KRAJINA BYTÍ
Hned na úvod této sekce, kterou jsem nazval Krajina Bytí, znovu vkládám základní osu vztahů Mapy Bytí.
V Mapě Bytí chci ukázat vztahy, které si běžně neuvědomujeme, a přitom jsou zcela zásadní.
Z mapy těchto vztahů se zrodila i Krajina Bytí.
Mapa a Krajina jsou spolu zákonitě provázané.
Tuto spojitost ukazuji na ose textů, kterou jsem nazval Orientační osa.
Zde popisuji svůj záměr, z jaké perspektivy vycházím a co vidím.
Naznačuji zde možnost Jiného vidění na obecném příkladu lidí, kteří vlastním úsilím dosáhli celistvějšího pohledu a přiblížili se k Pravdě více, než bývá obvyklé.
Jejich vliv v dějinách poznání byl často skrytý, ale o to více zásadní.
Dále pokračuji texty na Orientační ose.
Ty vedou k lidským příběhům, které jsem uspořádal do tří oblastí.
Příběhy čistého vztahu s Bytím
Příběhy škol poznání
Příběhy lidskosti
Při jejich výběru jsem si vybavoval příklady, které by mohly Mapu Bytí vyjasnit svým lidským rozměrem.
Proto se zde setkáte s příběhy lidí napříč časem i místem, jako byste se dotýkali globu dějin lidské zkušenosti.
V Příbězích čistého vztahu s Bytím se věnuji lidem, u nichž byl vztah k Bytí otevřený a určoval jejich jednání.
Důvody, místo, čas i způsob byly různé, přesto měli něco podstatného společné.
V Příbězích škol poznání naleznete ty, kdo stáli u zrodu významných škol v dějinách.
Objevují se zde školy, v nichž se lidé poctivě věnovali hledání pravdy, každá svým vlastním způsobem.
V Příbězích lidskosti jde o proměnu, která se odehrála uprostřed obyčejného života.
O projev vůle z jiného místa, než jaké si žádala situace.
Všechny tyto příběhy spojuje vztah k tomu, co člověka přesahuje.
Mapa Bytí zde zůstává osou, ke které se přímo nebo v náznaku vracím.
Pomáhá vidět vztahy, které nám obvykle zůstávají skryté.
Vztahy, které jsou zákonité.
Platily dříve, platí dnes a budou platit i zítra.
Krajina Bytí vznikla jako rozšíření Mapy Bytí.
Mapa ukazuje základní vztahy mezi osobností, bytostí a Bytím.
Krajina Bytí tyto vztahy představuje v konkrétních lidských příbězích.
Jednotlivé texty jsou uspořádány podle vztahů, které Mapa Bytí ukazuje jako rozhodující.
Základní orientaci tvoří osa, na níž je možné sledovat, jak se v dějinách proměňoval vztah člověka k Bytí.
Na jednom konci stojí přímý vztah, který byl vzácný.
Na druhém konci stojí běžný způsob života, ve kterém vědomí zůstává uzavřené v osobní sféře.
Mezi těmito krajními možnostmi vznikaly školy, tradice a způsoby předávání.
Pod touto osou jsou texty uspořádány do tří oblastí.
Příběhy čistého vztahu s Bytím
příběhy lidí, u nichž byl vztah k Bytí otevřený a určoval jejich jednání.
Příběhy škol poznání
školy a tradice, ve kterých se poznání předávalo více a více v rovině osobnosti.
Příběhy lidskosti
příběhy lidí, u nichž se proměna odehrála v průběhu náročných životních zkušeností
Dále následují texty, které se věnují změně perspektivy vědomí a vztahu mezi osobností, bytostí a Bytím.
Na ně navazuje orientační osa, podle níž jsou uspořádány příběhy tvořící vlastní Krajinu Bytí.
MAPA BYTÍ
Pohyb života je nesen klidem Bytí.
Mapa Bytí naznačuje vztah mezi Bytím, Vědomím a lidským životem.
Bytí je Řád.
Je svobodné a nese samo sebe.
V jeho nosnosti existuje hierarchie skutečnosti a možnost harmonie.
Vědomí je esence Bytí.
Umožňuje bytosti setkání s Bytím.
Vůle je síla Bytí vyjádřená v Pozornosti.
Pozornost je výrazem Vůle ve vztahu k Vědomí.
Tvaruje Vědomí v bytostné struktuře.
Bytost je vyjádřením potenciálu Bytí v životě člověka.
Osobnost je vyjádřením lidského života v první sféře vědomí.
Vztah určuje způsob, jakým je vědomí ve vztahu k Bytí.
Albert Einstein ukázal, že to, jak se svět jeví, závisí na vztahu mezi pozorovatelem a tím, co je pozorováno.
Rozhodující je, co tvoří střed soustavy, co je považováno za klid a k čemu se všechno ostatní vztahuje jako pohyb.
Tento princip je známý z fyziky.
Když ale změním perspektivu vidění uvolněním pozornosti zpět do těla a dál až k vlastnímu zdroji, objeví se nová soustava vztahů.
Je zřejmé, že podobný zákon, který Einstein popisoval v první sféře vědomí, platí také v rámci bytosti.
Vidím tedy dvě vztažné soustavy.
První je referenční soustava, v níž hraje zásadní roli vztah mezi osobním subjektem pozornosti a tím, k čemu se pozornost vztahuje.
Tato referenční soustava existuje v první sféře vědomí.
Druhou nazývám bytostná vztažná soustava.
Je to soustava vztahů, které nejsou zprostředkovány osobním subjektem.
Tato vztažná soustava existuje ve druhé a třetí sféře vědomí.
První soustava je soustavou vztahů v režimu osobního vědomí.
Druhá soustava je soustavou vztahů v režimu neosobního, bytostného vědomí.
V rámci osobního vědomí se pozornost vztahuje především k tomu, co je uchopitelné ve vnějším světě fyzickými smysly a uvnitř osobnosti k mentálním, emočním a fyzickým formám.
To vše se děje na objektové úrovni, přestože osobnost sebe samu považuje za subjekt – já.
Z toho plyne nestabilita vztahů.
To je téma sebestředné entity v osobnosti – ega.
Osobní perspektiva vědomí má svůj vlastní vzorec fungování.
Ten je založen na automatickém propojení fyzických smyslů a mozku.
V jeho rámci probíhá vše, co si uvědomujeme.
Podle něj fungujeme – žijeme.
Všichni přirozeně žijeme v automatickém vzorci vědomí.
Chci zde ale naznačit něco důležitého.
Nemusíme žít jen v automatickém vzorci osobního vědomí.
Nejsme totiž jen osobností.
Jsme bytostí a osobnost je naší součástí.
Z toho pak plyne zcela jiný pohled na vztahy – jiná referenční soustava.
Pokud jsme schopni stáhnout pozornost z osobní sféry vědomí do vlastní bytosti, přecházíme z jedné referenční soustavy do jiné.
Jejím středem již není osobní já, ale vůle ukotvená přímo v Bytí.
Tím se radikálně mění perspektiva, ze které vidíme sebe i svět.
To nazývám jiným viděním.
Rozlišuji pak dvě referenční soustavy – osobní a bytostnou.
Osobní vztažnou soustavu vidím spojenou s linií času.
Proto ji označuji jako horizontálu života.
Bytostnou vztažnou soustavu vnímám jako nadčasovou přítomnost.
Proto ji nazývám vertikálou bytí.
Obě soustavy jsou svébytné.
Důležité je ale říci jednu věc.
Osobní referenční soustava druhou přirozeně nevidí a svým způsobem ji z vědomí vytěsňuje.
Bytostná vztažná soustava patří k jiné úrovni vědomí a otevírá hlubší perspektivu vidění.
Z pohledu osobnosti druhá soustava není zřejmá.
Z pohledu bytosti však může být první soustava zahrnuta a přijata do širšího celku.
To je jiné vidění.
To, co se na horizontále zdá pevné a neřešitelné, se na vertikále jeví jinak.
Objevuje se vidění celku, které vychází z hlubší struktury Bytí.
Toto nové vidění je součástí toho, co nazývám sebe-vědomím.
Osobnost se v něm ukazuje jako objektová skutečnost, zatímco střed vědomí se přesouvá jinam.
První sféra tak zůstává zachována, ale je nesena širším vědomím.
Vůle, pozornost a vědomí se spojují v pevný střed, který není závislý na pohybu, situaci ani okolnostech.
Pokud je vědomí v bytostné sféře – na vertikále Bytí – život se postupně přesouvá do zákonné hierarchie vztahů.
Pohyb života začíná být nesen bytostným klidem.
Mapa Bytí tento stav označuje jako řád Bytí.
S jiným viděním se vše mění.
Mění se vztah k sobě i k druhým lidem.
Přibývá pochopení.
Objevuje se svědomí a schopnost pevného rozhodnutí.
Objevuje se hluboký životní smysl Bytí v rámci hierarchie vztahů.
Osobnost se propojuje s vlastním bytostným potenciálem, který dříve neviděla.
Nová perspektiva se objevuje ve chvíli, kdy se vůle, pozornost a vědomí přesunou z osobnosti do těla.
V bytostném prostředí pak udržují pevný vztah navzdory tomu, co se v osobní sféře děje.
Tak se vědomě utváří pevný střed.
Tak může člověk rozvíjet vnitřní sílu Bytí a sledovat, jak se jeho život smysluplně mění.
Bytost je víc, než osobnost.
Jen málo o ní víme.
Jen málo tak víme o sobě.
Více víme to tom, co nazýváme osobnost.
Je to přirozené, protože objektovou skutečnost osobnosti můžeme poznávat v režimu vědomí, který se nám automaticky nabízí.
Bytost tak ale poznávat nemůžeme.
Bytost není složena z objektů, na které bychom mohli zaměřit pozornost.
Bytost je subjektem, v němž existuje osobnost.
Je vyjádřením jiného režimu vědomí.
V hierarchii vědomí existuje nad osobností.
Bytost je svobodnější, než osobnost.
Smyslem života je poznání.
Poznat sebe jako bytost znamená dotknout se hlubšího smyslu života.
Takové poznání ale vyžaduje jiný způsob vidění.
Učit se tomu, jak se posunout v hierarchii vědomí o stupeň výš.
Jiné vidění.
Jiná perspektiva.
Vidění z vyšší perspektivy znamená vidět sebe neosobně – jako součást celku.
Vidět celek a v něm osobnost – jako funkční systém.
Být sebe-vědomý.
Mapa Bytí jasně ukazuje bytost nad osobností.
Bytost má jiný – vertikální vztah k Vědomí a Bytí.
Osobnost zůstává ve vztažné soustavě životní horizontály.
Bytost je potenciálem osobního života.
Jiné vidění umožňuje vidět sebe i to, co nás přesahuje, jako jeden celek.
Mění se tak celá perspektiva vztahů.
Bezprostředním způsobem se objevuje vztah k tomu, co nás přesahuje.
V dějinách se znovu a znovu objevovali lidé, u nichž byl vztah vědomí k Bytí otevřený a průchozí.
Jejich bytí působilo na druhé silněji, než slova.
V jejich blízkosti se druzí měnili.
Mapa Bytí naznačuje, kde se takoví lidé nacházeli ve vztahu k Bytí.
Nebyli vázáni na identitu osobnosti, ale skutečně byli.
Svým bytím působili.
Blízkost takového člověka byla požehnáním.
Mluvilo se o zasvěcení, o skrytém učení, o vnitřní škole.
Vždy šlo o setkání, ve kterém byl vztah k Bytí přítomen přímo a nebyl nahrazen naukou ani institucí.
Tento způsob předávání označuji jako přímý.
Další texty na ose ukazují, jak se z tohoto bytostného předávání postupně rodily školy, tradice a instituce, ve kterých se vztah k Bytí zachovával už jen zprostředkovaně.
Pokud se člověk dostane na bytostnou úroveň, na níž je vědomí v otevřeném vztahu k Bytí, objevuje se přirozená potřeba tento způsob vidění předat dál.
Je s tím spojena odpovědnost.
V dějinách se objevovali lidé, u nichž se tento vztah otevřel spontánně nebo na základě vědomého záměru.
Byli vnitřně otevřeni a skrze ně se projevovala tvořivá síla, která měla různou podobu.
Někdy psali, malovali nebo vedli druhé.
Učili to, co sami viděli.
Obvykle jednotlivce nebo malý okruh lidí.
Byli ve vztahu k Bytí, který druzí neznali.
Viděli jinak – sami i s druhými.
Působení, které vyrůstá z přímého vztahu k vertikále, bylo v dějinách vždy spojeno s jednotlivci.
Působili především tím, jací byli a jak byli přítomni.
Lidé v jejich blízkosti cítili klid, který nevycházel z osobnosti.
Jejich vlastní osobnost se ztišila.
Síla společného bytí.
V různých kulturách se tento vliv objevoval v odlišných podobách, ale měl jedno společné:
setkání s učitelem bylo důležitější než nauka a vztah měl větší význam než výklad.
Po odchodu učitele se lidé snažili zachovat to, co považovali za podstatné, a z těchto snah postupně vznikaly školy a tradice.
Dějiny ukazují, že vliv takového jedince byl často mnohem větší, než odpovídalo rozsahu skupiny, ve které působil.
Vliv osobního předávání lze sledovat v mnoha obdobích dějin.
Okruh kolem Sókrata ovlivnil Platóna i další žáky a stal se jedním z pramenů evropské filozofie.
V indickém prostředí byl vztah učitele a žáka základem upanišad i pozdějších jógových linií.
V tibetském buddhismu se tento způsob zachoval v tradicích osobního přenosu.
V křesťanství měl podobu pouštních otců a později mystických směrů, v islámském světě súfijských linií.
V novější době se k tomuto způsobu práce hlásily malé skupiny kolem jednotlivých učitelů, například v linii spojené se jménem G. I. Gurdžijeva.
Společným znakem těchto případů je, že vliv jednotlivce byl větší než rozsah skupiny, ve které působil.
Osobní předávání, které stojí na přímém vztahu k Bytí, se v dějinách objevovalo jen zřídka a bylo vždy spojeno s jednotlivci.
S jejich odchodem se ztrácela možnost přímého vedení, ale potřeba porozumět tomu, co bylo viděno, zůstávala.
Lidé se snažili zachytit slova, uchovat způsob života a předat zkušenost dalším.
Z těchto snah postupně vznikaly školy.
Škola už nestála na přítomnosti člověka, který byl ve vztahu k Bytí, ale na učení, které po něm zůstalo.
Předávání se opíralo o texty, výklad, pravidla a společnou praxi.
Učitel i žáci se setkávali v rovině horizontálních vztahů, i když se obraceli k témuž zdroji.
Tím se změnila i povaha vztahu.
Vertikála Bytí ustupovala a do popředí se dostávalo porozumění tomu, co bylo řečeno, a schopnost toto porozumění předat dál.
Tak vznikaly filozofické školy, kláštery, univerzity, medresy i duchovní řády.
Na jejich počátku často stáli lidé, jejichž vztah k vertikále byl živý, ale postupně převládla snaha tento vztah uchovat v podobě učení.
V Indii vznikly z linií učitel–žák klášterní univerzity, jako byla Nálanda.
V Řecku se z osobního vedení Sókrata rozvinula Akademie a další filozofické školy.
V islámském světě vznikaly medresy, v Evropě univerzity a řády.
V Tibetu se z linií přenosu vytvořily rozsáhlé klášterní tradice.
Tyto školy uchovaly velké množství poznání, ale předávání se postupně přesunulo do roviny výkladu, studia a organizace.
Vedle osobního předávání, které se v dějinách objevovalo jen výjimečně, vznikaly postupně školy, v nichž bylo možné poznání uchovat a předávat většímu počtu lidí.
Tam, kde se původní zkušenost nedala předat přímo, vznikala potřeba ji vysvětlit, zaznamenat a uspořádat.
Z osobního vedení se postupně stávalo učení, které bylo možné studovat a předávat dál.
Mapa Bytí ukazuje, že v této chvíli se mění perspektiva, ze které se poznání předává.
Rozhodující už není rozdíl ve vědomí, ale rozdíl ve zkušenosti, znalostech a porozumění.
Učitel i žák stojí ve stejné sféře osobního vědomí a poznání se předává prostřednictvím slov, textů a výkladu.
Tento způsob předávání měl v dějinách zásadní význam.
Díky němu se zachovalo velké množství myšlenek, zkušeností i praktických postupů, které by jinak zanikly.
Vznikaly filozofické školy, kláštery, univerzity, medresy i duchovní řády.
Na počátku těchto škol často stáli lidé, jejichž poznání vycházelo z přímé zkušenosti.
S postupem času se však důraz přesouval na správné porozumění nauky, na její výklad a na udržení tradice.
Škola tak získávala pevnější podobu a stávala se součástí kultury a společnosti.
S růstem škol se postupně měnil i vztah člověka k Pravdě.
To, co bylo na začátku viděním bytostné skutečnosti, se stávalo naukou, kterou bylo možné studovat v osobní sféře vědomí.
Poznání, které původně vyrůstalo z Bytí, se postupně přesouvalo do pohybu učení.
Potenciální princip Bytí ustupoval a do popředí se dostával princip osvojování a předávání.
V Indii vznikly z linií učitel–žák velké klášterní univerzity, jako byla Nálanda.
V Řecku se z osobního vedení Sókrata rozvinula Akademie a další filozofické školy.
V Persii a v islámském světě vznikaly kněžské školy a medresy, které uchovávaly náboženské i filozofické texty.
V Číně se z učení spojeného se jmény Lao-c' a Čuang-c' vyvinuly taoistické školy.
V křesťanském světě se z poustevnické zkušenosti vytvořily kláštery a později univerzity.
V Tibetu se z osobních linií přenosu vytvořily rozsáhlé klášterní tradice.
V islámském prostředí vznikly vedle medres i súfijské řády, které se snažily uchovat osobní způsob vedení, ale postupně získaly pevnou formu.
S rozvojem škol se poznání mohlo uchovat a předávat ve velkém rozsahu, ale zároveň se postupně měnil způsob, jakým se k němu lidé vztahovali.
Na počátku mnoha tradic stál člověk, jehož poznání vycházelo z přímého vztahu k vertikále.
Později se toto poznání zapisovalo, vykládalo a stávalo se součástí učení, které bylo možné předávat i bez bytostné zkušenosti.
Předávání se tak přesouvalo do roviny osobnosti.
Učitel byl ten, kdo znal tradici a rozuměl jejímu výkladu.
Žák byl ten, kdo se učil porozumět tomu, co bylo psáno a řečeno.
Postupně se vytrácela přítomnost.
Tento posun byl přirozený a v dějinách se opakoval v různých kulturách.
Filozofické školy, kláštery, univerzity i náboženské řády uchovávaly velké množství zkušenosti a myšlení, ale přímý vztah k vertikále se v nich objevoval stále méně.
To, co bylo na začátku bytostnou zkušeností, se postupně stávalo naukou.
To, co bylo dříve setkáním dvou lidí s rozdílnou úrovní vědomí na vertikále Bytí, se měnilo v učení na osobní úrovni.
Působení beze slov ustupovalo a bylo nahrazováno množstvím slov bez přítomnosti Bytí.
Mapa Bytí na své ose ukazuje, jak se v dějinách měnily vztahy.
Tak vznikaly školy, které měly velký vliv na kulturu a vzdělání, ale otevřený vztah k Bytí, z něhož poznání původně vyrůstalo, se postupně ztrácel.
V pozdní antice se filozofické školy měnily v instituce, které předávaly spíše výklad než osobní vedení.
V křesťanském světě se z poustevnické zkušenosti vytvořily klášterní řády, které se staly součástí církevní organizace.
Ve středověku vznikly univerzity, kde se poznání předávalo především studiem textů.
V islámském světě se vedle mystických linií rozvíjely medresy zaměřené na výklad práva a teologie.
V Tibetu se z osobních linií přenosu vytvořily rozsáhlé klášterní systémy s vlastní hierarchií a pravidly.
Tyto proměny byly přirozeným důsledkem toho, že se předávání postupně přesouvalo do osobní sféry vědomí jednotlivce a instituce.
Vývoj, který lze sledovat v dějinách škol, pokračuje i v současnosti.
Poznání je dnes dostupné ve větším rozsahu než kdykoli dříve.
Způsob, jakým se k němu člověk vztahuje, se ale ještě více přesunul do roviny osobnosti.
Učení se předává především jako informace, výklad nebo zkušenost, kterou lze získat studiem, cvičením nebo osobním rozvojem.
Rozdíl mezi učitelem a žákem spočívá většinou v množství znalostí a v rozsahu zkušenosti.
Mapa Bytí ukazuje, že poznání se postupně přesunulo do sféry osobnosti.
Člověk může mnohému porozumět, pracovat na sobě a procházet silnými životními zkouškami, ale základní perspektiva jeho vědomí se tím nemusí změnit.
Přístup k vertikále Bytí zůstává uzavřený.
Kinetický princip osobní vůle se v učení prosazuje a je podporován ze strany žáka i učitele.
Vztah ke klidnému potenciálu bytosti zůstává pasivní.
Učení nemá podobu otevřeného vztahu bytosti k Pravdě.
Odehrává se na osobní horizontále.
Tradice bezprostředního poznání na vertikále vědomí se ztratila v čase.
Chybí otevřený vztah k Bytí.
Chybí rozdíl v hierarchii vědomí mezi žákem a učitelem.
Chybí bytostný příklad a vedení.
Současná kultura posiluje horizontální vztahy mezi lidmi.
Studenti se učí, srovnávají, spolupracují a rozvíjejí své schopnosti.
Každý hledá vlastní cestu, ale perspektiva vědomí se přitom nemění.
Pozornost zůstává zaměřená na formy.
S přibýváním informací a specializací se vědomí stále více dělí a rozptyluje.
Části nahrazují celek.
Nepodstatné nahrazuje podstatu poznání.
V moderní době se vzdělávání stalo samozřejmou součástí života a poznání je dostupné téměř každému.
Současně se rozšířily různé směry osobního rozvoje, psychologie i duchovních cvičení, které slibují změnu vědomí.
Tyto přístupy mohou člověku pomoci lépe rozumět sobě i světu, ale většinou zůstávají v rovině osobnosti.
Mnoho lidí dnes hledá smysl života mimo tradiční náboženství i mimo školy.
Objevuje se zájem o meditaci, terapii, tělesné techniky i různé formy duchovní praxe.
Skutečná proměna vědomí ve struktuře bytosti je však založena na jiném přístupu.
Vedle škol a vedle osobního vedení se v dějinách objevuje ještě jiný způsob proměny vztahu k Pravdě.
Vzniká v průběhu vlastního života.
Mapa Bytí ukazuje, že změna referenční soustavy může nastat i tehdy, když se člověk dostane do situací, které nelze řešit pouze znalostí nebo vůlí.
Situace, které přesahují osobní schopnosti, postupně narušují samozřejmost pohledu, z něhož člověk jedná.
V takových chvílích se mění vztah k sobě i k druhým.
To, co přesahuje osobní život, se může samo objevit.
Vědomí hledá oporu tam, kde ji osobnost nenachází.
Stahuje se zpět k sobě, k místu, kde je možné cítit bytostný klid navzdory okolnostem.
V průběhu zkušeností, které osobnost nemá pod kontrolou, se může rozvíjet bytostný vztah.
Vidění skutečnosti se postupně proměňuje na základě poctivého přístupu v náročných životních podmínkách.
V různých dobách žili lidé, jejichž život byl poznamenán zkouškami, odpovědností nebo dlouhodobým utrpením.
Někteří prošli válkou, vězením nebo ztrátou domova, jiní nesli rozhodnutí, která ovlivňovala druhé.
U některých z nich se postupně objevil klid, nadhled a síla rozhodnutí, která nevycházela z osobnosti, ale z jejich hlubšího bytí.
Jednu část Krajiny Bytí tvoří příběhy takových lidí.
Ukazují, že proměna vztahu k Pravdě se může odehrát i v samotném průběhu života.
V předchozích textech jsem ukázal různé situace, ve kterých se může proměnit vztah člověka k Pravdě.
Někdy k tomu docházelo pod přímým bytostným vedením, jindy ve školách a tradicích, a také v samotném průběhu života.
Vztah člověka k Pravdě závisí na tom, na jakém stupni hierarchie Bytí stojí a z jaké perspektivy vidění jedná.
Mapa Bytí ukazuje, že možnosti vědomí se v této bytostné hierarchii proměňují.
Čím je vědomí svobodnější, tím je blíže k Bytí.
Čím více je naopak ztotožněno s formou uvnitř osobní sféry, tím je méně svobodné.
Mezi osobností a Bytím existuje celá vztažná soustava bytostných vztahů.
Ten, kdo měl vztah osobnosti k Bytí otevřený, mohl vést druhého na vertikále vědomí.
Tam, kde tento vztah působil, vznikaly školy, které poznání uchovávaly, ale samy o sobě ho nemohly nést.
A tam, kde člověk procházel náročnými zkušenostmi života, se mohla perspektiva vidění proměnit i bez školy a bez učitele.
Mapa Bytí umožňuje tyto rozdíly vidět jako součást jednoho celku.
V Krajině Bytí jsou proto uvedeny příklady vztahů, které jsou v Mapě Bytí uspořádány jako vzájemně související možnosti.
Krajina Bytí představuje tyto vztahy v podobě příběhů.