Silná motivace na začátek

Když jsem si potřetí za sebou nevyjel dospělou reprezentaci, uvědomil jsem si, že bych měl “něco udělat s hlavou”. Do té doby jsem všechno řešil s přítelkyní, tátou nebo mými trenéry a myslel si, že to stačí. Ano, velkých úspěchů jsem dosáhl i před oslovením Milana, ale nebyla v tom stabilita. Navíc jsem stále řešil jeden problém – zvládat lépe semifinálové jízdy, postupovat pravidelně do finále a otevřít si tak cestu ke splnění svého snu – kvalifikovat se do seniorské reprezentace. Dost jsem se tím trápil a nedokázal jsem přijít na to, jak tuhle překážku konečně překonat.

Rozhodl jsem se proto oslovit Milana, v čemž mě ještě dost ovlivnila kamarádka od vody Amálka Hilgertová, která s Milanem pracuje již delší dobu a jejich spolupráce přinesla krásné úspěchy.

Když jsem Milana viděl poprvé, tak z něj čišel obrovský klid. A to přesně jsem potřeboval. Potřeboval jsem si věci ujasnit a uklidnit se. Místnost, kde jsme se setkali, mne zaujala na první pohled. Zvláště pak stěna plná fotek sportovců, se kterými Milan pracuje. V tu chvílí mě ani nenapadlo, že za rok tu budu mít fotku i já.

Prvních pár schůzek bylo seznamovacích, kdy jsem se představil a přednesl to, na čem bych rád společně zapracovat. Asi po měsíci mi Milan nabídnul plán, který když budu poctivě dodržovat, tak za rok uvidím výsledky. V té době jsme ještě ani pořádně necvičili, takže jsem si říkal, že rok je strašně krátká doba, ale měl jsem z Milana skvělý pocit a tak jsme si plácli. Začali jsme se scházet pravidelně každý týden a já začal poctivě cvičit. Víceméně první bylo žonglování, které jsem se naučil docela rychle. Milan mi dával skvělé rady a díky mé nátuře a několika stovkám nepovedených pokusů jsem se žonglovat naučil během čtrnácti dnů.

Nyní je žonglování na mém denním pořádku a v závodních dnech je součástí mého rituálu. Dodává mi klid, přináší energii a vnímání těla, což chceme.

Další cvičení bylo už náročnější a stále je pro mne výzvou. Učím se při něm opravdu soustředit a nedovolit, aby mě v tu chvíli cokoliv rušilo.

Nejdříve jsem trénoval jen v klidu, ale později mne ho Milan učil využít i venku, a to kdekoliv a kdykoliv. A to je teprve skvělé. Je to vždy jiné, ale pokaždé se díky němu dokážu dostat do přítomnosti. A to je jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem v životě zažil. Nyní cvičím především venku a na lodi. Kdybych si ale neodcvičil poctivě řadu “začátečnických” hodin o samotě a v klidu, tak bych na cvičení venku nebyl připravený.

Vedle cvičení jsme s Milanem probírali vše možné, od mých trápení “na vodě”, až po nejlepší restaurace ve Vršovicích. Tím, jak jsme se postupně sbližovali, jsem se dokázal víc a víc otevřít. Proto jsme byli schopni probrat a vyřešit velmi bolestivá témata, která mě hodně trápila. Tohle byla další skvělá zkušenost, kterou jsem díky Milanovi mohl prožít.

Nejnáročnější sezóna v kariéře

Pokud měla sezóna 2021 označení “snová”, tak sezóna 2021 by rozhodně snesla označení “nejnáročnější”. Má „Nejnáročnější sezóna v kariéře“. Proč? Nastala situace, kdy jsem se nominoval do reprezentace U23 i seniorské a čekaly mě v jednom roce 4 vrcholné akce. 2x Mistrovství světa , 2x Mistrovství Evropy. Důležité je také dodat, že další roky už to nemohou překonat, 23 let už mi nikdy nebude a od sezóny 2022 budu závodit jen a pouze v seniorské kategorii.

Nejnáročnější = nejúspěšnější ?

Když se teď ohlížím za rokem 21‘, žasnu. Podařilo se nám přetavit nejnáročnější sezonu v tu jednoznačně nejúspěšnější.
Jak k tomu došlo?
Jak je vůbec možné, že toto můžu napsat?
Rok zpátky bych o sobě řekl, že jezdit moc závodů mi nesvědčí, jsem spíše tréninkový typ a “ladič” na vrcholné akce.
Myslím, že za to může více důvodů, které společně tvoří nádhernou souhru.
Za ten hlavní beru rozhodně spolupráci s Milanem.
Cítil jsem v něm oporu a také vzájemnou důvěru, které bylo po celý rok opravdu třeba. Musel jsem v sobě najít odhodlání otevřít se a mluvit o svých vnitřních pocitech, myšlenkách a stavech. Alfou-omegou k naší skvělé komunikaci jsou bezpochyby cvičení. Během roku jsem je nesčetněkrát točil, měnil, hrál si s nimi a přizpůsoboval je podmínkám.

Odvahou k přítomnosti

A proč jsem jim a Milanovi tolik věřil?
Vedly mě totiž k přítomnosti. A v té se odehrává vše. Když se mi podařilo se do ní dostat v těch nejtěžších situacích, získával jsem sebevědomí a jen se opakovaně utvrzoval v naší správné cestě. Pokaždé to ale chtělo velkou odvahu. Musíte se tomu oddat a věřit.
Důležité také bylo, že jsme vše perfektně naplánovali. Od dubna do září, včetně všech závodů, soustředění a také VELICE důležitých období volna. Navíc jsme stále přidávali poznatky z právě proběhlých závodů, a díky tomu jsme mohli lépe připravit plán na akce následující.

Když jsem Milanovi řekl, kolik závodů mě v tomto roce čeká, Milan vymyslel, že na to musíme jít jinak. Pojali jsme celou tuto sezónu jako víceboj. Tím, že jsem obrovský sportovní fanoušek, miluji podobná přirovnání. Co to ale znamenalo v praxi? Víceméně to, že každý jednotlivý závod jsme pojali jako jednotlivou disciplínu v atletickém víceboji. Snažili jsme se proto zajet každou “disciplínu” (závod) co možná nejlépe, ale ne na úkor disciplíny následující. Musel jsem se naučit šetřit síly, abych absolvoval každou disciplínu s co možná nejvíce silami. Musel jsem opravdu vnímat, jak se během sezóny cítím a reagovat např. zvýšením volných dní, aby nepřišlo vyhoření uprostřed sezóny. Musel jsem tlumit i pozitivní emoce, protože by mě příliš vysílily a vzaly mi potřebný “drajv” na následující závody. Zpětně se tato strategie ukázala jako klíčová.

Co přinesly mé první 2 roky s Milanem?

Když se zpětně ohlédnu za první sezónou, ušel jsem obrovský kus cesty. Svůj první cíl – zvládnout semifinále – jsem si splnil ve všech závodech a seniorský mančaft jsem si vyjel taky. Navíc jsem přidal bronz z mistrovství Evropy a republikový titul k tomu. A to už je slušný, na náš první rok s Milanem, ne?

Začal jsem věřit naší cestě.

Druhou sezonu jsem přidal čtyři “velká finále” a k tomu tři individuální medaile, včetně titulu mistra světa!!

Díky cvičením jsem poznal, co je to být v přítomnosti a využil jsem toho. Nedá se to dokonale vysvětlit, musel jsem si to prožít. Každé sezení u Milana mi ukazovalo směr, po kterém se mohu vydat. Ale tu odvahu, to úplné ponoření se do přítomnosti, to vás nikdo nenaučí. Musíte se tomu prostě oddat a věřit. A to jsem udělal. Nejen kvůli tomu, ale především díky tomuto přesvědčení, jsem se stal v mých 23 letech mistrem světa.

Dva roky je krátká doba, o to víc mi přijde neuvěřitelné, co všechno se změnilo. Vnímám, že jsem se vážně ohromně posunul, a to nejen na vodě, ale hlavně lidsky.
Díky spolupráci s Milanem jsem se stal nejen lepším závodníkem, ale hlavně lepším člověkem. Myslel jsem si, že ke sportu mám profesionální přístup, ale až Milan mi ukázal, co přesně to znamená.