První kroky

Chvíle v životě co stojí za to.

Obvykle si pamatujeme velké události, jako prví den ve škole, narození dětí, první rande s holkou, povýšení v práci nebo velké úspěchy ve sportu atd.
Díky spolupráci s Milanem Moravecem jsem si ale začal mnohem více všímat a pamatovat na první pohled obyčejných věcí.

Jak to ale začalo?

Neběžně běžná chvíle

Prvních pár měsíců jsme si zejména povídali a já si ujasňoval, proč jsem vlastně přišel a kterým směrem by se mohla ubírat naše setkání. Po čase jsem dostal i pár úkolů na doma. Pamatuju si, jak jsem seděl v pokoji v rovné pozici na židli, snažil se dodržovat domluvená pravidla, ale vůbec jsem nevěděl, proč to dělám. Zkoušel jsem to témeř každý den asi 3 měsíce. Pak jsem se zeptal Milana, jestli je možné, že prostě nejsem na tuhle činnost vhodný a jestli to celé není ztráta času obou. Celkem bez vysvětlení jsem dostal knížku ZEN a umění lukostřelby. Je to mimochodem krásná kniha, ale to co mi pravděpodobně mělo po jejím přečtení dojít bylo, že je potřeba vydržet, nic moc nechtít a pokorně čekat. A tak jsem čekal na něco a nevěděl vlastně na co. A pak se jednou něco zvláštního přihodilo. Pamatuju si to dodnes velmi dobře.

Cvičil jsem tenkrát venku a cestou zpátky domů jsem se ještě zastavil a rozhlížel se po okolí. Všiml jsem si, jak nádherně se ve větru pohybuje takový keř s dlouhými větvemi. Chvilku jsem ho pozoroval a najednou jsem si uvědomil a procítil tu naprostou nádheru propojení větru s keřem. Jak vítr sílil a slábnul, tak se keř věrně pohyboval a já při tom cítil takový vnitřní úsměv v celém těle. Stál jsem tam dlouho 🙂

Těžce se to popisuje. Mnohem lepší je to zažít, než si o tom číst.

Napsal jsem o tom Milanovi a dostal odpověď : VÝBORNĚ, to je ono.

Vnímám to zpětně jako zlomový okamžik, kdy jsem poprvé pocítil, jak se dá na první pohled běžná chvíle vnímat velmi silně a jinak, než obvykle. Dodalo mně to vítr do plachet pro další cvičení a začal jsem maličko chápat, proč to všechno dělám.

Vnímavější smysly

Jedno z dalších setkáni s Milanem proběhlo v čajovně na Václavském náměstí. Povídali jsme si a cvičili současně. Po celou dobu jsme různým způsobem zaměstnávali svoji pozornost. Jedno ze cvičení spočívalo například v tom, že jsem bez přerušení našeho povídání neustále periferně sledoval houpající se lampu, zavěšenou nízko nad námi. Dával jsem pak vždycky vědět přesně v tom okamžiku, kdy se úplně zastavila. Zároveň jsem k tomu poslouchal hudbu, a to se stejným cílem – nesměl mi uniknout začátek ani konec každé písničky. Hráli jsme si s pozorností tak, abychom ji neustále ovládali, neztratili a plně využili.

Po setkání, které trvalo dvě hodiny, jsem se šel ještě projít po městě. Náhle jsem si uvědomil, že je něco jinak. Byl jsem mnohem vnímavější. Jinak jsem slyšel. Uvědomoval jsem si okolo sebe velké množství zvuků zároveň. Byly hlasitější a čistší než běžně. Také pohled na okolí byl úplně jiný. Všechno jsem viděl jasněji. Vidění se mi rozšířilo a prohloubilo. Viděl jsem takový velký hluboký obraz okolí, ve kterém jsem současně registroval všechny změny – všechny pohyby, které se v něm objevovaly.

Chvilku jsem z toho byl překvapený, ale pak jsem se tomu musel začít smát, jaká to byla paráda.

Zastav myšlenky a tělo tě začne poslouchat

Sportování a pohyb obecně přináší často nádherné a silné zážitky. Díky práci s Milanem jsem zjistil, že se intenzita zážitků dá do určité míry ovládat.
Schopnost zintenzivnit vlastní sportovní zážitky je mimo jiné spojená s kontrolováním mysli za pomoci pozornosti. Pokud dokážeme díky různým technikám zastavit myšlenky nebo alespoň nerozvíjet dále ty co přicházejí, tělo začne po čase fungovat jinak. Dostaví se nové zážitky a pocity. Tělo začne fungovat lépe a není „brzděno“ myšlenkami. Je to taková hra s pozorností a pokud máte chuť a sílu hrát, tak vás možná čeká velká odměna 🙂

Podobné pocity a prožitky se můžou ve sportu přihodit i bezděčně, a to zejména, když jsme vystaveni nějakému nebezpečí. Po čase s Milanem jsem ale zjistil, že se můžeme do podobných stavů dostávat vědomě a bez nutnosti riskantních činností.

Zkusím nyní popsat co nejupřímněji některé silné zážitky ze světa sportu.

Běhání v harmonii těla a mysli

Jednou z nejmocnějších zbraní na ovládnuti myšlenek za pomoci těla v pohybu je běh. Běh sám o sobě je naprosto nádherný, čistý a povznášející pohyb.

Po přidáni určitých mentálních technik se stává ještě mocnějším. Já osobně jsem při běhu objevil extra příjemné pocity zejména díky vědomé práci s pozorností a kontrole myšlení. Cílem je vlastně sladit mysl a tělo do společně harmonicky fungujícího celku.
Zkusím popsat co nejlépe jeden běžecký trénink, který stál za to.

Mentální cvičení probíhají už cestou autem.

Pozoruju co se mně honí hlavou. Poslouchám všechny zvuky co přicházejí, vědomě se převlékám, přezouvám si boty, zavírám auto, slyším zaklapnutí kufru a všechny další zvuky kolem. Stále pozoruju okolí a nerozvíjím dál běžné myšlenky co přicházejí. Jdu pešky k hlavní bráně parku Hvězda. Rozhlížím se kolem a objevuju první “drobnosti” na cestě, jako je velký pohybující se list ve větru nebo odraz slunce v kaluži.

Vybíhám a rozděluju si úseky podle laviček, protože vydržet bez myšlenky od lavičky k lavičce přece musím zvládnout. Pak to natahuju na dvě lavičky, pak na celou kilometrovou rovinku. Další cvičení na udržení pozornosti správným směrem bylo v tom, že jsem soustředil pohled na jeden bod daleko před sebou, ke kterému jsem běžel. Na jedné rovince to byla koule na střeše letohrádku Hvězda a na druhé takový nádherný velký strom v dálce. Spojil jsem s kontrolou pozornosti mnohem vice energie, než při běžném běhaní a ztratil se v myšlenkách opravdu minimálně.

Tak po půl hodině jsem se dostal do stavu, ve kterém se mi rozšířilo vidění. Jasně jsem viděl před sebe, ale současně se mně prohloubilo periferní vidění. Měl jsem najednou takový široký pohled a zvláštním způsobem všechno okolo ubíhalo, jako kdyby se celý obraz okolní přírody posouval proti mně. Zvýšila se intenzita zvuků kolem – můj dech, moje kroky, ptáci, déšť, pes. Les vypadal najednou jinak. Byl nádherný, hluboký a ostrý v celé své hloubce. Stromy rovné až do nebe, hodně jich bylo vidět najednou a všechny stejně ostře. Krásně lehce pršelo, takže sem měl pocit, že běžím jako v ráji.

Běžel jsem mnohem rychleji na stejných tepech než obvykle. Únava ustoupila a běželo to úplně samo. Tělo se prostě dostalo do takového plynulého automatického stavu a najednou se běželo jak nic. Tělo a mysl byly v naprosté harmonii, nic mě nebolelo a běželo se mi krásně lehounce. Všechno bylo najednou zelenější, barevnější a nálada po běhaní famózní!

Dobrá nálada a pocit štěstí ve mně vydržely ještě dlouho po běhu.

Pokud bych nevěnoval energii kontrole svých myšlenek na začátku tréninku a šel prostě jen obyčejně běhat, sice bych asi splnil svůj plán, ale pravděpodobně bych přemýšlel celé běhaní o věcech spojených s prací nebo o věcech, co musím udělat doma. Tak po dvaceti minutách bych se poprvé podíval na hodinky, kolik toho mám ještě před sebou. Trénink bych vlastně jenom splnil, ale povznášející pocit by se určitě nedostavil. Je přece obrovský rozdíl jenom splnit, někdy i s nechutí, svůj tréninkový plán a nebo plán splnit a ještě přitom zažít nádherné pocity a energii neztratit, ale vlastně získat.

Je fascinující, jak můžeme ovlivnit intenzitu našich prožitků tímto způsobem. Bohužel přenést to vše na papír je těžké. Slova prostě nedokážou nikdy vyjádřit tu nádhernou skutečnost.