, že znovu stojí před posluchači
a mluví o tom, co člověk dokáže vydržet.
To mu dávalo smysl, který přesahoval děsivý čas.
V táboře nebylo možné změnit okolnosti.
Bylo možné změnit jen to, jak se k nim člověk vztahuje.
Frankl později napsal,
že poslední svoboda člověka spočívá v tom,
že si může zvolit svůj postoj.
Někteří vězni dokázali rozdělit poslední kousek chleba.
Někteří pomáhali druhým, i když sami neměli sílu.
Někteří zůstali lidmi tam, kde se lidskost zdála nemožná.
Po válce se Viktor Frankl vrátil do Vídně.
Neměl téměř nic.
Rodina zahynula.
Domov zmizel.
Začal znovu psát.
Psal o tom, že člověk nemusí mít kontrolu nad tím, co se děje,
ale může si udržet vztah k sobě a k tomu, co se děje.
Život se podle něj neptá na to, co si od něj člověk žádá.
Život se ho ptá na to, jak odpoví v mezních situacích.
Nakolik zůstane lidský i v těch nejhorších podmínkách.
Viktor Frankl (1905–1997) byl rakouský neurolog a psychiatr.
V roce 1942 byl deportován do koncentračního tábora a prošel několika tábory, mimo jiné Osvětimí, Kauferingem a Dachau.
Jeho rodiče, bratr i manželka zahynuli během války.
Po válce napsal knihu „A přesto říci životu ano", která se stala jedním z nejznámějších svědectví o lidské schopnosti zachovat vnitřní svobodu i v krajním utrpení.
Cesta vedla mezi stromy, které rostly příliš blízko u sebe.
Hlína se lepila na boty.
Všude byl hmyz.
Na okraji osady stála nízká budova z nepálených cihel.
Střecha z vlnitého plechu.
Uvnitř několik lůžek a stůl, na kterém ležely nástroje.
Lidé přicházeli z vesnic v okolí.
Někdy celé dny pěšky.
Horečka.
Rány.
Porody.
Nemoci, pro které neměli jméno.
Nebyl tu žádný lékař.
Nebyla tu nemocnice.
Albert Cook přijel z Evropy jako mladý lékař.
Měl s sebou několik beden s nástroji a knihami.
A rozhodnutí zůstat.
Začínalo se od začátku.
Bylo třeba postavit další místnost.
Sehnat vodu.
Naučit místní, jak se starat o nemocné.
Pracovalo se od rána do noci.
V horku.
V dešti.
Ve dne i po setmění.
Světlo dávala petrolejová lampa.
Někdy bylo plno.
Někdy přišli lidé pozdě.
Malárie se vracela.
Infekce se šířily rychle.
Dětí přibývalo víc, než kolik jich bylo možné zachránit.
Bylo třeba zůstat.
Roky plynuly.
Z malé budovy se stala nemocnice.
Přibyly další domy.
Další lůžka.
Další lidé, kteří se učili pomáhat.
Albert Cook zůstával.
Chodil mezi lůžky.
Psával záznamy.
Učil mladé lékaře, kteří přijížděli po něm.
Nemocnice stála dál na stejném místě.
Mezi stromy.
V horku.
V prachu červené země.
Práce pokračovala každý den.
Albert Ruskin Cook (1870–1951) byl britský lékař, který na konci 19. století odešel do Ugandy.
V Kampale založil jednu z prvních moderních nemocnic ve východní Africe a celý život zde pracoval jako lékař a učitel.
Nemocnice Mengo Hospital, kterou pomáhal vybudovat, funguje dodnes.
Vzduch byl teplý a nehybný.
Na okraji města stál nízký dům se širokou verandou.
Zdi byly popraskané.
Dveře zůstávaly otevřené, aby dovnitř mohl proudit vzduch.
Uvnitř bylo ticho.
Na lůžkách leželi lidé, kteří už neměli kam jít.
Nemoc byla silnější než léky.
Bolest silnější než slova.
Někteří přicházeli z nemocnic.
Někteří z vesnic.
Někteří zůstali sami.
Nebyla to nemocnice, kde se uzdravuje.
Bylo to místo, kde se zůstává.
Anne Merriman přijela do Afriky jako lékařka.
Pracovala v nemocnicích, kde bylo stále plno.
Viděla, kolik lidí odchází bez pomoci, když už není možné je vyléčit.
Chybělo místo, kde by člověk nemusel bojovat.
Jen být.
Začala hledat způsob, jak takové místo vytvořit.
Nebyly peníze.
Nebyl personál.
Nebyl systém, který by takovou práci znal.
Bylo třeba začít od začátku.
Sehnat dům.
Postele.
Léky proti bolesti.
Učit sestry, jak zůstat u člověka, který umírá.
Učit rodiny, že poslední chvíle nemusí být jen strach.
Někdy seděla u lůžka dlouho.
Bez slov.
Venku bylo slyšet hlasy z ulice.
Děti si hrály.
Psi štěkali za plotem.
Uvnitř někdo odcházel.
Další den přišli jiní.
Dům zůstával otevřený.
Přibývala další místa.
Další lidé, kteří se učili pečovat.
Anne Merriman (1935–2023) byla britská lékařka, která zasvětila život paliativní péči v Africe.
V Ugandě založila organizaci Hospice Africa a pomohla zavést léčbu bolesti a péči o umírající v zemích, kde dříve téměř neexistovala.
Její práce umožnila tisícům lidí prožít poslední část života bez utrpení a bez opuštění.
Ulice byla úzká a plná lidí.
Domy stály těsně vedle sebe.
Okna byla otevřená, ale vzduch se nehýbal.
Na dlažbě ležel prach a papír.
Za zdí začínalo ghetto.
Do dvora vedly těžké dveře.
Za nimi stál dům, ve kterém žily děti.
Postele byly blízko u sebe.
Stůl uprostřed místnosti.
Na policích několik knih.
Byl to sirotčinec.
Děti neměly rodiče.
Některé si je ještě pamatovaly.
Některé už ne.
Venku se mluvilo o transportech.
Lidé mizeli.
Byty zůstávaly prázdné.
Na dveřích se objevovaly nové značky.
V domě se snažili držet řád.
Ráno vstát.
Uklidit.
Najíst se, když bylo co.
Janusz Korczak chodil mezi postelemi.
Mluvil s dětmi.
Naslouchal jim.
Byl jejich lékařem a učitelem.
Říkali mu pane doktore.
Věděl, co se děje venku.
Věděl, že sirotčinec nezůstane stranou.
Přišla zpráva o transportu.
Bylo možné odejít.
Měl přátele na druhé straně zdi.
Nabízeli mu pomoc.
Stačilo říct ano.
Zůstal.
Děti se seřadily na dvoře.
Některé držely malé tašky.
Některé neměly nic.
Šli ulicí mezi lidmi.
Mezi jejich pohledy.
Korczak držel jedno z dětí za ruku.
Došli k nádraží.
Dveře vagónu byly otevřené.
Děti nastupovaly.
On nastoupil s nimi.
Janusz Korczak (1878–1942) byl polský lékař, pedagog a ředitel sirotčince ve varšavském ghettu.
V roce 1942 dostal možnost odejít do bezpečí, ale rozhodl se zůstat se sirotky, o které pečoval.
Dobrovolně s nimi nastoupil do transportu do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynul spolu s dětmi.
Jeho život se stal symbolem odpovědnosti a věrnosti až do konce.
Cesta končila za posledním kopcem.
Dál už vedla jen pěšina.
V zimě byla pod sněhem.
Na jaře se šlo blátem k vesnici.
Několik domů.
Dřevěné ploty.
Kouř z komínů, když bylo čím topit.
Na kraji stála malá škola.
Jedna třída.
Kamna uprostřed.
Lavice z hrubých prken.
Děti přicházely pěšky.
Někdy z dálky.
Někdy bez bot.
V zimě si sedaly blízko kamen.
V létě se okna nechávala otevřená.
U tabule stál učitel.
Přišel před lety.
Zůstával s dětmi.
Učil je číst, psát, počítat.
Psával úkoly na tabuli.
Opravoval sešity.
Některé děti nechodily dlouho.
Musely zůstat doma.
Na poli, u dobytka.
Každý rok přicházely jiné.
Učitel zůstával.
Ráno odemykal dveře.
Přikládal do kamen.
Zapisoval jména.
Když někdo nepřišel, šel se zeptat.
Cesta byla dlouhá.
V zimě tichá.
Roky plynuly.
Děti vyrostly.
Odešly do města.
Některé se nevrátily.
Škola zůstala.
Jednoho podzimu se dveře neotevřely.
Na klice visel klíč.
Na stole ležela třídní kniha.
Poslední řádek nebyl dopsaný.
V odlehlých venkovských oblastech Evropy i dalších částí světa působili učitelé, kteří zůstávali ve školách daleko od měst po celý život.
Učili v podmínkách bez vybavení, často sami, a jejich práce nebyla téměř vidět.
Pro mnoho dětí byli jediným člověkem, který je naučil číst, psát a rozumět světu za hranicí vesnice.
Noc byla studená.
Za kopcem bylo slyšet dělostřelectvo.
Rány přicházely v nepravidelných vlnách.
Záblesky na obzoru na okamžik osvětlily stromy.
V opuštěném statku svítilo slabé světlo.
Okna byla zakrytá dekami.
Dveře se otevíraly a zavíraly bez přestání.
Uvnitř leželi ranění.
Na podlaze, na stolech, na nosítkách opřených o zeď.
Nebylo dost lůžek.
Vzduch byl těžký.
Krev, kouř, pot a vlhká hlína.
Někdo volal, někdo mlčel.
Mnozí už nevnímali.
Lékař stál u stolu, na kterém ležel další voják.
Ruce měl unavené.
Košile byla nasáklá potem.
Sestra držela lampu.
Světlo se třáslo při každém výbuchu venku.
Další nosítka přinesli do dveří.
Nebylo kam je položit.
Museli rozhodnout hned.
Kdo počká.
Kdo půjde první.
Koho už zachránit nelze.
Venku bylo slyšet motor.
Pak výstřely blíž než předtím.
Někdo řekl, že je čas odejít.
Sanitky už odjely.
Cesta nebyla jistá.
Lékař se podíval na místnost.
Na muže, kteří leželi na zemi.
Na ty, kteří čekali, až na ně přijde řada.
Řekl, že zůstane.
Sestra zůstala také.
Dělali dál to, co bylo nutné.
Ruce se pohybovaly mechanicky.
Nůž, obvazy, voda.
Noc trvala dlouho, ale k ránu bylo ticho.
Dělostřelectvo se posunulo dál.
Polní lazarety byly během válek často zřizovány v provizorních podmínkách, blízko fronty, kde nebylo dost léků ani personálu.
Lékaři a zdravotníci pracovali celé hodiny bez odpočinku a často zůstávali s raněnými i ve chvílích, kdy se ostatní museli stáhnout.
Mnozí z nich zahynuli spolu s těmi, které se snažili zachránit.
Podobné situace se opakovaly ve všech velkých válkách 20. století.
Moře bylo tiché a bílé.
Led se zavíral pomalu.
Desky se sunuly přes sebe a skřípaly.
Voda mezi nimi mizela.
Loď zůstala stát.
Dřevěný trup sevřený ze všech stran.
Plachty visely bez pohybu.
Komín byl studený.
Kolem nebylo nic než led a nízká obloha.
Jmenovala se Endurance.
Měli doplout k pevnině.
Místo toho zůstali uvěznění v ledu, který se nehýbal.
Dny plynuly pomalu.
Muži chodili po palubě.
Sekali led kolem trupu.
Poslouchali praskání, které přicházelo z hloubky.
V noci bylo slyšet, jak se desky tlačí na boky lodi.
Jednoho dne se ozvala rána.
Trup se prohnul, pak znovu.
Led byl silnější než dřevo.
Shackleton stál na palubě dlouho.
Díval se na loď, která se nakláněla.
Rozkázal loď opustit.
Vynesli zásoby na led.
Stany, bedny, čluny.
Loď zůstala mezi krami.
Pomalu se lámala a potom zmizela.
Zůstali na ledě.
Vítr se zvedal, sníh zakrýval stopy.
Nebyla cesta.
Nebyla pořádná mapa, která by ukazovala, kudy jít.
Shackleton chodil mezi muži každý den.
Počítal zásoby, rozděloval práci.
Hlídal, aby nikdo nezůstal sám.
Čekali dlouhé týdny.
Pak spustili čluny na vodu mezi krami.
Vlny narážely do ledu, člun se zvedal a padal.
Pluli k ostrovu, který byl jen skvrnou na mapě.
Když vystoupili na břeh, neměli nic jisté.
Shackleton vybral několik mužů a s nimi nastoupil do malého člunu.
Ostatní zůstali na břehu.
Člun se vydal na otevřené moře.
Vítr, déšť.
Studená voda se dostávala dovnitř.
Pluli mnoho dní mezi vlnami, které byly vyšší, než člun.
Když dorazili k pevnině, nebyli ještě v bezpečí.
Před nimi stály hory pokryté sněhem.
Nikdo tudy nikdy nešel.
Boty měli roztrhané, oblečení promrzlé.
Šli přes led a skály, dokud se na druhé straně neobjevila stanice velrybářů.
Shackleton požádal o loď.
Vrátil se pro ostatní.
Na ostrově čekali dlouhé měsíce.
Když se loď objevila na obzoru, stáli na břehu.
Ernest Shackleton (1874–1922) byl britský polárník, který vedl expedici k Antarktidě v letech 1914–1917.
Jeho loď Endurance byla uvězněna a rozdrcena ledem v Weddellově moři.
Posádka zůstala dlouhé měsíce na ledu a později na opuštěném ostrově v Jižním oceánu.
Shackleton se vydal na otevřeném moři v malém člunu pro pomoc a nakonec se vrátil pro všechny své muže.
Z celé expedice nikdo nezahynul.
Mlha se držela nízko nad horami.
Svahy byly strmé a mokré.
Tráva sahala vysoko nad kolena.
Mezi kameny stály tmavé stromy porostlé mechem.
Cesta nebyla vidět.
Jen úzká stezka, kterou vyšlapali lidé a zvířata.
V horách bylo ticho.
Jen kapky vody padaly z listů.
Tady žily gorily.
Velké, silné, skryté v mlze.
Lidé o nich věděli málo.
Lovci věděli dost.
Do hor přišla žena z daleka.
Jmenovala se Dian Fossey.
Postavila malý tábor mezi svahy.
Stan, dřevěná chata, oheň.
Zůstala.
Chodila každý den stejnou cestou.
Sedávala v mokré trávě.
Čekala, až se z mlhy objeví pohyb.
Gorily ji dlouho pozorovaly z dálky.
Nepřibližovaly se.
Musela se učit být potichu.
Pohybovat se pomalu.
Dívat se jinak než lovci.
Roky plynuly.
Začala rozeznávat jednotlivé tlupy.
Poznávala mláďata.
Poznávala staré samce.
Viděla, jak se rodí.
Viděla, jak umírají.
Do hor ale přicházeli i jiní.
Pasti, dráty, výstřely.
Někdy našla zvíře zraněné, jindy už jen tělo.
Začala hlídat, rozstřihávala dráty, hledala pytláky.
Zůstávala v horách i v noci.
Byla sama.
V dešti a v zimě.
Jednoho dne ji našli v chatě.
Dian Fossey (1932–1985) byla americká primatoložka, která dlouhá léta žila v horách Rwandy mezi horskými gorilami.
Založila výzkumnou stanici Karisoke a zasvětila život jejich ochraně před pytláky.
Kvůli své práci čelila neustálým hrozbám a konfliktům s lovci.
V roce 1985 byla ve své chatě v horách zavražděna.
Její výzkum a ochrana goril přispěly k tomu, že tento druh přežil do současnosti.
Noc je chladná.
Olivovníky vrhají nepravidelné stíny.
Město za hradbami pomalu umlká.
Učedníci jsou unavení.
Seděli u stolu, naslouchali slovům, která plně nechápali.
Teď je přemáhá spánek.
Opakovaně usínají.
Tělo podléhá únavě, mysl se uzavírá.
Noc je silnější než jejich odhodlání.
On zůstává vzhůru.
Zahrada Getsemane.
Místo samoty.
„Má duše je smutná až k smrti."
Prosba zaznívá tiše:
„Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich…"
Hned nato:
„…ne má vůle, ale Tvá se staň."
Zatímco druzí podléhají přirozené mechanice spánku,
on zůstává bdělý.
Vidí, co přichází.
Vidí lidskou slabost.
Vidí zradu, smutek, bolest.
A přesto necítí hořkost.
Objevuje se pochopení.
A odpuštění.
Vůle je klidná
Pozornost otevřená
Vědomí přítomné
Noc pokračuje.
Kroky se blíží.
Pochodně se rozsvěcují mezi stromy.
Události se dávají do pohybu.
Zahrada zůstává v tichu
Řeka tekla pomalu.
Na hladině se odráželo světlo.
Rákosí se pohybovalo ve větru.
Na břehu seděl chlapec a pozoroval vodu.
Vedle něj stál otec.
Mluvili málo.
Někdy nebylo třeba říkat vůbec nic.
Stačilo být spolu.
Voda plynula stejně, jako čas.
Dětství ubíhalo mezi řekou, rybami, rodinou a krajinou.
Pak přišla válka.
Zmizela bezstarostnost.
Ota Pavel dospěl.
Pracoval jako sportovní novinář.
Cestoval, poznával svět.
Přesto se stále vracel k tomu, co mu bylo nejblíže.
K otci.
K řece.
K domovu.
Život mu ale nepřinesl jenom radost.
Těžce onemocněl.
Prožíval období, kdy bylo obtížné nacházet vnitřní rovnováhu.
Nemoc mu komplikovala vztah ke skutečnosti, ale jeho mimořádná citlivost byla stále přítomná.
Vracíval se k obyčejným okamžikům, které prožil jako zázračné.
Ota Pavel vnímal ve všem krásu i smutek zároveň.
Psal.
A zároveň miloval.
Ota Pavel (1930–1973) byl český spisovatel a sportovní novinář.
Ve svých knihách často čerpal ze vzpomínek na dětství, rodinu a krajinu kolem řeky Berounky.
Navzdory těžké duševní nemoci vytvořil dílo, které patří k nejcitlivějším svědectvím o lidskosti, domově a obyčejné kráse života.
Za oknem se rozednívalo.
Na stole ležel papír, tužka, několik poznámek a rozpracovaná kresba.
Josef Čapek měl rád obyčejné věci.
Rád chodil krajinou.
Pozoroval stromy, pole, zahrady, zvířata i lidi při každodenní práci.
Všímal si toho, co ostatní často míjeli bez povšimnutí.
Dítěte na cestě.
Psa na dvoře.
Staré židle u stolu.
Ticha letního odpoledne.
V jednoduchých věcech nacházel něco důležitého.
Něco, co se nedalo změřit ani vlastnit.
Něco lidského.
Maloval.
Psal.
Přemýšlel.
Jeho obrazy i texty vyrůstaly z blízkosti ke světu, který znal a který měl rád.
Roky plynuly.
Evropa se měnila.
Přibývalo strachu a hněvu.
Slova začínala rozdělovat lidi.
Josef Čapek však zůstával věrný tomu, co považoval za podstatné.
Svobodě.
Člověku.
Životu.
Pak přišlo zatčení.
Dům zůstal prázdný.
Dveře se zavřely.
Začala dlouhá cesta koncentračními tábory.
Dny se měnily v měsíce.
Měsíce v roky.
Přicházela zima.
Hlad.
Nemoc.
Nejistota.
Lidé mizeli, jména se ztrácela.
Síly ubývaly.
Tam, kde bylo snadné propadnout zoufalství nebo nenávisti, zůstával věrný životu.
I v prostředí, které lidskost systematicky ničilo, vznikaly jeho verše, úvahy a kresby.
Jako by si jeho lidskost hledala cestu i tam, kde pro ni již nezbýval téměř žádný prostor.
Válka se blížila ke konci.
Lidé se vraceli domů.
Josef Čapek se nevrátil.
Zmizel někde v posledních týdnech války.
Josef Čapek (1887–1945) byl český malíř, spisovatel, novinář a myslitel.
Ve svých knihách Povídání o pejskovi a kočičce, Kulhavý poutník nebo v později vydaných Básních z koncentračního tábora se opakovaně vracel k obyčejnému člověku, krajině, domovu a hodnotám, které neztrácejí význam ani v nejtěžších dobách.
Po okupaci Československa byl zatčen nacisty a postupně vězněn v několika koncentračních táborech, kde pravděpodobně zahynul na jaře roku 1945.
Byl to člověk nevšední pozornosti a citlivosti, věrný člověku, krajině a obyčejnému životu.
V pracovně svítila lampa.
Na stole ležely rukopisy, noviny a dopisy.
Za oknem se měnil svět.
Evropa procházela neklidným obdobím.
Ve společnosti sílil strach.
Přibývalo napětí.
Lidé začínali věřit jednoduchým odpovědím na složité otázky.
Karel Čapek seděl u stolu a psal.
Přemýšlel o souvislostech, které nebyly na první pohled vidět.
Zajímalo ho nejen to, co se děje, ale kam to ve svých důsledcích může vést.
Ve svých knihách, hrách a novinových článcích se opakovaně vracel k odpovědnosti a schopnosti rozlišovat mezi pravdou a klamem.
Mnohé z toho, co později otřáslo Evropou, dokázal rozpoznat dříve, než se to plně projevilo.
Ve Válce s mloky, Bílé nemoci i dalších dílech zachycoval mechanismy strachu, moci a lidské zaslepenosti způsobem, který zůstává živý dodnes.
Za svými slovy si stál.
Veřejně hájil svobodu, demokracii a odpovědnost jednotlivce i ve chvíli, kdy to bylo stále obtížnější.
Mohl odejít do zahraničí.
Byl zván do bezpečí.
Zůstal doma.
Cítil odpovědnost za to, co viděl.
Pokoušel se pojmenovat nebezpečí, která většina lidí ještě neviděla.
Mnichovský rok otřásl světem, ve který věřil.
Únava byla stále větší.
Stejně jako tlak a zklamání.
Na konci roku 1938 onemocněl.
Krátce nato zemřel.
Bylo mu čtyřicet osm let.
Karel Čapek (1890–1938) byl český spisovatel, dramatik, novinář a myslitel.
Ve svém rozsáhlém díle spojoval literární talent s mimořádnou schopností vidět souvislosti a předvídat důsledky společenského vývoje.
Patřil k nejvýraznějším osobnostem české kultury první poloviny 20. století.
Byl to člověk mimořádného rozhledu, intelektuální poctivosti a osobní odvahy.