ZMĚNA PARADIGMATU

Po dlouhou dobu dějin žil člověk s vědomím toho, že existuje vyšší řád.

Starověké kultury viděly svět jako jednotu.

Řečtí myslitelé hledali soulad mezi člověkem a kosmem.

Středověk chápal život jako součást vyššího řádu, který přesahuje jednotlivce.

I tam, kde se lidé lišili v názorech, zůstávala samozřejmost, že pravda je jedna a že k ní lze vztáhnout celý život.

S nástupem novověku se tento obraz začal měnit.

Rozum se stal hlavním nástrojem poznání a svět se začal jevit jako něco, co lze zkoumat, měřit a vysvětlovat.

Člověk se postupně vydělil z celku a ztratil vůči němu respekt.

Tento posun přinesl velké objevy i nové možnosti, ale zároveň oslabil vědomí vyššího řádu a hierarchie hodnot uvnitř něj.

Poznání se začalo rozdělovat na jednotlivé oblasti a každá z nich sledovala vlastní pravidla.

To, co dříve tvořilo jednotu, se rozpadalo na části.

V průběhu 18. a 19. století se tento proces ještě zrychlil.

Společnost, věda i způsob života se měnily rychleji, než se člověk dokázal orientovat.

Autorita tradice slábla, ale žádná jiná ji nedokázala nahradit.

Svět se měnil.

Poznání stále více směřovalo k jednotlivostem, bez respektu k celku.

Člověk získával moc nad přírodou, ale ztrácel vědomí toho, že je její součástí.

Tím začíná období, které zásadně promění podobu civilizace.

Období revolucí, průmyslu, nových věd, ideologií i válek, v němž se starý obraz světa rozpadá a nový se teprve hledá.

V následujících textech se pokusím tento proces sledovat krok za krokem, jako proměnu vztahu člověka k pravdě, ke světu i k sobě samému.

Na konci 18. století se změna, která dlouho zrála v myšlení i ve společnosti, projevila otevřeně.

Starý řád, který byl po staletí považován za samozřejmý, se začal rozpadat.

Ve Francii se poprvé objevila myšlenka, že společnost nemusí stát na tradici, na náboženství ani na dědičné autoritě.

Člověk může vytvořit nový řád sám, podle rozumu a podle vůle.

Hesla revoluce mluvila o svobodě, rovnosti a bratrství.

Poprvé se zdálo, že je možné uspořádat svět jen podle osobního vidění.

Král byl sesazen.

Církev ztratila své postavení.

Zákony se začaly tvořit jinak, než dříve.

To, co bylo po dlouhou dobu považováno za dané, se přestalo respektovat.

Změnil se způsob, jakým se člověk díval na svět.

K autoritě přestal vzhlížet zdola.

Pravdu už netoužil hledat v něčem, co ho nekonečně přesahuje.

Chtěl se chopit vlastní pravdy, tu hájit a prosazovat.

Tato změna perspektivy přinesla novou energii na horizontále života.

Ukázalo se, že člověk dokáže starý svět zbourat, ale nový nedokáže vytvořit tak, jak očekával.

Násilí, které revoluci provázelo, bylo bojem o vlastní pravdy a moc je začít prosazovat.

Bylo důsledkem toho, že se rozpadl společný obraz světa, podle něhož se lidé dříve orientovali.

Od této chvíle se dějiny začínají pohybovat jiným způsobem.

Události se zrychlují, změny jsou radikálnější a jistot ubývá.

Myšlenka, že svět se může měnit podle osobní vůle, se stává jednou z nejsilnějších sil novověku.

Pozdější revoluce, ideologie i války z ní budou znovu vycházet.

Revoluce přinesly změnu politického uspořádání.

Ale nejen to.

Po dlouhou dobu byl řád společnosti i života spojen s představou hierarchie.

Vědomí lidí bylo více uspořádané.

Nesli v sobě vědomí toho, že něco je zákonitě výš a něco níž.

Že něco vede to, co se mu přizpůsobuje a dává to smysl.

Člověk se vztahoval k něčemu, co cítil, že ho přesahuje.

Tento vztah nebyl jen součástí náboženství nebo tradice, ale tvořil základ orientace v životě.

Revoluční myšlení tento vztah zpochybnilo.

Na jeho místo postavilo rovnost a svobodu jednotlivce.

Člověk už neměl přijímat řád, který je dán, ale vlastní vůlí měl tvořit nové zákony.

Tím se postupně změnil i jeho vnitřní vztah k sobě samému.

Místo aby hledal oporu v tom, co ho přesahuje, začal se opírat především o vlastní rozhodnutí a osobní sílu.

Osobní vůle se v dějinách stále více prosazuje.

Jednání se řídí tím, co chce jednotlivec, skupina nebo národ.

Vyšší smysl se vytrácí.

S tímto posunem se ztrácí vědomí vertikály, která dříve spojovala lidský život s něčím vyšším, jistějším a moudřejším.

Vědomí ztrácí vyšší perspektivu.

Pozornost se obrací k tomu, co má před sebou - k situacím a událostem na horizontále času.

Dějiny se začínají podobat proudu, který se stále zrychluje.

Mechanické síly přebírají vládu nad člověkem.

Síla setrvačnosti se nedá zastavit.

Člověk je stále aktivnější, ale zároveň méně jistý tím, kam jeho jednání vede.

Ztráta hierarchie znamenala především oslabení schopnosti rozlišovat mezi tím, co člověka přesahuje a tím, co vzniká jen z jeho vlastní vůle.

Od této chvíle se svět stále více pohybuje v jednom směru.

Vertikální orientace, která dříve dávala životu směr a smysl, zůstává přítomná už jen skrytě.

Na přelomu 18. a 19. století se proměna světa začala projevovat v každodenním životě.

To, co dříve probíhalo pomalu a v rytmu přírody, se začalo zrychlovat.

Vznikají stroje, které dokážou pracovat rychleji než člověk.

Továrny soustřeďují velké množství lidí na jednom místě.

Města rostou a mění svou podobu.

Práce se postupně odděluje od přirozeného prostředí, ve kterém člověk žil po staletí.

Místo pole, dílny nebo domu přichází prostor, kde se pohyb řídí podle hodin a podle výkonu.

Život se začíná organizovat jinak, než dřív.

Důležitým měřítkem se stává účinnost, rychlost a užitek.

To, co nelze změřit nebo spočítat, ztrácí svou hodnotu.

Technický pokrok přináší nové možnosti a zároveň mění způsob, jakým člověk vidí svět.

Příroda se přestává jevit jako řád, jehož je člověk součástí, ale stále více jako prostředí, které lze ovládat a využívat.

S tím se mění i vztah člověka k vlastnímu životu.

Místo aby se přizpůsoboval celku, snaží se celek rozdělit a přizpůsobit sobě.

Změny se dějí stále rychleji.

To, co dříve trvalo generace, se nyní proměňuje během jednoho života.

Zkušenost předků přestává být jistotou.

Svět, do kterého se dítě rodí, je totiž jiný než ten, ve kterém žili jeho rodiče.

Společnost získává stále větší moc nad přírodou, ale zároveň ztrácí jednoduchou orientaci, která byla spojena s tradicí a s přirozeným řádem.

S postupující proměnou novověku začalo poznání získávat jiný charakter.

Stále větší důvěru získával přístup, který se opíral o rozum, pozorování, myšlení a důkaz.

Člověk se učil dívat na svět jako na něco, co lze zkoumat z odstupu.

To, co bylo dříve prožíváno jako součást řádu, se začalo jevit jako předmět, který je možné popsat, rozložit a vysvětlit.

Tento způsob poznání přinesl mimořádnou přesnost.

Zákony přírody bylo možné vyjádřit čísly, pohyb se dal vypočítat a výsledek bylo možné ověřit.

Svět se začal ukazovat jako soustava vztahů, které se řídí pravidly, jež může lidský rozum odhalit.

Současně se však měnil i vztah člověka k tomu, co ho přesahuje.

Místo hledání smyslu se pozornost obracela k tomu, jak věci fungují.

Respekt k vyššímu řádu ustupoval důvěře ve schopnost člověka tento řád poznat a využít.

Rozum se spojil s vůlí.

To, čemu bylo možné porozumět, bylo možné také změnit.

To, co bylo možné změnit, bylo možné ovládnout a využít.

Poznání se postupně oddělilo od zkušenosti celku.

Jednotlivé obory sledovaly vlastní zákony.

Celek přestával být nahlížen a ztrácel se v pozadí.

Člověk se stále více utvrzoval ve svých vlastních schopnostech a silách svět podle sebe rozdělovat.

Svět začal být viděn jako nespočet objektů, které je možné zkoumat, porozumět jim a prakticky využít.

Tento pohled otevřel cestu k dalšímu vývoji, který proměnil nejen vědu, ale i způsob myšlení.

Filozofie, která dříve hledala celek, se postupně začala zabývat především samotným poznáním,

a vztah k pravdě se začal oddělovat od přímé zkušenosti života.

Nový způsob poznání se utvářel od 17. století.

Francis Bacon zdůraznil význam experimentu a zkušenosti, René Descartes postavil poznání na jistotě rozumu a Isaac Newton ukázal, že pohyb světa lze popsat matematickými zákony.

Později se tento přístup rozšířil do všech oblastí vědy a stal se základem moderní civilizace.

Technický pokrok pak změnil podobu společnosti i každodenního života.

S rozvojem vědy a techniky začalo poznání pronikat stále hlouběji do jednotlivých oblastí světa.

To, co bylo dříve chápáno jako součást jednoho řádu, se postupně rozdělovalo na samostatné obory.

Každý z nich usiloval o co největší přesnost ve své vlastní oblasti.

Pozornost se soustředila na detail, zatímco souvislosti s celkem ustupovaly do pozadí.

Tento způsob práce přinesl své výsledky.

Poznání se rozšířilo do šířky i do hloubky a člověk získal schopnosti, které dříve neměl.

Současně se však proměnila i perspektiva, z níž je svět viděn.

Místo snahy nahlížet celek a v něm hierarchické uspořádání částí se prosazovalo množství různých pohledů, existujících vedle sebe.

Každý obor má svůj význam, svůj jazyk, své metody i své cíle.

Celek, který dává jednotlivostem smysl, není samozřejmou skutečností, kterou by bylo možné poznat z běžné perspektivy.

Vztah k němu byl vždy vzácný a nesnadný, a s postupující orientací na objektovou skutečnost světa se ještě více ztrácí.

Pozornost se stále více obrací k tomu, co je možné pozorovat, měřit a popisovat.

Svět se začíná jevit především jako soubor objektů, k nimž se člověk vztahuje z vnějšího postavení.

Tím se postupně mění i vztah člověka k sobě samému.

Přestává se vnímat jako součást vyššího řádu a stále více se chápe jako samostatný pozorovatel, který stojí proti světu.

Celek, který byl dříve prožíván jako živý a vědomý řád, se ztrácí z bezprostřední zkušenosti.

Zůstává jen to, co je možné uchopit myšlením, pojmenovat a použít.

Moderní vědomí se tak stále více pohybuje v referenční soustavě vlastního já.

Z této perspektivy je svět viděn jako objektová skutečnost, zatímco vztah k tomu, co člověka přesahuje, zůstává skrytý.

Tento posun se stal jedním ze základních znaků novověku.

Svět je stále přesněji pozorován a popisován, ale zároveň se vytrácí přímý vztah k celku, který není objektem, nýbrž řádem, v němž má lidský život své místo.

V 19. a 20. století se věda rozdělila na velké množství specializovaných oborů.

Každý z nich dosáhl vysoké přesnosti, ale zároveň se zmenšovala schopnost vidět svět jako jednotný celek.

Tento proces ovlivnil nejen vědu, ale i způsob myšlení, vzdělávání i organizaci společnosti.

Čím více rostla specializace, tím obtížnější bylo udržet vědomí souvislosti, která jednotlivým částem dává smysl.

Když se ztrácí vztah k celku, vzniká potřeba vytvořit nový řád.

To, co dříve dávalo jednotlivým částem smysl, přestává být zřejmé a člověk se snaží svět uspořádat vlastními silami.

Hledá princip, podle kterého by bylo možné určit, co je správné a jak má být společnost uspořádána.

Tak vznikají ideologie.

Systémy myšlenek, které chtějí vysvětlit svět a dát mu směr.

Vycházejí z rozumu a z přesvědčení, že správné uspořádání lze vytvořit lidským rozhodnutím.

Člověk se stává tím, kdo má určit, co je pravda a jak má být uskutečněna.

Každá ideologie se snaží vytvořit celek, ale vychází jen z části skutečnosti.

To, co nelze zahrnout do jejího pohledu, zůstává stranou nebo je považováno za omyl.

Tam, kde se celek nevnímá přímo, vzniká snaha nahradit ho konstrukcí.

Řád se nevychází z toho, co člověka přesahuje, ale z toho, co je schopen myslet, pojmenovat a prosadit.

Takový řád však nemůže být trvalý.

Jednotlivé představy se střetávají a každá z nich se snaží prosadit svou vlastní pravdu.

Napětí, které vzniká, není jen sporem o jednotlivé věci.

Je to spor o samotný způsob, jak má být svět uspořádán.

Rozum, který měl přinést jistotu, se stává nástrojem zápasu.

Vůle, která měla tvořit řád, začíná bojovat o svou podobu.

Ideologie dávají lidem pocit smyslu, ale zároveň mohou vést k tomu, že se vztah k celku ztrácí ještě víc.

To, co mělo nahradit ztracený řád, se může stát další příčinou rozdělení.

Tím se připravuje půda pro události, v nichž se střet různých představ o světě promění v otevřený konflikt.

Od konce 18. století vznikaly ideologie, které se snažily uspořádat společnost podle rozumu.

Liberalismus, nacionalismus, socialismus i komunismus chtěly vytvořit nový řád, ale jejich střet vedl k hlubokým konfliktům.

Napětí, které vzniklo rozpadem společného řádu a vznikem ideologií, se postupně proměnilo v otevřené konflikty.

Když se ztratí vztah k celku, jednotlivé části začnou jednat samostatně.

Každá chce prosadit svou představu o tom, jak má být svět uspořádán.

Tam, kde není viděn celek, rozhoduje síla.

Rozvoj vědy a techniky dal člověku prostředky, jaké dříve neměl.

To, co vzniklo z touhy poznat svět, se spojilo s vůlí prosadit vlastní představu.

Války moderní doby nejsou jen střetem o území.

Jsou střetem obrazů světa, které vznikly bez společného vztahu k tomu, co je přesahuje.

Každá strana vidí svou část jako celek.

Události se začnou řetězit a pohyb se zrychluje.

Svět se dostává do stavu, kdy se dějiny odvíjejí především na horizontále sil.

Zkušenost válek ukazuje, jak nebezpečné je uspořádání světa, ve kterém chybí vztah k celku.

První a druhá světová válka změnily podobu světa.

Technický pokrok umožnil ničení v rozsahu, jaký dříve nebyl možný.

Ukázalo se, jak křehký je svět, ve kterém rozhoduje především síla.

Proměna, která začala v Evropě, postupně zasáhla i země s hlubokou tradicí.

Japonsko bylo po staletí společností pevného řádu.

Každý měl své místo a život byl spojen s celkem, který člověka přesahoval.

V 19. století se země otevřela světu.

Moderní věda, technika a organizace přinesly rychlou změnu.

Během krátké doby vznikl moderní stát.

Staré formy zůstaly, ale jejich význam se změnil.

Společnost začala fungovat podle pravidel moderního světa.

Tato proměna ukazuje, jak silný byl směr, kterým se civilizace vydala.

Ani hluboká tradice nedokázala zůstat beze změny.

Svět se sjednocoval nejen technicky, ale i způsobem myšlení.

Reformy Meidži ukázaly, že změna, která začala v Evropě, zasáhla celý svět.

Svět je rychlejší a složitější než kdykoli dříve. Člověk se musí rozhodovat sám.

To, co bylo dříve dáno, dnes závisí na osobní volbě. Tento způsob života dává svobodu, ale i nejistotu.

Pozornost se soustředí na úkoly, výkon a řešení situací. V takovém pohybu není snadné vidět celek.

Možností je mnoho, ale směr není vždy jasný.

Moderní člověk žije ve světě, který dokáže ovládat, ale obtížně v něm nachází jednotu.

To je jeden z hlavních znaků dnešní doby.

Technika a proměna společnosti přinesly relativní svobodu v osobním životě člověka. Zároveň však ztížily jeho orientaci v rámci Celku.

Ve světě, který se rychle proměnil, se postupně objevuje nový druh neklidu.

Člověk má k dispozici prostředky, jaké dřívější generace neměly, ale stále častěji cítí, že samotné možnosti nestačí.

Rozvoj vědy, techniky i společnosti přinesl pohodlí a sílu, ale neodpověděl na otázku, podle čeho má být život veden.

To, co dříve určovalo směr, přestalo být samozřejmé a člověk zůstává odkázán sám na sebe.

S touto změnou se znovu objevuje potřeba hledat smysl.

Ne jako návrat k minulosti, ale jako snaha najít oporu v době, kdy se společný celek přestal zjevovat jako samozřejmý.

Stále více lidí si uvědomuje, že rozum a výkon nedokážou odpovědět na všechny otázky.

Pozornost se obrací k vnitřní zkušenosti, k psychologii, k filozofii i k tradicím, které se dříve zdály vzdálené.

Učení Východu, meditace, práce s tělem i různé duchovní směry se objevují v prostředí, které dlouho věřilo především vědě a technice.

Mnozí hledají způsob, jak znovu spojit poznání s životem a najít vztah k tomu, co přesahuje jednotlivý okamžik.

Toto hledání probíhá v jiných podmínkách než v minulosti.

Chybí společný řád, který by určoval směr, a každý si musí svou cestu hledat sám.

Vedle sebe existuje mnoho přístupů a není snadné rozlišit, co vede k hlubšímu pochopení a co je jen další možností mezi mnoha.

Svoboda, která vznikla rozpadem starých jistot, dává prostor hledání, ale zároveň ho činí nejistým.

Člověk se tak ocitá v situaci, kdy může hledat víc než kdykoli dříve,

ale zároveň nemá pevné místo, odkud by mohl vidět celek.

Ve druhé polovině 20. století se v západním světě rozšířil zájem o psychologii, meditaci a východní filozofie.

Mnozí lidé hledali alternativu k čistě technickému pohledu na svět.

Vzniklo mnoho směrů osobního rozvoje, které se snažily spojit poznání se zkušeností, ale zároveň ukázaly, jak obtížné je najít pevný základ v době bez společného obrazu světa.

Na konci 20. století se svět spojil do jednoho systému.

Události, které se dříve odehrávaly odděleně, se začaly navzájem ovlivňovat.

Rozvoj dopravy, techniky a komunikace způsobil, že vzdálenosti ztratily svůj dřívější význam.

Informace se šíří okamžitě a rozhodnutí učiněná na jednom místě zasahují celý svět.

Postupně vzniká civilizace, která se řídí podobnými pravidly bez ohledu na původní kulturu.

Způsob práce, vzdělání i organizace společnosti se sjednocuje.

Tento vývoj přináší velkou propojenost, ale zároveň i novou závislost.

Jednotlivé části světa jsou na sobě navzájem vázány a porucha na jednom místě zasahuje celek.

Společnost se stává složitým systémem, který nikdo nevidí celý.

Každý se podílí na jeho chodu, ale málokdo dokáže obsáhnout jeho smysl.

Staré formy života zůstávají navenek zachovány, ale rozhodování se řídí jinými silami.

Ekonomika, technika a moc určují směr více než tradice.

Člověk žije ve světě, který vytvořil, ale který už nedokáže držet jako celek.

Možnosti rostou, ale roste i nejistota.

Na přelomu 20. a 21. století vznikl globální systém propojený technikou, ekonomikou a komunikací.

Internet a mezinárodní obchod spojily jednotlivé části světa do jedné civilizace.

Současně se oslabily tradiční struktury a rozhodování se stále více řídí technickými a ekonomickými pravidly.

Člověk dnešní doby žije ve světě, který nabízí mnoho možností.

Může cestovat, studovat, měnit práci i způsob života.

Svoboda, která vznikla rozpadem starých řádů, se stala samozřejmou součástí života.

Současně však zmizely jistoty, o které se člověk dříve opíral.

Tradice, náboženství i společenské hierarchie ztratily svou dřívější sílu.

Každý se musí rozhodovat sám.

Rozhodování se opírá především o rozum a osobní vůli.

Člověk se snaží najít směr podle vlastního úsudku.

Tento způsob života dává velký prostor jednotlivci, ale zároveň ho staví do situace, kdy musí nést odpovědnost bez opory v celku.

To, co bylo dříve určováno řádem, musí nyní určovat sám.

Pozornost se soustředí na to, co je právě nutné.

Na práci, výkon, úspěch a řešení každodenních úkolů.

Vědomí se pohybuje mezi mnoha podněty a jen zřídka se zastaví.

Člověk ví mnoho o světě, ale obtížně nachází směr, který by spojoval jednotlivé části života v jeden celek.

Ztráta vztahu k tomu, co ho přesahuje, se neprojevuje vždy navenek.

Život může být plný činností, a přesto v něm chybí orientace.

Současná společnost je založena na svobodě jednotlivce, vědě a technice.

Tradiční autority mají menší vliv než dříve.

Tento vývoj přinesl velké možnosti, ale také pocit nejistoty, protože společný obraz světa už není samozřejmý.

Když pozornost vychází z osobní identity, vědomí se orientuje jen v první vztažné soustavě. Člověk hájí především své osobní potřeby.

Život je nepřetržitým pohybem.

Probíhá v interakci mezi vnějším a vnitřním světem první sféry vědomí. Podléhá času a fyzikálním zákonům. Děje se tak u jednotlivce, skupiny i celé společnosti.

Jednotlivé kroky na sebe automaticky navazují a vytvářejí sílu, kterou už není možné jen tak zastavit. Události navazují jedna na druhou. Nabízejí se řešení a pohyb k nim vede.

Základní způsob vidění ale zůstává stejný. Proto se nic podstatného nemění, i když se mění okolnosti.

Tam, kde chybí vztah k celku, zůstává jen sled událostí. Rozhodování se řídí tlakem situace a okamžitým prospěchem.

Svět se pohybuje rychleji, než ho člověk dokáže pochopit. Možnosti rostou, ale jistota se zmenšuje.

V tomto způsobu života se může měnit mnoho, ale nic nemá trvání. Každé řešení se časem stává součástí dalšího pohybu.

Tento stav není výjimkou, ale zákonitostí. Tam, kde se ztratí vztah k celku, zůstává jen mechanika vztahů.

Moderní společnost se opírá především o rozum, techniku a osobní rozhodování. Bez hlubšího vztahu k celku se však jednání řídí silami, které mají vlastní setrvačnost.

To vede k neustálým změnám, konfliktům i nejistotě, která je pro dnešní dobu typická.

Dějiny posledních staletí ukazují proměnu vztahů, ze kterých člověk jedná.

Pozornost se postupně přesunula k tomu, co je možné ovládnout, a osobní vůle se stala hlavní silou, která určuje směr.

Tam, kde se střed přesune do osobního pohledu, začíná se život řídit zákony horizontálních vztahů.

Jednání vychází z potřeby prosadit se, ubránit se nebo získat jistotu.

Tento způsob pohybu má svou setrvačnost.

Události na sebe navazují, zrychlují se a vytvářejí tlak, který není možné zastavit pouhým rozhodnutím.

Revoluce, ideologie i války patří k tomuto vývoji.

Vznikají tam, kde se vědomí opírá o rovinu, v níž se jednotlivé síly střetávají bez společného středu.

V takovém uspořádání se může měnit mnoho, ale nic se nemůže trvale ustálit.

Každé řešení se časem stává součástí dalšího pohybu.

Moderní svět přinesl svobodu i velké možnosti, ale zároveň ukázal hranice způsobu života, který stojí jen na rozumu, vůli a technice.

Čím více roste moc člověka nad světem, tím obtížnější je najít směr, který by dával jednání smysl jako celku.

Proto se stále zřetelněji ukazuje, že změna nemůže spočívat jen v nových myšlenkách, systémech nebo rozhodnutích.

Dokud zůstává stejný způsob vidění, opakují se stejné zákonitosti.

Možnost hlubší proměny neleží v událostech, ale ve vztahu, ze kterého člověk svět vidí.

Dokud se pohled opírá jen o osobní střed, zůstává uzavřený v téže rovině.

Dějiny ukazují, že vedle tohoto pohybu vždy existovala i jiná možnost.

Objevovala se u jednotlivců, kteří dokázali vidět z jiného místa, než z jakého jedná běžná vůle.

Moderní svět se nemůže vrátit zpět.

Pohyb, který vznikl v horizontále, pokračuje dál.

Otázka proto nestojí, jak změnit svět,

ale odkud se na něj díváme.

Teprve změna perspektivy může otevřít možnost jiného uspořádání,

které nevzniká z boje sil, ale z porozumění celku.

Vývoj posledních staletí ukazuje, že technický pokrok sám o sobě nevytváří řád.

Bez vztahu k celku se jednání řídí silami, které mají vlastní setrvačnost.

Možnost skutečné změny vzniká teprve tehdy, když se změní způsob vidění, ze kterého člověk jedná.