Můj celý život se točí okolo pohybu.

Jako dítě jsem dělala snad všechny sporty a pohyb byl radostí a zábavou. Určitý podíl talentu mě dovedl až k vrcholovému sportu, konkrétně ke skoku do dálky a sprintu, kde se radost upozadila a hlavním smyslem pohybu se stal výkon.

Nyní vnímám pohyb jako energii a život.

Neomezuji se již pouze na sport a akci, ale hledám v pohybu hlubší smysl a dokonce v něm i díky Milanovým cvičením nalézám vnitřní klid.

Někdy má člověk pocit, že mu absolutně nic nechybí a tudíž by mohl být šťastný. Přesto ale někde uvnitř cítí prázdnotu, samotu, nenaplnění a neuspokojuje ho svět takový, jaký ho svýma očima vidí. Hledá nějaký hlubší smysl bytí, který by přinesl jeho duši klid, štěstí a lásku. A přesně to byl i pravý důvod, proč jsem před dvěma lety začala chodit k Milanovi, ačkoliv jsem to tenkrát rozhodně nedokázala takto pojmenovat.

Na našich setkáních se mi líbí, že to není pouhé teoretizování, ale jejich převážná část se skládá z praktických cvičení. Ta se někdy mohou zdát hodně divná 🙂

Například jsme začali žonglováním s míčky, které mi nejdříve vůbec nešlo a míčky padaly jako hrušky. Říkala jsem si, co má žonglování společné s vnitřním klidem, pocitem spokojenosti a štěstí? Během celé práce se ve vás perou dvě osoby…. při čemž jedna věří, že to, co dělám má nějaký hlubší smysl a druhá jen kroutí hlavou a jakoby se vysmívala a znehodnocovala mé snažení. Zpočátku rozhodně převažovala osoba druhého typu…. osoba žijící převážně v mysli lapená, ale postupem času se tato osoba začala vytrácet… a na síle naopak nabírala osoba první, žijící na základě jiné podstaty, než je hlava a okolí.