Project Description
Michal Olšiak
malíř, sochař, broukolog
Myslím, že jsme s Milanem takoví „spiklenci tiché radosti“. A za to jsem mu vděčný.
Michal Olšiak
malíř, sochař, broukolog
Myslím, že jsme s Milanem takoví “spiklenci tiché radosti”. A za to jsem mu vděčný.
Umění v mém životě
Rád si maluju, plácám z hlíny, poslouchám muziku a rád se taky toulám přírodou.
S rodinou hodně cestujeme a máme rádi změnu.
Každoročně pořádám festival soch z písku v Lednici na Moravě – Písečný svět.
Kolem Ždáru jsem postavil pár soch, které jsem vytvořil ve svém betonovém období.
Docela se to ujalo, jezdí sem lidi z celé republiky.
A ještě dříve, než přišla rodina, tak jsem maloval a pořádal výstavy obrazů.
Když mi bylo kolem 18 let, tak jsem si zkusil namalovat kopii Hieronyma Bosche, konkrétně Lisabonský triptych.
Byla to výzva. Pět velkých obrazů.
Trvalo mi skoro rok, než jsem to dal dohromady.
Vlastně jsem to maloval dvakrát. Když jsem dokončil triptych poprvé, tak bylo vidět, že na začátku to byla ještě docela patlanice.
Tak jsem všechno znovu přemaloval.
Byla to velká škola techniky, kompozice a skládání barev.
Když mi bylo kolem 18 let, tak jsem si zkusil namalovat kopii Hieronyma Bosche, konkrétně Lisabonský triptych.
Byla to výzva. Pět velkých obrazů.
Trvalo mi skoro rok, než jsem to dal dohromady.
Vlastně jsem to maloval dvakrát. Když jsem dokončil triptych poprvé, tak bylo vidět, že na začátku to byla ještě docela patlanice.
Tak jsem všechno znovu přemaloval.
Byla to velká škola techniky, kompozice a skládání barev.
Před osmi lety jsem rozjel jeden velký Projekt.
Napadlo mě zvětšit několik vybraných exemplářů ze světa hmyzu do ultra nadživotní velikosti.
Přidali se ke mně ještě dva kamarádi a s nadšením jsem začali.
Chtěl jsem to udělat co nejlépe, aby z toho lidi byli fascinování, stejně jako já.
V posledních letech ubývá hmyzu a bylo by smutné, kdyby některé druhy zmizely úplně.
Například včelu o velikosti pěti metrů jsme tvořili skoro rok a půl. Je na ní ale každý chlup, jako když se díváte pod mikroskopem.
Známí co ji viděli, byli nadšení.
Mně ale už dávno došlo, do jak náročného úkolu jsem se pustil.
Bylo třeba vytvořit ještě nejméně 15 exponátů.
Potřeboval jsem k tomu více lidí, více prostředků a k tomu všechno ostatní běželo dál.
Pokračoval jsem s organizací letních výstav v Lednici, málem byl ze mne navíc starosta a k tomu rodina, kamarádi, víno, zpěv a ještě k tomu koupě mega ruiny k celkovému přestavění.
Bylo toho prostě moc.
Poté co jsem “vyhořel” a rok se z toho dostával, tak mi bylo jasný, že musím pár věcí změnit.
Buď začnu dělat něco úplně jiného nebo musím změnit přístup.
Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Hmyzí výstava už byla ze dvou třetin hotová a byla by škoda to nedokončit.
Bylo třeba vytvořit ještě nejméně 15 exponátů.
Potřeboval jsem k tomu více lidí, více prostředků a k tomu všechno ostatní běželo dál. Pokračoval jsem s organizací letních výstav v Lednici, málem byl ze mne navíc starosta a k tomu rodina, kamarádi, víno, zpěv a ještě k tomu koupě mega ruiny k celkovému přestavění.
Bylo toho prostě moc.
Poté co jsem “vyhořel” a rok se z toho dostával, tak mi bylo jasný, že musím pár věcí změnit.
Buď začnu dělat něco úplně jinýho nebo musím změnit přístup.
Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Hmyzí výstava už byla ze dvou třetin hotová a byla by škoda to nedokončit.
Inspirace přichází s pozorností
K Milanovi jsem se dostal tak, že jsem v kavárně otevřel Respekt na stránce s jeho rozhovorem.
Zrovna jsem měl všeho plnou hlavu a to, co jsem si v Respektu přečetl, mi dávalo smysl.
To přesně potřebuju!
S Milanem je fajn si jen tak povídat, ale nejlepší jsou jeho cvičení pozornosti.
Ať už se soustředím na svoje ruce nebo na strom u řeky.
S jeho slovním doprovodem se dostávám do stavu, kdy svou pozornost nevěnuji myšlenkám, ale tomu co je právě teď.
Je to jemná proměna, ale je v tom velká radost a hlavně uvolnění.
Kolikrát jsem od Milana odjížděl naplněný energii a překvapený z nečekaného uvědomění.
Špatně se o tom mluví, ale lépe se to prožívá!
Dost jsem od té doby zvolnil. Došlo mi, že si musím udělat víc času pro sebe a obnovit své toulací procházky přírodou.
Nový stav bytí a propojení s přírodou
Naposledy jsem byl venku s krkavcem (mám venku u rybníka maringotku s voliérou) a nechal ho skákat po louce.
Je napůl divoký, na pět metrů mě nechá, ale pak utíká.
Měl jsem zrovna v plánu si zacvičit Milanovo cvičení, ale zároveň jsem musel hlídat Krkavýho, aby neuletěl.
Tak jsem si sedl a řekl si, že objektem mé pozornosti bude tentokrát on – krkavec.
Svítilo slunko a jeho peří mělo pěkně modré a fialové odlesky.
Jak jsem tak na něj koukal a meditoval u toho, tak jsem měl pocit, jako kdybych vrostl do přírody a stal se její součástí.
Jako kdybych se stal takovou přírodní kulisou pro krkavce.
Jako kdybych byl strom.
On to asi ucítil, takže přišel sám až ke mně.
Jel jsem pak domů a měl pocit, že tráva na mně mává a stromy se třpytí.
Myslím, že jsme s Milanem takoví „spiklenci tiché radosti“.
A za to jsem mu vděčný.
Nový stav bytí a propopojení s přírodou
Naposledy jsem byl venku s krkavcem (mám venku u rybníka maringotku s voliérou) a nechal ho skákat po louce.
Je napůl divoký, na pět metrů mě nechá, ale pak utíká.
Měl jsem zrovna v plánu si zacvičit Milanovo cvičení, ale zároveň jsem musel hlídat Krkavýho, aby neuletěl.
Tak jsem si sedl a řekl si, že objektem mé pozornosti bude tentokrát on – krkavec.
Svítilo slunko a jeho peří mělo pěkně modré a fialové odlesky.
Jak jsem tak na něj koukal a meditoval u toho, tak jsem měl pocit, jako kdybych vrostl do přírody a stal se její součástí.
Jako kdybych se stal takovou přírodní kulisou pro krkavce.
Jako kdybych byl strom.
On to asi ucítil, takže přišel sám až ke mně.
Jel jsem pak domů a měl pocit, že tráva na mně mává a stromy se třpytí.
Myslím, že jsme s Milanem takoví „spiklenci tiché radosti“.
A za to jsem mu vděčný.
KONTAKT
PaedDr. Milan Moravec
e-mail: milan@conscio.cz