Luisa Brychcinová

Všechno skončilo a zároveň začalo minulý rok v lednu, kdy jsem měla oslabenou imunitu natolik, že jsem chytla dvakrát covid a nakonec i mononukleózu, která mě definitivně vyřadila na půl roku z tréninku. Přestože jsem čas trávila doma a neměla žádnou zátěž, bolesti neustoupily, ačkoliv na žádném vyšetření se nic nenašlo.

Byla jsem nešťastná a frustrovaná, nic se mi nedařilo, nikam jsem se nevyvíjela a z tance se mi začala vytrácet radost. Jednu dobu jsem i uvažovala, že bych s tím měla raději skončit… Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že to tak nechci a jen potřebuji opět najít motivaci a podporu. Tu jsem našla právě u Milana. Kontakt na něj mi dala skvělá terapeutka Klára Tuzarová, ke které jsem chodila na psychosomatiku.

A tak jsem k Milanovi přišla s prosbou o pomoc a se strachem, že školu kvůli opakujícím se bolestem nedokončím. Postupem času jsme začali otvírat i témata, která se neobešla bez slz. Byl pro mě obrovskou oporou v dobách, kdy mi ve škole nikdo nedával naději, že dostuduji. Díky němu jsem získala jakýsi nadhled, lehkost a radost, která mě dovedla až k úspěšnému ukončení studia a novým obohacujícím pocitům, které tvoří umělce umělcem.

Ve škole se k tanci přistupovalo převážně jako ke sportovnímu výkonu. Když po nás ale chtěli nějaký „přesah", nevěděli jsme, jak jej najít. S tím mi pomohl Milan. Témata, která jsme brali ve škole jen teoreticky, jako například prostor, hudba, napojení na diváky, sebevědomí, energie… jsme s Milanem prociťovali a uváděli do praxe.

Naučil mě být si sebe více vědoma a netančit z hlavy, ale z těla. Věřit sobě v těle. Nenechat se vyvést z míry, když vidím diváky, ale naopak na sebe nechat působit energii a ticho, které v sobě všichni společně máme. Nově jsem objevila jakou sílu má můj přístup k hudbě. Že je velký rozdíl mezi poslouchat hudbu a slyšet hudbu, ale nejkrásnější je hudbou BÝT.

Nově jsme otevřeli i téma TICHO, které pro mě dosud bylo jen dobou, kdy nehraje hudba. O tom bych se ještě ráda více dozvěděla, jelikož je to pro tanečníka nesmírně obohacující pocit, se kterým nás nikdo ještě neseznámil.

Po ukončení studia jsem nastoupila do Bohemia Baletu, juniorského tanečního souboru.

Jelikož byl zastřešován konzervatoří, ředitel byl nyní mým šéfem.

Díky práci s Milanem jsem to nebrala jako problém, protože postupem času jsem svého nadřízeného začala vnímat jinak. Zůstala jsem někde, kde to znám, s malou partou spolužáků a s velkým odhodláním vytěžit z tohoto roku maximum.

Hned na začátku sezóny přijel jeden francouzský choreograf, který působil dosti arogantně.

Byl sebestředný a svým přístupem se mu povedlo mne úplně rozložit. Začala jsem mít pocit, že dělám málo a nikdy už to dobrý nebude.

Každý den jsme trénovali od devíti do šesti.

Já jsem si ještě přidávala od sedmi do desíti brigádu v divadle, abych měla opravdu pocit, že dělám maximum. I když jsem byla unavená, brala jsem další a další představení jenom proto, aby si za mne v divadle nenašli náhradu.

Zkrátka, po příjezdu prvního choreografa jsem se zase vrátila do špatných kolejí, do mechanického přístupu.

Od rána do večera jsem poslouchala, že už je pozdě, že on v našem věku už tančil na prknech, co znamenají svět, že dělám málo, že jsem se vůbec nikam neposunula a ať začnu makat. I když já se tak snažila a toužila po tom, naplnit jeho představy.

Probudilo to ve mně ty staré pocity a vzorce, které jsem na konci roku s Milanem už neměla.

Zmizel mi nadhled, lehkost, radost, láska k tělu a vše, na čem jsem s Milanem pracovala.

Přestala jsem jíst. Začala jsem mít obrovské výčitky z jídla a nenáviděla jsem se za to, jak vypadám a jak špatná jsem. Jako kdyby to všechno, co jsem kdy dokázala, nikdy nebylo.

S Milanem jsem se jen plácala na místě asi tři měsíce a pořádně ho nevnímala.

Když si pán choreograf vesele odjel, nechal mi tu jen kopu negativních myšlenek, emocí a pochybností o sobě, svém těle a své hodnotě.

S jeho odjezdem to zkrátka neskončilo a já se definitivně odpojila od svého těla, které jsem začala opět nenávidět. Jedním z důvodů bylo i to, že mě začala bolet kost na chodidle. Já jsem si ale nechtěla připustit, že hned na začátku sezóny budu mít opět zranění. A tak jsem trénovala dál. Odtančila jsem i pár říjnových představení a jen jsem se utvrdila v tom, že tanec miluji.

Den po představení se ale zjistilo, že mám naprasklou sezamskou kůstku a je riziko, že při premiéře mi definitivně praskne.

Zkrátka nové etapy se chytla jedna část mé osobnosti, která se chtěla všem zavděčit. Byla trochu sebestředná, povrchní, vychovaná konzervatoří. Urputně se za něčím hnala a chtěla neustále někomu něco dokazovat. Často se ztrácela v emocích a upřednostňovala úspěch před zdravím.

Premiéru, na kterou jsem tak trénovala a nemohla se jí dočkat, jsem nakonec neodtančila.

Čas, který jsem nyní nemohla využít k tréninku, jsme s Milanem využili jinak. Což je taky přístup, který mě naučil. Když se stane nějaké zranění nebo něco, co překazí mé plány, mám dvě možnosti. Buď se z toho hroutit a pasivně čekat na to, že se opět vrátím do zajetých kolejí, nebo čas využít jinak.

Naše setkání jsme věnovali novým tématům, jako je například sebehodnota, osobnost, rozdíl mezi pocity a cítěním.

Čistá improvizace je bytostným dialogem mezi tělem a duší bez přítomnosti ega.

Naším projektem s Milanem se stala cesta, jak rozvíjet druhou kolej umění. Na první koleji jsem byla jen interpretkou, členkou souboru, která se musí přiblížit dané představě choreografa a při případném zranění je bohužel nahraditelná. Na druhé koleji umění jsem se začala učit vlastnímu vyjádření, a to přiměřeně vůči svým vlastním možnostem. Vnímám to jako cestu vlastní tvořivosti.

Objevilo se téma čisté improvizace.

S Milanem jsme se mu teoreticky i prakticky hodně věnovali.

Považuji ho za cestu vlastního sebepoznání.

Chtěla bych dále rozvíjet improvizaci inspirovanou tichem.

Třetí rok s Milanem a druhý rok v souboru byl opět plný tanečních příležitostí, výzev, zvratů a vyčerpání. Soubor se potýkal s existenčními problémy a mezilidskými neshodami. Snažila jsem se pomáhat, jak to jen šlo. Uznávám, že někdy jsem se záchranou souboru byla tak ztotožněná, že to bylo na škodu. Ale právě díky Milanovi jsem to opět zvládla a navíc jsme celou situaci využili pro naši práci. Díky tomu, že jsme pokračovali v cestě vlastní tvořivosti, vznikla i choreografie pro soubor.

V květnu, i když jsem dodržovala všechny rituály a zároveň si je užívala, se ale sešlo několik náročných představení za sebou. Abych všechno zvládla, začala jsem hledat energii v carnitinu. Signály přetížení jsem ignorovala. Nejspíš kůli tomu mi přestala fungovat levá noha a začala se mi podlamovat. Doktoři na nic nepřišli. Pár představení jsem nemusela odtančit, ale za dva týdny jsem byla zase zpět a od té doby, mě ta noha trápila. Bylo stresující jít na jeviště a věřit tělu, že to zvládne, když ještě v zákulisí to vypadalo, že neudělám ani krok. V těchto těžkých chvílích mi právě pomáhaly cvičení a rituály od Milana. Díky nim jsem se dostávala zpátky do těla a svého středu. Dokázala jsem rozproudit energii, naciťovala prostor a nerozvíjela myšlenky a katastrofické scénáře. Paradoxem toho všeho ale bylo, že i když jsem si to moc užívala a tělo to vždy nějak zvládlo, neviděla jsem, jak moc ho přepínám a jak moc mu vlastně ubližuju.

Jestli jsem si myslela, že předešlé roky byly nějak náročné, nedovedla jsem si představit, co vše se ještě může stát. Začal další rok s Milanem a s tím i třetí rok v souboru. Záměr byl jasný, další skvělou sezónu, udržet soubor, dělat kvalitní věci, pomáhat se vším, co půjde, být kreativní, tvořit a tančit a rozvíjet práci s Milanem. V listopadu se stalo pár věcí v osobním životě, které nepřidaly psychické pohodě. K tomu se chystala prosincová premiéra se zahraničním choreografem a součástí večera měla být i má nová choreografie. Tudíž stres na více frontách. Interpretka společně s ostatními, do toho vymyslet vlastní choreografii, kterou ostatní naučit, ale pak se soustředit na svůj výkon, zároveň na výkon druhých. Řešit svoji choreografii, tančit v několika dalších, do toho představení, která byla i co se týče přípravy jeviště náročná. Často jsem jezdívala s naší produkční do divadla dřív, abych pomáhala s přípravou jeviště. Nebyla jsem jen interpretka, ale snažila se pomáhat se vším, co šlo. Dělala jsem to ráda, protože mě to bavilo a opravdu jsem stála o to, abychom dobře fungovali. Někdy v této době jsem už brala ze záložního zdroje. Začala jsem zase blbnout s jídlem, zvýšil se stres a odpovědnost. I když jsme předešlé roky dali s Milanem jídlo dohromady, tady se ukázalo, že vzorce, které vznikly už na konzervatoři, se kvůli stresu rychle vrací.

V únoru dvoje antibiotika. Po dvou týdnech zpátky do plného tréninku. Což byla největší blbost, co jsem mohla udělat. Představení a přípravy na další premiéru. Jednou když na zkoušce lehce bouchly repráky, zkratoval i můj nervový systém. Spadla jsem na zem a začala strašně brečet. Od té doby jsem začala být krajně přecitlivělá na veškeré smyslové podněty. Zvuk i světlo, které mi začalo tělesně vadit. Úzkost a strach se vloudil do mého života. Milan mě celou dobu udržoval při životě. V tu dobu jsem měla před sebou tři představení, z nichž jedno bylo ve Vinohradském divadle. A tak Milan přišel s návrhem, jak se v tomto stavu, pouze na jeden konkrétní výkon připravit. Jasně zvítězilo Vinohradské divadlo. Začala intenzivní každodenní příprava. Až tady jsem jasně pochopila, co mi Milan už dlouho vysvětloval. Jak podávat výkon výhradně z kapacity vlastního těla a ne z osobní vůle, která stav energie vůbec nevidí.

Nový přístup k výkonu jsem poctivě dodržela. Povedlo se to a já si představení moc užila. Milan mi už několik let říká, že při své křehkosti nemůžu absolvovat několik představení za sebou, ale jsem schopna podat jeden mimořádný, oduševnělý výkon.

Jako jediná možnost, jak vystoupit ze stále se opakujícího začarovaného kruhu, bylo ukončení smlouvy v souboru. Odcházela jsem s výplatou vypočítanou na korunu přesně. 7 580 Kč na ruku v době, kdy mi bylo tak strašně, jak nikdy a měla jsem pocit, že opouštím tenhle svět.