Tereza Vašinová
podnikatelka
"S Milanem jsem dosáhla zatím největšího úspěchu – cítím se dobře."
O mně
Minulost
Nežilo se mi dobře. Ať jsem se pustila do čehokoli, nic nefungovalo. Dosáhla jsem sportovních úspěchů, vybudovala firmu, postavila mnoho projektů. Navenek to vypadalo, že se daří.
Ve skutečnosti jsem ale zažívala jen pocity nenaplnění, prázdnoty a konstantního vyčerpání. Z vrcholového tréninku, práce a toxických vztahů. Byla jsem pod neustálým tlakem zvenku, který jsem svým přístupem ještě zvyšovala. Investovala jsem obrovské množství energie, která se mi nevracela. Každý vztah či vybudovaný projekt proběhl stejnou spirálou.
Prošla jsem mnohá období vyhoření. Na pokraji sil a daleko za hranou snesitelnosti jsem nakonec „škrtla sirkou". Vše spálila na popel a hledala nový směr. Na vrcholu jsem tak položila sport, firmu i několikaleté vztahy a projekty.
Pro okolí to byla náhlá, nepochopitelná rozhodnutí. Pro mne důsledek mnoha let trápení, obětování a vnitřního utrpení. Bylo mi konstantně zle z tohoto nesmyslného, vyčerpávajícího kolotoče.
Hledala jsem cesty ven, včetně tzv. osobního rozvoje. Nepřesvědčily mě. Nic podstatného se neměnilo. Sil i vůle postupně ubývalo a nakonec udeřila vážná nemoc – roky potlačované autoimunitní onemocnění. Tělo mě razantně zastavilo.
Bezmocně jsem pozorovala pouhé spáleniště a zkázu za sebou. Už nebyla vůle se zvedat a tohle žít.
Nový způsob fungování
Bezvýchodná situace mě zavedla k Milanovi. Narazila jsem na něj zcela náhodou při čtení článku o vtělování v Respektu. Znala jsem jej z dob své sportovní kariéry. Chodili k němu naši nejtalentovanější plavci. Věděla jsem, že své svěřence připravoval jaksi jinak.
Přišla jsem k němu zlomená a zcela odevzdaná. Byla jsem ochotna přijmout cokoliv, co mi nabídne. Neviděla jsem jinou možnost.
Milanovo vedení mi poskytlo útěchu, naději a podporu. Jeho přístup byl jiný, než jsem dosud zažila. Věřila jsem mu a vložila tak plnou důvěru v jeho vedení.
Pomalu jsem se učila opouštět své silné nastavení, orientované čistě na vnější cíle. Prošla jsem dlouhým obdobím „hibernace".
Nedělala prakticky vůbec nic. Žádný směr, žádné cíle. Zajistit si nejnutnější živobytí. A krom toho jen tak být.
Skutečný odpočinek, který jsem si nikdy nemohla dovolit, se stal mou prioritou na poctivých 14 měsíců.
Prošla jsem tak nespočtem zkoušek vlastní trpělivosti. Milan mne vedl k prohloubení tělesného vnímání i vnitřního prožívání. Učila jsem se vnímat své tělo úplně jinak, než doposud. Znamenalo to být na prvním místě v těle a podle toho až fungovat.
Vedle spáleniště se tak objevil potůček čisté vody. Ožila jsem. Ulevilo se mi od těžkostí. Poprvé jsem zavnímala bezpečné útočiště ve vlastním těle, což se projevovalo i navenek.
Měnilo se mé prostředí i vnější okolnosti. Rostoucí vnitřní klid mne vedl k vyváženějšímu způsobu práce. Objevily se nové projekty, kolektiv přátel i kolegů.
Můj život se od základů proměnil. Dá se říci, že nastal obrat o 180 stupňů. Jsem zdravá, cítím se v bezpečí, daří se mi a prospívám.
Přítomnost
Vím, že Milanovo vedení mi nabízí mnohem více.
Díky stabilnější přítomnosti v těle se cítím nejen velmi dobře, ale zároveň i nesrovnatelně lépe funguji. A to je ono.
To jsem nikdy nepoznala. Lepší výkon byl vždycky vykoupen „terorem".
Nyní objevuji, že čím lépe mi bude, tím budu lepší. K vyššímu výkonu vede příjemnost a odpočinek. Heuréka!
Učím se, že můj vnitřní stav, který je neměnný bez ohledu na vnější vlivy, mi umožňuje jinak žít.
Ačkoli je to stav velmi příjemný a přirozený, stále se automaticky objevují tendence ke starému způsobu fungování. Umím je ale rozpoznávat a tolik se nevracet do starých kolejí.
Jednoduše cítím větší jistotu v sobě i v tom, co dělám. A to je cesta, která mě baví.
